Z Českého Těšína je to do Prahy 396 kilometrů a do ukrajinského Lvova 436 kilometrů, to je minimální rozdíl. Jak se žije ve válečném Lvově, zjišťoval reportér CNN Prima NEWS. Na město padají ruské rakety, jen tento čtvrtek zabily deset lidí. „Před třetí ráno jsem slyšel silné rány, rakety spadly 500 metrů od mého bytu. Všude rozbitá okna, kamarádovi to urvalo střechu na jeho bytovém domě. A bohužel mrtví, celé město je smutné,“ líčí Jirka Kovář z Opavy, který na Ukrajině žije od počátku devadesátých let. Lvov je město plné smutku, v ulicích i na radnici. Smutný pohled má též kocour Levčik, který společně se starostou vítá každou návštěvu.
V podchodu u hotelu George v centru Lvova žebrá 51letý Igor Paškov, uprchlík z Charkova. V ruce třímá složku dokumentů, jež dokazují jeho tragický osud. „Ruská bomba, která v Charkově spadla na náš jednopatrový dům, zabila moji 49letou ženu. A také naše děti i vnuky,“ ukazuje mi lejstra. Nemám sílu se ptát na podrobnosti, především na věk vnuků.
Branec s rakovinou
Z Igora Paškova je bezdomovec: „Bydlím v parku. Vyžebrám si jen na základní potraviny, lidé mají málo peněz a uprchlíků je ve Lvově obrovské množství.“ Západoukrajinskou metropoli trvale obývá 720 tisíc lidí, teď tu podle informačního portálu RBC-Ukrajina žije také 150 tisíc vnitřních běženců. Od počátku války městem prošlo dalších pět milionů uprchlíků ve směru do Polska, dále do Evropy a třeba až za Atlantik.
„Chtěl bych také do ciziny, třeba bych měl ještě nějakou šanci na vyléčení. Na Ukrajině teď není na normální nemocné čas, všude mají přednost zranění z fronty anebo po raketových útocích,“ stěžuje si Igor Paškov a ukazuje lékařské zprávy. Rakovina jater. „Přes hranice mě nepustí, vztahuje se na mě všeobecná branná povinnost. I v tomhle stavu musím být připraven narukovat,“ ukazuje dokumenty z vojenské správy. Zdánlivě absurdní situace, jenže na Ukrajině je válka. A skoro všichni muži ve věku 18 až 60 let musejí bránit vlast.
Všední dny v ukrajinském Lvově. Igor Paškov přišel při ostřelování Charkova o ženu, děti i vnuky. Ve Lvově je bezdomovcem. Zdroj: Ivan Motýl
Všední dny v ukrajinském Lvově. Igor Paškov přišel při ostřelování Charkova o ženu, děti i vnuky. Ve Lvově je bezdomovcem. Zdroj: Ivan Motýl
Důchod 1 700 korun
Z dalšího hovoru s Igorem se vykupuji bankovkou v hodnotě 200 hřiven, to je při současném kurzu 118 korun. Ve městě živoří nejen mnoho uprchlíků, chudoba se dotýká i velké části lvovských penzistů. Třetina ukrajinských důchodců si musí vystačit s částkou do tří tisíc hřiven měsíčně, v přepočtu 1 700 korun. Jen namátkou: kilo mouky se prodává za 20 hřiven, špagety (400 g) za 35 hřiven, slunečnicový olej (litr) za 58 hřiven, párky (400 g) za 50 hřiven, lvovské pivo (0,5 l) za 30 hřiven. Nájmy jsou vysoké, ve městě je doma bída. Cena pronájmu jednopokojového bytu ve Lvově se vyšvihla na průměrných 11 tisíc hřiven měsíčně.
„Nestrádá každý. Z Kyjeva, Charkova a dalších měst na východě země sem na útěku před frontou přišlo i mnoho zámožných podnikatelů. Nedávno se tu otvírala irská pivnice, ve které je pořád plno,“ informuje Jirka Kovář, znalec místních poměrů, ve Lvově žije a podniká od počátku devadesátých let. Irské pivnici Dublin s téměř pražskými cenami se důchodci vyhýbají, najdu je však v bufetu s přezdívkou Zabihalka (jen si tam na chvíli zaběhneš) v ulici Stěpana Rudanskeho. Za karbanátek a pivo platím 47 hřiven (25 korun). „Právě jsem je upekla, jsou domácí, stejné dělám i své rodině,“ dušuje se majitelka. Chuť je vynikající. „Čudovo,“ chválím karbanátek v ukrajinštině. Alkohol se může prodávat jen do deváté večer, od půlnoci do páté ráno platí zákaz vycházení.
