Amsterdamská Rusalka předávkovaná heroinem, Princ z plakátu a zastřelený Kuchtík. Lze se dílu vzdálit ještě více?

Zájem zahraničních režisérů o Dvořákovu nejslavnější operu očividně neutuchá: po loňské pěkné, ale hudebně ne zcela uspokojivé inscenaci v anglickém Garsingtonu následovala letošní ekologicky zaměřená a po hudební stránce výjimečná inscenace na londýnské scéně Royal Opera House v Covent Garden. Další nová inscenace této opery, tentokrát na hlavní holandské scéně De Nationale Opera v Amsterdamu (4.-25. června, v rámci Holland Festivalu) byla po hudební stránce až na malé výjimky rovněž jednou z nejlepších, které se mi podařilo zhlédnout.

• Děj amsterdamské Rusalky
• Výkony jednotlivých sólistů
• Režie a výprava
• Diametrální odlišnost od originálu
• Co si z této inscenace odneseme?

Děj amsterdamské Rusalky

Původně měla být premiéra Rusalky uvedena v květnu roku 2020, kvůli pandemii však musela být na poslední chvíli zrušena. Tehdy měl dirigovat Jakub Hrůša, a v hvězdném pěveckém obsazení byl mimo jiné Pavel Černoch v roli Prince. Skvělá švédská altistka Anna Larsson měla zpívat svou první Ježibabu. Z tohoto týmu zůstal v současné inscenaci jen Pavel Černoch, avšak v novém obsazení jsou i další zpěváci na vysoké úrovni. Známí němečtí režiséři Phillipp Stölzl a Philipp Krenn však libreto zcela “přepracovali”, jak uvedl sám Phillipp Stölzl v programové brožuře, a na stránkách Nizozemské národní opery byla inscenace označena za “adaptaci” (i když Kvapil byl stále uveden jako autor libreta). 

Děj začíná scénami z filmu The Prince and The Mermaid (Princ a mořská panna), jehož producentem je firma Bohemia Studios. Brzy nato se děj přesune do špinavé předměstské ulice, patrně v New Yorku. Uprostřed je starý biograf, v němž se hraje premiéra tohoto filmu; nalevo je hodinový hotel, napravo kus ulice s typickými americkými venkovními schodišťmi. Jak se zdá, většina zúčastněných ve filmu je českého původu, jejich příjmení však časem ztratila diakritiku: vidíme zde “Hajny Productions”, a mezi účinkujícími jsou Maria Tatar, Karel Kutchik a Michael Lovec. Hrdinou je slavný herec Erik Princ, mořskou pannu však nehraje Rusalka, nýbrž slavná herečka jménem Carlotta Knezna (opět bez diakritiky). Rusalka je mladá, naivní prostitutka, která nikterak neoplývá krásou, a dovede si sotva vydělat na lístky do kina a další dávku heroinu. I tři žínky jsou zde zobrazeny jako prostitutky. 

Rusalka je do Erika Prince beznadějně zamilovaná, a v jejím smutném životě jsou jeho filmy její jedinou potěchou. Když se objeví Lovec, “loví” z auta (mimochodem, nebyl to pravý americký “bourák”, nýbrž německý Borgward), a ač zpívá o šípu, třímá v ruce revolver. Podobných rozdílů mezi textem a detaily na jevišti, a tím pádem nedomyšlených situací, byla v inscenaci spousta. Árii Měsíčku na nebi hlubokém zpívala Rusalka na balkoně nad zmíněným kinem, bez jakéhokoliv náznaku lyriky: připravovala si totiž během zpěvu další dávku heroinu a utahovala popruhem paži.

“Princ?”, opáčil Pavel Černoch na otázku v rozhovoru pro holandský portál Opera Magazine. “Jsem zde herec, filmová hvězda, ale [v této roli] jsem už byl vším. Jednou dokonce někým, o němž dodnes nevím, kdo to byl. Byl jsem v pyžamu, ale kdo jsem byl, mi stále není jasné.” Ze čtrnácti inscenací Rusalky, v nichž dosud vystoupil, byl tento přední český tenorista skutečným Princem jen třikrát.

