Tradiční nebo přirozená rodina?

Tuto námitku pokládám za oprávněnou. Skutečně je to tak, že tradice, vyjma tradice apoštolské, která je postavena na božském základu, je ve své podstatě způsob, jakým lidé, různá uskupení ve společnosti či společnost sama řeší a uskutečňují záležitosti běžného života. V tomto smyslu by manželství a rodina, jako svazek muže a ženy, skutečně byly produktem lidské společnosti.

Rodina jako produkt manželství ovšem nestojí na společenské domluvě. Odporují tomu její znaky. Manželství je instituce, v níž se, mimo jiné, rodí děti, čímž vzniká rodina. Toto nejde přirozeným způsobem nikde jinde. Dítě může vzniknout pouze spojením muže a ženy. Že to dnes jde i jinak, je výsledek vědeckého pokroku. Kdyby byl tento pokrok nějakým způsobem vymazán, nebo znemožněn přístup k němu, věci by se opět vrátily do svých přirozených kolejí. A zde je, myslím, klíč k tomu, jak označovat koncept rodiny, o který nám jde. Nahradit slovo tradiční pojmem přirozený. Také zde se ovšem setkáváme s potížemi, které nám klade současné myšlení. Jinou alternativu ale nevidím, proto se pokusím myšlenku přirozenosti přiblížit.

Upozorňuji již dopředu, že ve svých úvahách budu vycházet z křesťanského myšlení. Jinak to podle mne totiž ani nejde. Mnozí se argumentaci z této pozice snaží vyhnout, ale jak to tak pozoruji, nakonec vždy skončí ve slepé uličce. Podle mne to není cesta, byť se může zdát líbivá.

Nejprve bych rád upozornil na to, že pojem přirozenost se dnes používá v mnohem širších významech, než je jeho původní filozoficko–teologický smysl, o němž nyní bude řeč. Jestliže mám nějakým způsobem vysvětlit tento pojem, začnu tím, že křesťanství vidí veškeré jsoucno jako stvořené Bohem. Toto stvoření je tzv. stupňovité. Existuje neživá hmota (hlína, kamení), existují rostliny, existují živočichové. Každá z těchto skupin se nějak „chová“, má nějaký svůj vlastní obvyklý způsob fungování, který odpovídá jejímu bytí. Můžeme říci, že každá z těchto skupin má svou přirozenost. Svůj způsob bytí, tedy přirozenost, mají také jednotlivé druhy uvnitř těchto skupin. Nemusím snad nijak zvlášť dokazovat, že např. motýl „je“ nějak jinak než třeba kočka.

Ve stvoření je nejvýše postaven člověk. Bůh stvořil člověka a svěřil mu správu země. Dá se říci, že všechno, co Bůh stvořil, stvořil kvůli člověku a pro člověka. V souladu s tímto záměrem má člověk způsob bytí, který odpovídá jeho úkolu. Podstatnou věcí, která odlišuje člověka od ostatního stvoření, je jeho schopnost rozumového poznání, které vychází ze smyslového vnímání a možnosti abstrakcí docházet k intelektuálním pojmům (na rozdíl od andělů, kteří mají poznání vlité, což odpovídá zase jejich přirozenosti).

Díky schopnosti rozumového poznání má člověk možnost rozpoznat normy, které mu ukazují cestu ke zdařilému životu – tzv. přirozený zákon. Podle sv. Tomáše Akvinského jde o poznání, jímž je člověk veden k tomu, aby se ve svém jednání choval podle své přirozenosti (tedy podle svého způsobu bytí), ať jde o jednání, které mu náleží podle jeho rodu (tj. pokud je živočich) jako je plodit, jíst apod., nebo podle druhu (tj. pokud je živočich rozumný), jako je např. usuzovat. Toto poznání se děje tzv. všeobecně praktickým rozumem, který je zaměřen na poznávání obecně platných norem, na rozdíl od konkrétně praktického rozumu, kterým hodnotíme, jak jednat v aktuální situaci. Konkrétně praktický rozum je vlastně svědomí.

Je to docela složitá, ale logická, filozofie, kterou si však křesťané nevymysleli, ale převzali ji z řeckého antického světa. Jejími autory jsou známí filozofové Sokrates, Platón a Aristoteles. Na jejich dílo navázali především sv. Augustin a sv. Tomáš Akvinský. Podle názoru křesťanských filozofů a teologů neudělali tito antičtí myslitelé nic jiného, než že objevili zákonitosti vložené Bohem do světa. Svatý Pavel píše, že lidé budou souzeni podle zákona, který mají vložen ve svých srdcích (Řím 2,14–15).

Pro úplnost je ještě nutné zmínit se o tom, že hříchem prvních lidí byla lidská přirozenost porušena, nikoliv však úplně zničena. Proto poznávání přirozeného zákona je postupné a ne bez obtíží. Přirozenost a přirozený zákon si nevytvořilo samo stvoření, ale Bůh. Přirozenost věcí samých závisí na Bohu. Od něho rovněž pochází zákon mravnosti. Příležitost lépe tento zákon poznat máme díky biblickému Zjevení.

I když se to dnes snad nezdá, přirozený zákon má zásadní dopad na život lidské společnosti. Ústup od jeho pravidel má za následek dezorientaci v přirozených věcech. Dnes můžeme být svědky toho, že lidé chtějí zachránit přírodu na úkor člověka. Člověka vnímají jako hlavního viníka její devastace, což sice může být pravda, ale stejná pravda je, že jeho destrukcí se ničeho nedosáhne. Budeme-li chtít dosáhnout v řešení tohoto problému nějakého pokroku, budeme muset postavit věci z hlavy zpět na nohy. Spolehlivým vodítkem nám v tom může být v přirozené rovině pouze přirozený zákon, který říká, že člověk je vrcholem stvoření a jeho správcem, a že pouze on může zjednat nápravu.

Stejné to je i v oblasti manželství. Bůh ustanovil manželství jako svazek muže a ženy, a tomuto principu uzpůsobil i lidskou přirozenost. Neuděláme s tím nic, i kdybychom se na hlavu stavěli. Rodina vznikne přirozeným způsobem vždy pouze pohlavním spojením muže a ženy. Všechny ostatní způsoby budou možné jen díky technickým postupům, na které jsme přišli díky svému rozumu a vynalézavosti, o kterých však není jisté, zda budou lidské společnosti k prospěchu, i když si dnes mnozí myslí, že ano. Tohoto mínění ovšem byly i generace před námi. Byly nadšené z výsledků vědeckého pokroku ve své době. Z jejich nadšení ale dnes zůstalo jen pramálo.

Přirozená rodina složená z muže, ženy a dětí je tedy to, za co se máme stavět. Nejen argumentačně, ale především vlastním životem. Svědectví vlastního života je totiž ten nejdůležitější a nejpádnější argument, který navíc jde žít tiše, nenápadně, ale vytrvale. Věřím tomu, že jednou přijde doba, kdy lidé zjistí, že experimenty tohoto druhu vedou společnost do slepé uličky a začnou se rozhlížet po alternativních řešeních. Tady budeme muset být připraveni. K dispozici máme Boží podporu v nejrůznějších formách, díky které máme šanci trpělivě a vytrvale žít podle jeho norem přirozených i nadpřirozených. Kristus v evangeliu říká, že trpělivostí a vytrvalostí zachráníme svoje duše (Lk 21,19). Zde se nám naskýtá jedna z četných příležitostí.