Kolik bolesti je člověk schopen unést?

Autorka japonské národnosti Mieko Kawakami slavila se svou románovou prvotinou Prsa a vajíčka mezinárodní úspěch. Tematika niterných zákoutí ženské duše, v lecčemž připomínala filozofické uvažování hlavních postav z pera Haruki Murakamiho, asi nejznámějšího spisovatele Země vycházejícího slunce, který napsal doporučení na zadní stranu.

V románu Nebe zabrousila autorka do úplně jiných vod, přesto lze spatřit paralelu mezi kritikou současné japonské společnosti a její zaslepenosti.
Hlavním hrdinou je bezejmenný čtrnáctiletý klučina přezdívaný šilhavec. Kvůli svému šilhání, odborně strabizmu je terčem šikany. Nejdříve se jedná o obyčejné posmívání nebo kradení svačin, ale postupně se psychické a fyzické útoky stupňují. Chlapec se nemá komu svěřit, dokud ho jednoho dne formou dopisu neosloví spolužačka Kodžimová, která je rovněž terčem ústrků kvůli svému neupravenému vzhledu a chudobě. Pomalu se rodí křehké poutu mezi dvěma osamělými dušemi.

Dílo je psáno obecnou češtinou bez jakýchkoliv vulgarismů. I přestože dospívající děti zažívají extrémně stresové situace na jejich vyjadřování to nepoznáte. V prvních pár kapitolách trochu pokulhává dynamika děje, stejně jako například u Prsou a vajíček, když se však začtete, nelze se odtrhnout. Negativem jsou chybějící vysvětlivky k japonským výrazům, které se nedají přeložit, což je škoda a u Odeonek je to jev velmi nezvyklý.



Vžívat se do situace jiných lidí bys mohl jedině, kdybys žil ve světě bez rozporů. Mezi lidma bez konfliktů. Kde žijí takový lid? Neexistujou, co? V takovým světě nežijeme. Každej myslí jen sám na sebe, na svoje vlastní pohodlí a podle toho se taky chová. (str. 149)

Ústředním tématem je vedle psychické bolesti i konzumní společnost zaměřená na bohatství a moc. Filozofické myšlenky o lidském bytí promluvou protagonistů dostávají v průběhu čtení stále jasnějších obrysů a čtenář si uvědomí, že škola symbolizuje nejen rozdělení moci ve třídě, ale i ve společnosti obecně. Dobří a zlí, bohatí a chudí stojí sice na opačných stranách barikády, ale přesto jsou nuceni žít vedle sebe.

Křehkost dětské duše zvolna se měnící v dospělého kontrastuje s dospělými, kteří přes každodenní hektičnost nevnímají to, co je opravdu důležité. Kodžimová symbolizuje čistou duši inklinující k mučednictví a hledající útěchu v návycích, které ostatním připadají nepochopitelné a nechutné. Problémem je jistá černobílost postav u antihrdinů nejsou dostatečně osvětleny pohnutky, jistou katarzi však způsobí rozmluva Šilhavce s Mosesem v poslední třetině knihy. Zda je Moses schválně pojmenován po Mojžíšovi, jakožto mesiáš sdělující protagonistovi zvyklosti světa, zůstává otázkou.

Kawakami jde opět na dřeň lidským emocím a oko nezůstane suché. Nevyhneme se ani naturalistickým popisům jednotlivých útoků, které jsou opravdu pro silné žaludky přesně tak, jak jsme u japonské literatury zvyklí.

Moje doporučení patří fanouškům nejen zmíněného Haruki Murakamiho, ale například i jeho jmenovce Rjú Murakamiho, který se nebojí ostřejších scén stejně jako Kawakami.

Počin hodnotím jako velmi originální, zatím jsem nic podobného nečetla a líbil se mi ještě o něco více než autorčina prvotina. Kodžimová a Šilhavec vytvořili prapodivný pár, který vám zůstane v myšlenkách ještě dlouho po dočtení i přestože kniha čítá něco málo přes dvě stě stran. Kawakami je bezesporu pozoruhodnou tvůrkyní jejíž tituly by vám neměli uniknout, pokud rádi zkoumáte úskalí lidské společnosti a libujete si v depresivnější tematice.