Aby se mohla Rusalka sejít se svým filmovým idolem, jde tedy za Ježibabou s prosbou stát se ne člověkem (jak zpívá), ale kráskou. V této “adaptaci” vlastní totiž Ježibaba salon krásy, a vypadá jako pravá “black mamma” z Karibiku. V suterénu salonu, který se dá důmyslně zvednout hydraulicky na úroveň ulice, však má ilegální kliniku, v níž provozuje nejrůznější operace, od plastik po vyjmutí kulek z útrob postřelených gangsterů. Rusalka odejde z kliniky jako platinová sexbomba s prvotřídním pětkami. Nějak si pak zřejmě najde cestu do Hollywoodu, a oděná do patřičně odhalující modré večerní róby vyhledá Prince během přestávky při natáčení. Princ je jí ihned oslněn. Chvíli se oba honí okolo dlouhé šatní tyče s kostýmy, ale co nevidět nabídne Princ Rusalce v zábavné scénce kytici a snubní prsten.

Druhé dějství je ve znamení Hollywoodu: režijních nápadů je tam v tomto smyslu přemíra, a setkáme se zde také s Rusalčinou soupeřkou: impozantní Cizí kněžna (herečka Carlotta) vesele šňupe kokain a holduje šampaňskému. Princovy city k Rusalce mezitím ochladly, a Cizí kněžna nemá žádný problém jej svést k otevřené kopulaci. Brzy je ohlášena jejich svatba, a Rusalčina idylka končí. Ve třetím dějství je Rusalka opět před starým biografem, v němž se podle plakátu bude promítat další film ze série s Erikem Princem a Carlottou, The Mermaid Returns (Návrat mořské panny). Rusalčin sen se zhroutil, a jedinou útěchu nachází hrdinka opět v drogách. Atmosféra, jakkoliv příběhu vůbec neodpovídá, je jedinečná – v předměstské ulici vidíme gangstery, bezdomovkyni s nákupním vozíkem, novinářku, ba i Jehovovu svědkyni s propagačním transparentem na žerdi, s nápisem „Konec je blízko“. Scénky Hajného i Kuchtíka však nebyly v této inscenaci na rozdíl od řady jiných nijak zábavné, a z Kuchtíka – klasické kalhotkové role – se zde stala mladá kadeřnice; v divadle však kromě mne asi těžko někdo věděl, že Ježibaba zpívá “bude z něho pěkná pečínka”. A jejich útěk ze scény po návštěvě Ježibaby skončil, na rozdíl od libreta, katastroficky: Vodník dal povel svému podřízenému gangsterovi, který rychle přiběhl, vytasil samopal a Hajného i Kuchtíka odstřelil.

Hollywoodská hvězda Erik Princ nakonec přece jen zatoužil se s Rusalkou znovu sejít. Ačkoliv však po setkání a jejím smrtícím polibku zpíval, že umírá šťasten v jejím objetí, vůbec v něm nebyl – seděl na jakémsi sedadle na řetězech, na němž pomalu stoupal k nebi. Anebo byl přemisťován někam jinam na place? Zdrcená Rusalka byla každopádně zbavená jakékoliv naděje znovu žít se svým idolem, a tak si vpíchla poslední, smrtelnou dávku heroinu, a zkolabovala u vraku starého auta. Vzhledem k tomu, že jí režiséři neumožnili návrat do jejího původního nadpřirozeného světa, museli ji – na rozdíl od libreta – nechat umřít, a to v lidském světě. Tolik v obrysech nový děj. Pointa kosmického finále opery zůstala režisérům utajená. 

