120 let Tour de France: Slavný cyklistický závod se zrodil jako nástroj pomsty

Před sto dvaceti lety se ve Francii poprvé jel dnešní nejslavnější cyklistický závod světa, Tour de France. Jeho účastníci za „pekelných“ devatenáct dnů absolvovali okruh v délce 2 428 kilometrů a pomáhali si při tom různě




Primární impulz pro vznik legendárního cyklozávodu dala poněkud překvapivě největší francouzská politická aféra 19. století. Vešla ve známost jako Dreyfusova a židovský důstojník uvedeného jména v ní čelil křivému obvinění ze špionáže pro Německé císařství. Země se skandálem rozdělila na dva tábory a tlak byl cítit ve všech společenských vrstvách.

Například významný průmyslník Jules-Albert de Dion a jeho přátelé se roku 1899 dostali na dostihovém okruhu do ostrého sporu se skupinou Dreyfusových příznivců. O události obsáhle a velmi jízlivě informovaly tehdejší nejúspěšnější sportovní noviny Le Vélo, jejichž šéfredaktorem byl Pierre Giffard. Rozhořčený de Dion se rozhodl, že se plátku pomstí a přivede ho na mizinu. Spojil proto síly s výrobcem automobilů Adolphem Clémentem a vynálezcem pneumatik Édouardem Michelinem a společně založili konkurenční list L’Auto-Vélo. Jeho vedením pak pověřili populárního závodníka Henriho Desgrange, který pro Clémenta pracoval jako reklamní textař.

Zpočátku se však zdálo, že vsadili na špatného koně: Nový titul prohrál soudní při s Giffardem, který ho zažaloval za plagiátorství v názvu, takže se musel přejmenovat pouze na L’Auto. A kromě toho, ať se Desgrange snažil jakkoliv, nedařilo se mu prodat víc než dvacet tisíc výtisků denně. Le Vélo přitom vycházelo ve čtyřnásobném nákladu.

Bič na Giffarda

Frustrovaný šéf plátku si uvědomil, že pokud má získat nové čtenáře, musí přijít s nějakou „bombou“. Na 20. listopadu 1902 tedy svolal schůzku klíčových redaktorů, aby společně vymysleli, jak prodej zvýšit. Doslova jim řekl, že potřebují „něco, co zavře Giffardovi hubu“. Nejmladší účastník jednání, 26letý cyklistický novinář Géo Lefèvre, navrhl uspořádat mimořádnou sportovní podívanou – několikadenní cyklozávod, který by svými gigantickými rozměry zastínil všechny dosavadní podniky svého druhu. Novinku mělo představovat několik klání bezprostředně po sobě, jejichž časy by se sčítaly.

Desgrange si původně nebyl myšlenkou jistý a souhlasil až po rozhovoru s finančním manažerem listu Victorem Goddetem, kterého naopak zmíněná idea nadchla. Devatenáctého ledna 1903 pak nechal v novinách otisknout oznámení o pořádání cyklistického zápolení, jež dostalo jméno po vzoru automobilové Tour de France. Desgrange se nicméně nadále domníval, že akce skončí nevalně. Ředitelem, rozhodčím na startu a v cíli, kontrolorem i časoměřičem každopádně jmenoval Lefèvra.

Kominík v čele

Novinový inzerát lákal zájemce na nový závod, během nějž měli za 19 dnů absolvovat okruh měřící 2 428 kilometrů. Jako první se na listinu zapsal 32letý kominík Maurice Garin, který již vyhrál několik významných silničních zápolení. Další účastníci nepatřili mezi takové nadšence a na Tour de France se přihlásili až poté, co pořadatelé zvedli finanční odměnu na šestinásobek průměrného ročního příjmu továrního dělníka. Z 60 účastníků bylo 49 Francouzů, po čtyřech Belgičanech a Švýcarech, dva Němci a jeden Ital. Pouze třetina z nich se cyklistice věnovala profesionálně, zbytek vzešel z řad amatérů, nezaměstnaných či hazardérů.

První ročník odstartoval 1. července 1903 ve tři hodiny odpoledne od kavárny Le Réveil-Matin na pařížském předměstí Montgeron. Trasa vedla přes Lyon, Marseille, Toulouse, Bordeaux a Nantes zpět do Paříže, a to většinou po polních cestách nebo silnicích s povrchem z dlažebních kostek. Závod sestával z šesti etap a žádné z nich se nevyhnuly havárie, úžehy, poruchy kol, problémy s orientací, ale ani skandály spojené s podváděním: Někteří soutěžící se například nechali táhnout autem nebo se svezli vlakem.

Poslední jdou z kola ven!

Vzhledem k uvedeným obtížím i faktu, že cyklisté trávili v sedle zpravidla víc než patnáct hodin denně a polykali všemožné preparáty zvyšující výkonnost, se závodu přezdívalo „okruh bolesti“ nebo „pojízdná lékárna“. Již zmíněný Garin se ani během klání nedokázal vzdát milovaného červeného vína či cigaret bez filtru a po cestě se občerstvoval v barech – přesto 19. července proťal cílovou pásku jako první z 21 jezdců, kteří se nevzdali. Mezi zúčastněnými přitom panovaly obrovské rozdíly a poslední borec dorazil do Paříže až o 64 hodin a 22 minut později. Dnes by k ničemu podobnému dojít nemohlo: Každou etapu totiž uzavírá auto, tzv. zameták, a sbírá největší opozdilce, kteří tak v klání končí.

