‚Pepa na studiích v Plzni.‘ Databáze dějin všedního dne sbírá i zdánlivě bezcenné historické materiály
Rodinné fotografie, deníky, památníky, to všechno pomáhá historikům mapovat dějiny. A pomoci mohou i ty, které třeba vy máte doma. Historický ústav Akademie věd vytváří takzvanou databázi dějin všedního dne, do které může přispět každý. Pro odborníky mohou být zajímavé i zdánlivě obyčejné věci.
„Dopisy Davídkovi, to je takový specifický žánr, který známe ze 70. a 80. let. Je to knížka, kterou rodiče napsali svému synovi, tady jsou básničky, Jan Neruda, Karel Havlíček Borovský, kalendárium, které připravoval otec svému synovi, až dospěje. Ale přece jenom je to z roku 1981,“ ukazuje Vojtěch Kessler z Historického ústavu Akademie věd příklady historických dokumentů, které lidé věnovali do databáze dějin všedního dne.
Historický ústav Akademie věd vytváří takzvanou databázi dějin všedního dne, do které může přispět každý
„Lidé psali svým potomkům a doplňovali to třeba výstřižky z novin, časopisů, vlastními fotkami a podobně,“ dodává.
„Toto je konkrétně rodinná kronika jistého pana Jindřicha Böhma. Předali nám ji jeho potomci a jsou tady snímky ‚Pepa na studiích v Plzni‘, ‚Pepa na ústavu hluchoněmých v Užhorodě‘,“ popisuje jeden z dokumentů.
„Všechny tyto texty procházejí odborným čtením, máme na to stážisty, studenty, případně i nás samotné, texty projdeme, opatříme je klíčovými slovy, místa kde se to odehrává, času, kde se to odehrává, případně osob, o kterých se pojednává, nebo i témat, která jsou zmiňovaná v daném rukopise,“ říká Vojtěch Kessler o zpracovávání historických dokumentů.
Vědci materiály zveřejňují podle dohody s dárci, buď se jmény, nebo anonymně. „V případě pana advokáta Jindřicha se jedná o pseudonym, který si sám dotyčný vybral. Text je totiž sám o sobě poměrně zajímavý, je to takové lechtivé čtení, takže jsme nakonec s dotyčným autorem, který nám text přinesl, usoudili, že bude vhodnější, když se tímto způsobem anonymizuje,“ vysvětluje historik.
‚Dokreslení charakteru‘
Historickou hodnotu pro ně mají i zdánlivě bezcenné materiály. „Pro dokreslení charakteru té doby, zobrazují každodennost v její podstatě. Deníky, paměti, zápisky, vzpomínky, kresby, malůvky, korespondence, všechno tohle bychom pod to zařadili,“ říká historička Lenka Křížová.
Malá Lia z Delmenhorstu. Příběh Julie Klačkové, oběti nacismu, komunismu, úřadů a biologických rodičů
Číst článek
Zajímavé údaje zjistili odborníci i ze sbírky diapozitivů, u které nevíme, kde a kdy ani kdo je vyfotografoval. „Vypadá to na 60. léta podle kočárku, v tomhle kočárku jezdila i moje matka. I podle toho dětského oblečení, takovéto krátké sukýnky, opravdu bych řekla 60. léta. Tohle vypadá na nějakou dovolenou a je tu všudypřítomné kouření, takže to určitě musí být socialistická doba,“ analyzuje Lenka Křížová snímky.
„Expertiza, kterou předvádí kolegyně, je také ukázkou toho, proč máme poměrně široký pracovní tým, abychom maximálně pokryli všechny epochy, které můžeme. Já se třeba specializuji na období první republiky a kolegyně na dobu pozdější. Potřebujeme to pokrýt z hlediska faktografických znalostí,“ popisuje Kessler.
„80 procent textů, které máme, byla do naší sbírky dodána už v 90. letech, kdy se konstituovala, to znamená, jestliže lidem, které v té době předávali paměti, bylo 60 až 70 a vzpomínali na období 40. a 50. let, tak toto období máme poměrně saturováno. Co nám naopak chybí, jsou 60. 70. a 80. léta, kterých máme nejmíň,“ uzavírá historik.
Proto historikové prosí veřejnost: jestli byste se chtěli podělit o svoje deníky, fotografie a vzpomínky, a zapsat se tak do dějin, ozvěte se historickému ústavu Akademie věd s heslem „databáze dějin všedního dne“.