Už před lety jsme se setkali v západní Evropě s některými skutečně kuriózními inscenacemi Rusalky – například režiséři Stefan Herheim, Jossi Wieler, Sergio Morabito a Martin Kušej vytvořili neslavně známé, ba otřesné kreace, které neměly s Kvapilovou a Dvořákovou lyrickou pohádkou nic společného. I v amsterdamské inscenaci se to, co se dělo na jevišti, vzdalovalo Kvapilovu libretu a Dvořákově hudbě natolik, že výsledkem byla naprostá dichotomie. Režisérům a scénografce nelze upřít velkou invenci, a řada scén byla vypracována do posledního detailu. Režisér si však nemůže vybírat z příběhu libovolně to, co se mu hodí, a jednoduše vynechat cokoliv, co se mu do koncepce nehodí. Inscenaci neprospěly ani zjevné stereotypy – gangsteři zde byli bez výjimky obsazeni interprety afrického původu.

Výkony jednotlivých sólistů

Po hudební stránce, až na pár malých výjimek, byla však inscenace přínosná. V roli Rusalky triumfovala po herecké i pěvecké stránce jihoafrická sopranistka Johanni van Oostrum, navíc její čeština byla příkladná. Kromě různých scén v Nizozemí již vystoupila na několika světových operních scénách, od rakouských po Bayerische Staatsoper v Mnichově a berlínskou Komische Oper. V České republice ji mohli diváci vidět v Brně jako Káťu. Po Asmik Grigorian je van Oostrum bezesporu jednou z nejlepších současných představitelek Rusalky v Evropě, ač podle mého názoru bylo v podání skvělé Grigorian v letošní londýnské inscenaci víc lyriky.

V roli Ježibaby debutovala v Amsterdamu charismatická americká mezzosopranistka jamajského původu Raehann Bryce-Davis. Její sytý, vřelý hlas zněl spíš jako pravý alt než mezzosoprán, což však rozhodně nebylo ke škodě. Její čeština však byla průměrná. Mezzopranistka nedávno debutovala také na scénách Washington National Opera a Royal Danish Opera. Letos vystoupí i na londýnských Proms a znovu v Carnegie Hall. Mezi dalšími scénami, na nichž vystoupila, jsou i Metropolitan Opera, La Monnaie-De Munt v Bruselu, Los Angeles Opera, Teatro Massimo di Palermo a Theater an der Wien. Čeští diváci ji mohli vidět v roli Kristy ve Věci Makropulos na Festivalu Janáček v Brně. Pokud nebude zbytečně namáhat hrudní rejstřík, udělá určitě skvělou kariéru. 

Vodníka zpíval ruský basista Maxim Kuzmin-Karavaev. Po pěvecké stránce se sice s rolí vyrovnal dobře, jeho silný ruský přízvuk však působil rušivě. Silný přízvuk v českých rolích sice u ruských zpěváků nepřekvapuje, avšak basista již vystoupil v roli v Teatro Real v Madridu a v drážďanské Semperoper. K dalším slavným scénám, na nichž účinkoval, se řadí také moskevské Velké divadlo, Teatro de la Maestranza v Seville, Palacio de las Artes Reina Sofía ve Valencii, Opernhaus v Curychu, Bayerische Staatsoper, Staatsoper Hamburg, Théâtre du Capitole Toulouse a Ópera Nacional de Chile.

Vysoká, sošná německá sopranistka Annette Dasch sklidila v roli Cizí kněžny – v níž v De Nationale Opera debutovala – velký úspěch, a zřejmě se při interpretaci i dobře bavila. Berlínská rodačka vystupuje pravidelně na různých slavných operních scénách a festivalech v Evropě a Japonsku – od Komische Oper v Berlíně, Bayerische Staatsoper v Mnichově a Bayreuther Festspiele přes milánskou La Scalu, Opernhaus v Curychu, Gran Teatre del Liceu v Barceloně, vídeňskou Staatsoper, Théâtre de Genève a Metropolitní operu v New Yorku až po National Theatre v Tokiu. Tak, jako někteří další zpěváci v obsazení, zpívala i ona již dřív jiné české role (jmenovitě Jenůfu a Káťu).

