1.5.2024 | Svátek práce


ÚVAHA: Business as usual?

12.7.2023

Byl jsem hodně překvapený, když jsem se v médiích dočetl, že „české firmy už na Ukrajině rozjíždějí byznys“. Říkal jsem si: jak někdo může takhle cynicky uvažovat?

Přišlo mi strašně nepatřičné, že se mluví uprostřed války tímto způsobem. Protože kdoví, jestli je ta válka uprostřed nebo stále ještě na začátku, jak se bude vyvíjet a jaké tragédie ještě přinese?

Jakoby vám doktor v Masarykově onkologickém ústavu řekl: Sice máte rakovinu a vůbec nelze odhadnout, co bude dál, ale co kdybyste začal přemýšlet o tom, kde poběžíte maraton, až se zase dáte dohromady? A víte co, nechcete si už naplánovat nějaké první tréninky?

Ale možná to není tak cynické, jak se zdá na první pohled. Možná dává smysl uprostřed největší krize přemýšlet o tom, co budeme dělat, až překonáme to nejhorší a krize bude za námi. Možná právě v té největší tmě je ten nejvhodnější čas začít vyhlížet světlo.

Nikdo samozřejmě neví, jak dlouho válka na Ukrajině potrvá a co všechno se ještě stane. Ale jedna věc je jistá už teď: až ta válka skončí, bude se muset všechno rekonstruovat. A možná je dobře přemýšlet o té rekonstrukci už teď.

Protože mám dovolenou, dávám si k snídani svého oblíbeného japonského spisovatele Haruki Murakamiho. Když popisoval svoje vystoupení před americkými studenty na půdě Massachusettského technologického institutu (2005), napadlo mě: Ale počkat, před šedesáti lety přece Američané shodili na japonská města dvě bezprecedentně ničivé atomové bomby a totálně je srovnali se zemí! To měl Murakami čtyři roky. A pár desítek let nato létá do Ameriky, běhá tam maratony, překládá americké autory a pořádá veřejná čtení pro americké studenty?

Musím říct, že mi tahle japonsko-americká historická zkušenost dodává trochu naděje. Ne moc, ale trochu jo.