Pětice slavných autorů svá nejúspěšnější literární díla jen opsala od někoho jiného, nebo se alespoň příběhem napsaným jinými silně inspirovala. Řekli byste to do nich?
Kde vzal Shakespeare inspiraci?
William Shakespeare (1564–1616) je považován za celosvětově nejvýznamnějšího dramatika všech dob. Připisováno jen mu na 38 divadelních her. K vrcholům jeho tvorby pak patří tragédie Othello, mouřenín benátský.
Děj se odehrává v Benátkách a na Kypru v 15. století. Othello, původem Maur, uškrtí ze žárlivosti svoji ženu Desdemonu, protože uvěří svému prolhanému příteli Jagovi, že ho manželka podváděla s jiným.
Italská hra o podváděném maurském kapitánovi
Proč uznávaný dramatik zasadil svůj příběh právě do Benátek?
Má se za to, že se Shakespeare vydal do italské metropole, centra světového obchodu, jako kronikář a tam se seznámil s dílem italského autora Giovanniho Battisty Giraldiho (1504–1573) přezdívaného Cinzio.
Ten roku 1565 sepsal kolekci povídek Hecatommithi, jejíž součástí byl i příběh Un Capitano Moro, který vyprávěl o maurském kapitánovi podváděném manželkou.
Shakespeare ho přetransformoval do hry, jež měla premiéru 1. listopadu 1604 v Londýně.
Odkud si George Orwell vypůjčil zápletku?
George Orwell (1903–1950), vlastním jménem Eric Arthur Blair, je světoznámým britským novinářem, esejistou a spisovatelem. Mezi jeho nejslavnější díla patří romány Farma zvířat a 1984, ve kterých kritizuje totalitní systémy.
V knize 1984 popisuje život úředníka v zemi ovládané tvrdou diktaturou v čele s tzv. Velkým bratrem, který se nikdy nemýlí a jehož musí každý milovat. Chování lidí je sledováno kamerami a čipy. Jakýkoli pokus o vzpouru je tvrdě potlačen.
Ruský román o Sovětském svazu
Jenže inspiraci i zápletku si Orwell pravděpodobně vypůjčil, a to z knihy My méně známého ruského spisovatele Jevgenije Zamjatina (1844–1937), která líčí příběh inženýra žijícího v totalitním Jednotném státě, jež je alegorií tehdejšího Sovětského svazu.
Za vydání knihy v zahraničí v roce 1925 byl Rus doma perzekvován. Je známo, že Orwell Zamjatinův román znal a netajil se obdivem k jeho obsahu i autorovi.
Nepůvodní almanach Benjamina Franklina
Benjamin Franklin (1706–1790) byl jedním z Otců zakladatelů Spojených států amerických. Podílel se na vzniku americké ústavy a dodnes zdobí stodolarovou bankovku.
Byl výborným šachistou, roku 1753 vynalezl bleskosvod, a dokonce pod pseudonymem Richard Saunders psal almanach Poor Richard’s Almanack, který u nás překládal Josef Jungmann (1773–1847) pod názvem Chudý Richard aneb Cesta k blahobytu.
Almanach vycházel nepřetržitě mezi roky 1732 až 1758 v nákladu převyšujícím deset tisíc výtisků.
Sborník plný převzatých děl jiných autorů
Obsahoval praktické rady do domácnosti, hádanky i předpověď počasí, stejně jako krátká literární dílka.
Při vykreslování osobnosti „chudáka Richarda“ se inspiroval u britského satirika Jonathana Swifta (1667–1745), autora Gulliverových cest, který podobnou osobu používal k psaní satirických dopisů.
Kde bral tak vytížený člověk, jakým Franklin bezesporu byl, čas na psaní almanachu po dobu 26 let? „Půjčoval“ si do něj útržky děl svých vrstevníků, spisovatelů. V autorská práva ostatně nikdy nevěřil.
Koho volala divočina?
Volání divočiny patří k nejčtenějším knihám amerického spisovatele Jacka Londona (1876–1916), vlastním jménem Johna Griffitha Chaneyho. Hlavním hrdinou románu, který se odehrává v době zlaté horečky na Klondiku, je pes jménem Buck.
Když je unesen od svého pána, aby tahal těžké sáně sněhem, zjistí, že jeho vrozené instinkty mu v divočině pomohou přežít. Román se stal předlohou pro několik filmových i divadelních adaptací.
Opisoval od misionáře a zápletky za něj vymýšleli jiní
Později bylo odhaleno, že si při psaní tohoto díla London vypůjčil celé pasáže z knihy My dogs in the Northland (Moji psi na severu) kanadského učitele a misionáře Egertona Ryersona Younga (1840–1909).
London inspiraci Youngovou prací nepopřel, hájil se však tím, že zatímco misionář psal literaturu faktu, on románovou tvorbu. Ačkoli i s tou si nechal pomáhat.
Za almužnu si najímal Sinclaira Lewise (1885–1951), pozdějšího držitele Nobelovy ceny za literaturu (1930), aby za něj vymýšlel zápletky jeho vlastních děl.
Tři mušketýři pocházejí z pera, nikoli však hlavy Alexandra Dumase
Nejznámější román francouzského spisovatele Alexandra Dumase staršího (1802–1870), Tři mušketýři, líčí osudy gaskoňského šlechtice d’Artagnana a jeho tří přátel, mušketýrů Athose, Porthose a Aramise od roku 1625 do d’Artagnanovy smrti roku 1673.
Trilogie znamenala pro jejího autora cestu ke slávě. Všechny hlavní postavy si ovšem Dumas vypůjčil z knihy Paměti hraběte d’Artagnana, kapitána-lieutenanta první setniny královských mušketýrů.
Kolonizované dílo z francouzského královského dvora
Autorem díla, které vyšlo roku 1700, tedy 27 let po d’Artagnanově smrti, byl francouzský prozaik Gatien de Courtilz de Sandras (1644–1712).
Ten byl několikrát uvězněn v Bastile, kde byl dozorcem jistý Besmaus, bývalý společník d’Artagnana, od kterého se Courtilz de Sandras pravděpodobně dozvěděl podrobnosti z d‘Artagnanova života.
Ve své knize pak vykreslil nejen mušketýry, ale i Milady de Winter, podlého kardinála či chystané spiknutí tak, jak je známe z Dumasova díla. Ten se za přejímání cizích textů nijak nestyděl. Naopak tvrdil, že je vylepšuje stejně jako kolonizátor dobytá území.