Dasch, jako typická platinová filmová hvězda, ztvárnila Rusalčinu jedovatou soupeřku s virtuozitou. Avšak nebyla její dvojnicí, což režiséři patrně zamýšleli, ani z vizuálního hlediska (převyšovala drobnější Rusalku přinejmenším o hlavu), ani z hlasového. Dasch je báječná zpěvačka i herečka, ale její objemný soprán nemá podmanivou barvu, naopak je v něm určitá ostrost. Její Cizí kněžna byla vypočítavá, tvrdá byznysmenka, ne svůdná siréna, a režiséři navíc zcela opomenuli jeden ze základních rysů příběhu, a sice, že Rusalka není bytostně schopná bojovat s Cizí kněžnou o Princovu přízeň. Vjet si s ní vysloveně do vlasů je s touto postavou nesrovnatelné. 

Pavel Černoch je zkušený interpret, a jako zhýčkaný, narcisistický miláček filmového publika podal v Amsterdamu výborný herecký výkon. V této inscenaci jsme však zřejmě nemohli očekávat jakýkoliv důraz na romantický aspekt role, a v důležité závěrečné scéně byl Princ odsunut poněkud do pozadí. Pěvecky vynikl tenorista až ve třetím dějství, předtím mu orchestr bohužel vždy nedovoloval uplatnit výraznější dynamické rozdíly. Prosadit se buď přes občas přehnané forte v orchestru anebo během chaotických scén v Hollywoodu jistě nebylo snadné. V roce 2024 na něj čekají dva další Princové – v Berlíně a ve Vídni (tam pod taktovkou Tomáše Hanuse).

Šestatřicetiletá německá dirigentka Joana Mallwitz se stala v roce 2014 (po dlouholetém angažmá jako Kapellmeisterin v Heidelbergu) generální hudební ředitelkou v divadle v Erfurtu, a v roce 2018 následoval post generální hudební ředitelky v Norimberku, kde byly její inscenace nadšeně přijaty. V roce 2019 ji jmenovala porota německého časopisu Die Opernwelt dirigentkou roku, a v roce 2020 byla ve stoleté historii salcburského festivalu první dirigentkou, které tam byla svěřena inscenace Così fan tutte. Mezi další operní scény, s nimiž spolupracovala, patří i londýnská ROH, drážďanská Semperoper (rovněž v Rusalce), Bayerische Staatsoper, Královská dánská opera, Norská národní opera v Oslu a Opernhaus v Curychu. V sezóně 2023/2024 se stane Mallwitz uměleckou ředitelkou a šéfdirigentkou berlínského orchestru Konzerthaus.

V Amsterdamu podala Mallwitz s orchestrem Concertgebouw (který vystupuje na Holland Festivalu každý rok) velmi dobrý výkon, a věnovala v nastudování velkou pozornost řadě orchestrálních detailů. Za to ji publikum právem odměnilo velkými ovacemi. Podle mého názoru však kladla příliš velký důraz na určité wagnerovské rysy a harmonické zabarvení v Dvořákově partituře, na úkor jiných aspektů, navíc téměř každé forte bylo neúměrné. V londýnské jarní inscenaci v ROH, pod taktovkou Semjona Byčkova, bylo víc dynamických odstínů i víc lyriky.

Režie a výprava

Rusalka je Stölzlova a Krennova první česká opera – až dosud se Stölzl věnoval z větší části německým operám. Umístit Rusalku do Hollywoodu a New Yorku však nebyl podle mého názoru šťastný nápad. Navíc se brzy ukázalo, že některé režijní nápady v této inscenaci nebyly vůbec nové. Režiséři pouze zasadili některé již dobře známé nápady do hollywoodského prostředí či podsvětí v New Yorku, s důrazem na co největší a často i nejvíc šokující efekt.