Jizva z fronty
Lvov žije válkou, je to posádkové město, vojenské mundúry potkávám v každé druhé ulici. A po železnici či po dálnici kolem města proudí i většina zahraniční pomoci, takže potkat v noci mezi Polskem a Lvovem vojenský konvoj není nic výjimečného. Kamiony a tahače mají zakryté espézetky, kolona se valí tmou jen skromně osvětlená, všichni musejí uhnout z dálnice. Je to přízračné i nadějné. Dokud proudí ze Západu munice, Ukrajina má šanci na vítězství.
„Mohli byste posílat více zbraní,“ vyčítá mi trochu 28letý voják Vjačeslav na třídě Svobody, největším městském bulváru. Od března bojuje u Bachmutu, teď je na opušťáku a CNN Prima NEWS už s ním přinesla rozhovor. Nějakou zkušenost s válkou má každý civilista, kterého na bulváru oslovuji. „Já už jsem bojoval a byl jsem vážně zraněn na hlavě, takže jsem rád, že jsem mezi živými. Prožívám hrozné trauma, omlouvám se, víc vám neřeknu,“ říká mladý muž s manželkou a dítětem. Rodinu potkávám kousek od lvovské opery, teď si teprve všímám obrovské jizvy na hlavě veterána.
Mrtvé je třeba pomstít
„Se zážitky z války se někdo potřebuje svěřit, jiný to v sobě dusí. Já to mám tak, že se na to zatím snažím nemyslet. Rodinu mám v Kyjevě, všichni prožili hrozné věci, a to, co mi o válce vyprávěli, se zatím nesnažím nějak analyzovat. Bojím se, že by mě to převálcovalo,“ svěřuje se Kaťa Gazukina, která mi ve Lvově pomáhá s tlumočením.
Ve městě jsou téměř na denním pořádku pohřby rodáků, kteří padli na frontě. Fotky obětí jsou vystaveny v posádkovém kostele sv. Petra a Pavla v centru města. Snímky okupanty zavražděných vojáků si prohlížejí špalíry dalších příslušníků ozbrojených sil. Nováčci i ostřílení borci na opušťáku se v chrámu dívají do očí obětí. Určitě to zvyšuje bojovou morálku, mrtvé kamarády je třeba pomstít. „Tohle je Max, ten k nám přišel někdy v březnu,“ zaslechnu mezi vojáky, kteří stojí u fotek. V barokní stavbě jsou vystaveny stovky snímků, visí tu i prostřílené ukrajinské vlajky. Pod oltářem vlají prapory jednotlivých lvovských jednotek.
Kontrasty na Rynku
V pátek 7. července v pravé poledne vyšel z posádkového kostela další pohřební průvod, město se rozloučilo s rodákem Tarasem Dackem, který zahynul na charkovské frontě. Barokní oltář v chrámu je zabedněný, stejně tak okna. Rovněž sochy na náměstích, dřevěné barikády mají zabránit zničení památek. Centrum Lvova je na seznamu UNESCO, je to město podobné Krakovu, Budapešti i Praze. Všechna čtyři města mají i společnou historii v rámci habsburské monarchie. „Lvov je nejkrásnější městem na světě,“ říká mi průvodce Oleksandr Ručko. Chybějí mu zahraniční turisté, občas provede po památkách alespoň skupinu vojáků.
Na historickém náměstí s radnicí (Rynok) se obyvatelé Lvova loučí s vojáky v rakvích, jsou tu však také zaparkované dva turistické vláčky. Vidím žebráky, stařenka vláčí v kočárku veškerý majetek uložený v papírových krabicích. Historická budova radnice je pečlivě střežena. Starosta Andrij Sadovij patří k nejmocnějším a nejvlivnějším politikům na Ukrajině.
Mnoho penzistů ve Lvově má důchod jen do tří tisíc hřiven měsíčně, to je 1700 korun. Zdroj: Ivan Motýl
Mnoho penzistů ve Lvově má důchod jen do tří tisíc hřiven měsíčně, to je 1700 korun. Zdroj: Ivan Motýl
Interview se starostou Lvova
CNN Prima NEWS dostala prostor na několik otázek, starostovi napřed pokládám tuto: „Narodil jste se 19. srpna 1968, dva dny před sovětskou okupací Československa. Teď Rusko okupuje Ukrajinu, takže Kreml po více než půlstoletí vůbec nemění svoji agresivní politiku. Jak to udělat, aby Rusko konečně přehodnotilo svoje imperiální choutky?“ Starosta Andrij Sadovij říká, že podobná zkušenost někdejšího Československa a dnešní Ukrajiny s Ruskem z nás dneska dělá důležité spojence: „Rusko bylo vždycky barbarskou zemí. A my teď musíme udělat všechno proto, nejen Ukrajinci, ale i vy Češi, aby se nás Rusko konečně začalo bát.“
Sadovij je starostou Lvova od roku 2006, v lednu 2019 oznámil kandidaturu na ukrajinského prezidenta, posléze ji stáhl. Je to kontroverzní politik, kterého už v roce 2010 ukrajinský dokumentární film Génius města vylíčil jako zkorumpovaného muže. V roce 2014 na jeho vilu ve Lvově zaútočil gang s protitankovými granátomety, o rok později přežil další atentát.
