1.5.2024 | Svátek práce


KUND.ERA: Příběh velkého spisovatele

15.7.2023

Jak jsem přišel na kund.eru? Asi pod dojmem těch výjimečně cenných archivních záběrů, které odvysílal veřejnoprávní kanál v den oznámení úmrtí Milana Kundery. Nedlouho po své emigraci připomněl Kundera v rozhovoru pro francouzskou televizi dopis jednoho svého francouzského čtenáře. Ten mu vytýkal příliš velkou porci erotiky v jeho knihách. A Kunderu ta kritika evidentně bavila. A hodila se mu do krámu, protože on se ve Francii nechtěl etablovat jako disident, ale jako autor milostných románů. Politiky měl po desítkách let strávených v komunistickém Československu plné zuby.

Milana Kunderu sleduju celý svůj život. Přesně řečeno od svých gymnaziálních let. Studoval jsem tehdy francouzštinu, četl jsem francouzské autory a zamiloval jsem se do Francouzsky, která přijela na motorce a přespala u nás doma. Dokonce jsem koketoval s myšlenkou emigrovat do Francie, protože tehdy fakt nebylo možné koupit si letenku na kiwi.com a prostě odletět na prodloužený víkend do Paříže.

Byl to skutečně bizarní režim ten socialismus. Orwell to velmi chytře předpověděl a komunisti to s velkým nadšením vybudovali. A Kundera to v mládí podporoval a pak se za to celý život tak trochu styděl. Pochopitelně. A nebyl sám. Takový Pavel Kohout byl na tom velmi podobně. S tím rozdílem, že Kohout se ze svých hříchů mládí rozhodl nejenom vypsat (to měli společné a oba napsali spoustu knih), ale také tak trochu vyzpovídat (tohle je zásadním způsobem odlišovalo). Zatímco Kundera byl po emigraci přecitlivělý na jakékoli dotazy týkající se jeho komplikované první poloviny života a nechtěl o tom s nikým mluvit, Kohout se o svém neméně komplikovaném životě neváhal podělit s veřejností ve svých rozsáhlých memoárech. Jaký k tomu mohl mít důvod? Bývalý komunista a současně skvělý spisovatel Pavel Kohout pravděpodobně dospěl k názoru, že svoji osobní historii se všemi strašnými omyly nemůže vymazat. A proč by to vůbec dělal? Vždyť právě díky té komedii plné omylů, které říkáme život, měl o čem psát!

Milan Kundera zvolil odlišnou strategii. Celý život se snažil namluvit sobě i nám, že osobní život spisovatele není důležitý. Byl to samozřejmě nesmysl, iluzionistická konstrukce, jak to výstižně pojmenoval Havel, když kritizoval Kunderův postoj k roku 68.

Milan Kundera možná nechtěl zkoušet vysvětlovat něco, co z jeho pohledu vysvětlit nelze. A tak raději mlčel a odkazoval na svoje dílo.

Nicméně pokud hledáme klíč ke Kunderovi, nenajdeme ho v jeho díle, ale v jeho životě. Protože lidský život samozřejmě není produktem knih, ale právě naopak. Člověk píše tak, jak žije. Protože kdyby nežil, nic neprožíval, o čem by asi tak psal?

Kundera by psal jinak, kdyby se nenarodil v rodině komunisty. Kdyby neprožil dětství a mládí v komunismu. Kdyby nevstoupil do komunistické strany. Kdyby nebyl komunisty odměňován a stavěn na piedestal jako poslušný režimní autor a pak zase vylučován a zadupáván jako neposlušný revizionista. Psal by jinak, kdyby neprožil ruskou okupaci a francouzskou emigraci. Psal by jinak, kdyby měl jinou ženu nebo kdyby měl děti. Osobně si myslím, že právě absence dětí se mohla podepsat na jeho tak trochu dětinském vztahu k jeho vlastní tvorbě. Staré latinské přísloví říká, že knihy mají své osudy. On jakoby celý život bránil svým knihám, aby si žily vlastním životem.

Nicméně teď už je to jedno. Milan Kundera už není mezi živými. A já si myslím, že teprve teď začnou jeho knihy žít.