Rusalka byla jako prostitutka (i když ne jako feťačka) zpodobněna už před patnácti lety jak v Herheimově, tak v Kušejově inscenaci, a Vodník byl představen jako pasák v basilejské inscenaci litevské režisérky Jurate Vansk ještě dřív, v roce 2011 (v té se objevily, tak jako v Amsterdamu, i lesní žínky jako prostitutky). Ani afroamerická Ježibaba nebyla první – tou byla již několikrát mezzosopranistka Tichina Vaughn, především v Herheimově inscenaci v drážďanské Semperoper. A Princ se v amsterdamské inscenaci jmenoval Erik, zatímco v letošním filmu od Disneyho, The Little Mermaid amerického režiséra Roba Marshalla, je hrdinou Eric.

Německá scénografka Heike Vollmer již pracovala s režiséry Philippem Stölzlem a Philippem Krennem několikrát, na význačných německých, rakouských a švýcarských scénách. Ponecháme-li stranou obrovské rozdíly mezi skutečným příběhem opery a tím, co jsme viděli na jevišti, ukázala ve scénickém návrhu velkou nápaditost. Architektura a prostředí velkoměstského podsvětí i hollywoodského prostředí byly vypracovány do perfektních detailů. Kostýmy návrhářky Anke Winckler atmosféru vhodně doplňovaly. Nicméně děj se má v této inscenaci údajně odehrávat v 50. letech minulého století, ale v řadě scén se odrážela i třicátá léta, navíc ozvěny stylu Busbyho Berkeleyho – zvlášť u choreografie – byly někdy podbízivé.

Kdyby bylo možné odmyslet si v Rusalce Kvapilův text, nebyla by řada nápadů ve Stölzlově a Krennově inscenaci nezajímavá, i když to byla směsice stylů. Nápadů, ba klišé však byla v této inscenaci přemíra, a některé byly až komické (Vodník telefonuje “Znáš mne, Rusalko, znáš” z levé strany jeviště, Rusalka mu odpovídá telefonicky z pravé). Libreto si však odmyslet nemůžeme, i když většina diváků asi těžko stačí sledovat hudbu, a pak jak děj na jevišti, tak titulky, které se v této inscenaci od děje diametrálně lišily.

Nemohu posoudit holandské titulky, v anglických titulcích však byla řada nepřesností. Jejich autorka (Eveline Karssen) zřejmě nezná dostatečně ani české, ani anglické idiomy: například “mourek” není česky “černá kočka”, a tedy ani anglicky “black cat”. Správný překlad je “tabby”. Anebo Vodníkovo “v zajetí lidských pout” bylo přeloženo jako “caught by a delusion”, čili doslovně “chycená v bludu”, popřípadě “v zajetí bludu”. V překladu bohužel nebylo nic o lidských poutech. A překlady některých replik byly zcela vynechány, zjevně proto, aby titulky byly v souladu s režií. Za všechny uvádím jen Ježibabino “pospěš ke mně do chalupy”: z chalupy se v této inscenaci stal salon krásy a pokoutní klinika, a překlad textu o chalupě byl proto jednoduše vynechán.

Diametrální odlišnost od originálu

V Rusalce jde o dva nespojitelné světy – na jedné straně o svět lidí, na druhé straně o pohádkový svět nadpřirozených bytostí, a už v prvním dějství se dá z výstupu, a vlastně předpovědi Ježibaby, předpokládat, že příběh asi neskončí happy endem. V druhém dějství pak vyplývá další děj z Vodníkova prokletí. Všechno je tedy dáno v textu: ve třetím jednání Princ, podle Vodníkova proroctví, skutečně Rusalčině objetí neujde, a po jejím polibku zahyne, byť dobrovolně. Jeho vyvolená je pak odsouzena stát se bludičkou a na věky lákat svým svitem pocestné, aby rovněž přišli o život.

Rozdíl mezi těmito dvěma světy tvoří osu opery, a pokud ji režiséři naruší, a zobrazí oba světy jako světy lidí, nemá se chudák Rusalka poté, co ji Princ zavrhne, vlastně kam vrátit. Důraz by proto měl být v každé inscenaci na její touze stát se člověkem, a nemožnost či její neschopnost v lidském světě trvale žít; po odchodu ze zámku by se měla vrátit do vodní říše, ne však ve stejné roli jako na začátku opery.