Původně skeptický Desgrange se nestačil divit, jak monstrózního úspěchu závod dosáhl. Noviny L’Auto zahrnovaly Francouze po celé zemi články o hrdinech na silnicích, díky čemuž se podařilo zvýšit denní náklad z 25 tisíc výtisků na 65 tisíc. Zvláštní vydání s výsledky si koupilo dokonce 130 tisíc nadšenců. O čtyři roky později měl již zmíněný list čtvrtmilionový náklad, takže platil za nejuznávanější odbornou tiskovinu pro fanoušky cyklistiky. Šéfredaktor tím dokonal pomstu nad plátkem Le Vélo, který přišel o čtenáře a roku 1904 zbankrotoval…

Když nezemřu, vyhraju

Druhého ročníku se v roce 1904 zúčastnilo 88 cyklistů, avšak mnozí pamětníci jej označili za skandální a nebezpečnou frašku. Diváci se totiž nechávali strhnout nadšením pro své favority nebo nenávistí k protivníkům a dopouštěli se mnoha sabotáží. Na kontrolním stanovišti například schovávali násadky na pera, aby se jezdci nemohli podepsat do knihy. Někdy přes silnici pokládali kmeny stromů nebo na ni sypali střepy a hřebíky, a neštítili se ani fyzických útoků na soutěžící. Jednoho ze závodníků zbili do bezvědomí, jiného zranili na ruce – to vše za bouřlivého řevu přihlížejících: „Zabijte je!“ Zdivočelý dav se rozprchl teprve poté, co jeden z rozhodčích vystřelil z pistole do vzduchu. Garin před závodem prohlásil, že Tour de France vyhraje, pokud ho po cestě do Paříže „někdo nezavraždí“.

K nekalostem se uchylovali rovněž mnozí účastníci či jejich manažeři. Soupeřům třeba přimíchávali do jídla projímadla, do závodních kalhot jim sypali svědivý prášek, nařezávali rámy kol nebo vkládali hřebíky do bot. Čtveřice závodníků, jež ve druhém ročníku vedla celkovou klasifikaci – tedy Maurice a César Garinovi, Lucien Pothier a Hippolyte Aucouturier – také nejela vždy po předepsané trase. Pečlivě studovali mapu a vymýšleli si časově úsporné zkratky, nebo dokonce část cesty absolvovali vlakem. Měli však smůlu, protože si jich na jednom nádraží všiml jistý chlapec, podvodníkům vynadal a organizátory o všem informoval.

Konec kvůli fanouškům?

Po ukončení závodu byla kvůli zjištěným nesrovnalostem ustavena vyšetřovací komise a v následujících týdnech vyslýchala závodníky, pořadatele i svědky. Jmenované jezdce čekala diskvalifikace a trest v podobě různě dlouhého zákazu závodění. Důvody popsaných opatření se sice veřejnost nikdy nedozvěděla, ale zřejmě šlo o nepovolené použití železnice. Vítězem druhého ročníku Tour de France se tak stal 19letý Henri Cornet, přezdívaný Vtipálek. Také on byl sice usvědčen, že se během závodu přidržoval auta, ale vyvázl jen s napomenutím. Dosud mu tudíž náleží titul nejmladšího favorita.

Desgrange, šokován skandály a výtržnostmi na trase, následně prohlásil: „Druhý ročník Tour bude podle mě poslední. Hrozí jí zánik kvůli slepé a zuřivé vášni fanoušků.“ Nakonec se ovšem závod etabloval a po roce 1910 již patřil k národnímu stříbru. Stalo se tak díky mnoha organizačním změnám: Počet etap se postupně zvyšoval až na současných 24, trasa se protáhla na 5 500 kilometrů a její průběh se každý rok měnil, aby jezdci zavítali do všech francouzských departementů. Z marketingových důvodů však Tour tradičně končila na pařížském bulváru Champs-Élysées. Prvních devět ročníků vyhráli domácí závodníci, a teprve v roce 1912 se vítězem stal Belgičan Odile Defraye.

Omotáni dušemi

Ačkoliv už v prvních letech pořádání Tour de France existovaly přehazovačky, vedení závodu jejich montování na kola zakazovalo. I ta nejprudší stoupání proto borci překonávali typickým kolébavým způsobem s velmi těžkým převodem. Bicykly dále nesměly mít kovové ráfky, protože se organizátoři báli nadměrného přehřívání brzd ve sjezdech a následných pádů v důsledku odlepených plášťů. Jezdilo se tedy na dřevěných ráfcích a dané nařízení bylo zrušeno až v roce 1937. 

TIP: S větrem o závod: Formule 1 jezdí už sedmdesát let

Největší rozdíl oproti dnešku však představoval zákaz jakékoliv vnější pomoci. Zatímco v současnosti se o špičkové jezdce stará řada techniků, lékařů či masérů a závody doprovází kolona týmových vozů, průkopníci cyklistiky museli všechny role zvládnout sami. Jezdili proto například omotáni náhradními dušemi. 


Další články v sekci