Dnešní diváci, obzvlášť v zahraničí, nemohou pochopitelně vnímat původní Kvapilův příběh stejně jako v době premiéry opery – nemají stejné historické, sociální, kulturní a umělecké zázemí jako česká divácká obec tehdejší doby. A Rusalka nemusí být uváděna v nějakém historizujícím, sentimentálním pojetí, ani nemusí být chápána jako čistě romantický příběh. I dnes je určitě možné znázornit svět mimozemských bytostí na jevišti, aniž by se režisér musel uchylovat k prostředkům, které by vyvolaly spíš komický než romantický dojem. Vodník nemusí mít klasické “zelené šaty, botky rudé”, a když zpívá Ježibaba “skoč můj mourku, skoč a skoč, varem v kotli pozatoč”, žádný soudný divák by asi nechtěl po režisérovi, aby nechal po jevišti pobíhat mechanického kocoura. Na scéně nemusí být ani kotlík, ani nějaká středověká zámecká kuchyně, a sboristé nemusí během známého svatebního sboru rozhazovat po jevišti bílé květiny. Nicméně inscenace se musí opírat jak o libreto, tak o hudbu. Studenti dramaturgie a režie se učí hned v prvním ročníku, že základem předmětu je rozvíjení schopnosti číst a analyzovat dramatický text. Na to však bohužel mnozí současní, a to i zkušení režiséři někdy zapomínají.

Je-li například hlavním živlem v libretu voda (a o ní slyšíme v Rusalce často, a to nejen v replikách, ale i v instrumentaci), proč ji libovolně vynechávat v klíčových situacích a áriích? Místo lesního jezírka by určitě mohla být na jevišti vytvořena nejrůznějšími prostředky iluze nějakého malého mořského zálivu, a Vodník se z něj může pro mne za mne vynořit třeba ve skafandru. Na postavu vodní víly nemá česká kultura žádný patent, kořeny Rusalky mají hodně společného s Andersenovou mořskou pannou. Anebo by mohl děj být přenesen do bohaté delty nějaké evropské řeky – pro zhlédnutí zajímavé vodní říše a reakci lidstva na ni jsou taková místa jako stvořená (vážení čtenáři, zde jste oba nápady slyšeli poprvé!). Ale nějaký odkaz na vodu a její souvislost s hlavními postavami příběhu by v inscenaci měl být. V Amsterdamu nebyly vhodnými náhražkami vodní říše Princova kapitánská uniforma a víceméně komický a kýčovitý balet námořníků simulujících veslování; nota bene tanečníci někdy nevhodně přehlušovali pianissimo v orchestru.

Pokud nejdou novodobé inscenace zahraničních režisérů proti Dvořákově hudbě, a mají logiku, popřípadě vyzdvihnou něco, na co zatím jiní režiséři nekladli dostatečný důraz (například symbolismus Kvapilova libreta), není třeba takové inscenace zatracovat jako kacířské pokusy o znesvěcování českého národního pokladu. Velká díla však není třeba “přepracovávat”. Režisér je umělecký řemeslník ve službě génia, a dílu nemůže prospět, pokud je jevištní vizualizace vzdálená libretu natolik, že mezi tím, co vidíme na jevišti, slyšíme v hudbě a čteme v titulcích, jsou nebetyčné rozdíly. Takový přístup také bohužel svědčí i o menší míře empatie a pokory vůči skladatelům a libretistům.

Co si z této inscenace odneseme?

20. června – v den předposledního představení Rusalky v sezóně – byla amsterdamská De Nationale Opera zcela zaplněná. Řada diváků se zřejmě bavila, a o přestávce se o inscenaci živě diskutovalo. Po finále pak publikum ocenilo umělce ovacemi vestoje. (Inscenace byla také streamována 7. července 2023 v 19:00 hodin. Stream je přístupný až do 7. listopadu 2023.) Za takové přijetí české opery ve světě musíme být vděční.

Naskýtá se však otázka: přispěla nějak “přepracovaná” verze Rusalky, do velké míry módní show, ke hlubšímu poznání tohoto klenotu české opery, a odhalila něco nového? Jak si na ni diváci po čase vzpomenou – jen jako na “šlágr sezóny” či “succès de scandale”?

Výborné pěvecké výkony a dobré hudební nastudování nemohly zastínit všechny přehmaty v režii, a podle mého názoru nepředstavuje tato inscenace po režijní stránce žádný přínos. Na to poukázala i řada dalších recenzentů různých periodik či portálů, od holandských po anglické a španělské. Jak napsal Franz Straatman v Opera Magazine, inscenace byla “Pohádka zabitá hloupou režijní koncepcí. Dvořákova Rusalka si zaslouží něco lepšího.” Další holandský novinář Merlijn Kerkhof poznamenal ve Volkskrant “Čím déle [představení] Rusalky trvá, tím víc začíná znepokojovat přemíra amerických filmových klišé“. Jiný holandský novinář, Paul Korenhof, napsal ve španělském časopise Scherzo: “Vše vede k neustálým střetům mezi hudbou a jevištěm, a ke chvílím naprostých nesmyslů. Ve druhém dějství dokázal orchestr vytvořit patřičný kontrast mezi světem Rusalky a lidským světem, i když opět svět, který hudba vyjadřovala, nebyl ani zdaleka to, co se dělo na jevišti.” V holandském časopise Opera Gazet pak napsala Esther Chayes: “Klademe si otázku, zda znázorňování explicitního sexu a utahování paže před injekcí heroinu přidávají [dílu] nějakou hodnotu. Mohou rušit divákovu představivost a odvádět pozornost od příběhu.”

A jak napsal Xavier Cester, hlavní kritik španělského časopisu Ópera Actual, Stölzlův a Krennův jevištní návrh a režie se “vědomě snaží utkat s očekáváním diváka. Hlavní námitkou je následující: to, co je vidět na jevišti, má pramálo společného s tím, co je slyšet z orchestřiště.” Podobně psala i Eleanor Knight na známém anglickém portálu Bachtrack: “Snad nejlepší chvíle večera bylo možné zažít při sledování světa, v němž se odehrávala veškerá kouzla – a sice v orchestřišti.”

Arnold Schönberg – sám vůdčí postava druhé vídeňské školy – kdysi napsal, že je “ještě stále možné napsat spoustu dobré hudby v C dur”. Obdoba by měla platit i u režie: ještě stále je určitě možné vytvořit srozumitelné, působivé a nadčasové inscenace Rusalky, bez násilných adaptací, které nemají se skutečným příběhem této opery nic společného.

Antonín Dvořák: Rusalka
20. června 2023
Holland Festival

Inscenační tým
Libreto: Jaroslav Kvapil
Světelný design: Philipp Stölzl
Scéna: Heike Vollmer, Philipp Stölzl
Kostýmy: Anke Winckler
Choreografie: Juanjo Arqués
Dramaturgie: Simon Berger
Hudební nastudování: Joana Mallwitz
Režie: Philipp Stölzl and Philipp M. Krenn

Obsazení
Princ: Pavel Černoch
Cizí kněžna: Annette Dasch
Rusalka: Johanni van Oostrum
Ježibaba: Raehann Bryce-Davis
Vodník: Maxim Kuzmin-Karavaev
Kuchtík: Karin Strobos
Hajný: Erik Slik
Lovec: Georgiy Derbas-Richter
Lesní žínky: Inna Demenkova, Elenora Hu, Maya Gour

Sbor Dutch National Opera
Sbormistr: Edward Ananian-Cooper

Royal Concertgebouw Orchestra
Dirigentka: Joana Mallwitz