Lvovu ale Sadovij otevřel okna do střední a západní Evropy. „Před válkou bylo město plné západních turistů. Změnila se i atmosféra, cítila jsem se tady podobně jako v Krakově, Brně nebo Praze,“ říká Lucie Řehoříková, někdejší ředitelka Českého centra v Kyjevě. Ruská invaze všechno změnila, turisté utekli, přišli uprchlíci z východu. „Pro nás to byly najednou úplně nové výzvy, výsledkem je třeba výstavba supermoderního rehabilitačního centra Superhumans, kde veteránům bez končetin poskytují moderní bionické náhrady. Znova třeba dostanou paži, na které pomocí svalů dokonce dokážou ovládat jednotlivé mechanické prsty,“ líčí Sadovij u dojemného videa z rehabilitačního zařízení. Ve válce už o nohy či ruce přišlo nejméně 10 tisíc Ukrajinců.
Kočičí pán města
Videoprezentaci sleduje i kocour Levčik (Lvíček), který má ve Lvově přezdívku kočičí starosta. Sadovij vítá návštěvy společně s kocourem, který je svým způsobem nedotknutelný. I během mezinárodních schůzek se prochází po jednacím stole a suverénně upíjí ze sklenic s vodou, které mají hosté před sebou. Levčik se však tváří odtažitě, spíše smutně, za sebou má život bezdomovce, než se ho ujal přímo starosta.
Kdo přijde během bombardování Lvova o přístřeší, tomu se starosta snaží pomoci podobně jako kocourovi. Po útoku ruských raket nad ránem 6. července nechal z městského rozpočtu okamžitě vyčlenit 100 milionů hřiven na opravu vybombardovaných bytů. Odcházím z radnice, výstava na chodbě představuje ve válce padlé sportovce. Fotbalista Petro Gavriliv padl v jednadvaceti letech.
Kočičí starosta Lvova je u každé schůzky starosty. Andrij Sadovij kocoura pojmenoval Levčik čili Lvíček, jméno má souvislost i se jménem města. Zdroj: Ivan Motýl
Kočičí starosta Lvova je u každé schůzky starosty. Andrij Sadovij kocoura pojmenoval Levčik čili Lvíček, jméno má souvislost i se jménem města. Zdroj: Ivan Motýl
Když se zaspí sirény
Ze Lvova jsem odjel pár dnů před bombardováním, k němuž došlo 6. července. Na město nicméně padají rakety od počátku války, když Rusko loni v únoru zaútočilo na Ukrajinu. „Třeba letos dvacátého června zaútočily ruské drony Šáhed íránské výroby tady na ten strategický komplex,“ ukazuje mi místo útoku Jirka Kovář, původně Slezan z Opavy. Blíže popisovat, o jaký jde objekt, to je z taktických důvodů nemožné, zřejmě i trestné. „Bydlím asi 500 metrů od místa útoku dronů, ale mám doma zvukotěsná okna, takže sirény jsem zaspal,“ pokrčí Kovář rameny.
Zaspal i útok ze 6. července. „Tři rány, a zase asi 500 metrů od mého bytu. Rusové místo strategického cíle trefili okolní domy, kamarádovi to urvalo střechu na paneláku. Všichni jsme tady z toho smutní, deset oběti, i velmi mladí lidé,“ říká. Nebe nad Lvovem je nebezpečné a zaspat sirény, to může mít osudové následky. „Nejvíc mě štve, že Rusáci zasáhli i dům, ve kterém bydleli uprchlíci z východu země. Utíkají před válkou, ale rakety je dostihnou i tady, 70 kilometrů od polských hranic,“ rozčiluje se Kovář. A přemítá, co se stane, až nějaká ruská raketa zasáhne přímo polské území.
Informace lvovské radnice o čtvrtečním bombardování města, při kterém zahynulo 10 lidí. Zdroj: Městský úřad Lvov
Informace lvovské radnice o čtvrtečním bombardování města, při kterém zahynulo 10 lidí. Zdroj: Městský úřad Lvov
Místo Star Wars ruská invaze
Ve Lvově rádi připomínají, že město bylo od roku 1772 až do konce první světové války součástí habsburské monarchie. Rakouska-Uhersko z éry císaře Františka Josefa I. je tu cítit na každém kroku. Třeba v secesním hotelu George, který v samém centru postavila roku 1901 vídeňská projekční kancelář Fellner a Helmer.
V hotelu se vystřídala spousta slavných hostů – od skladatelů Ference Liszta a Maurice Ravela přes spisovatele Honoré de Balzaca a filozofa Jeana-Paula Sartra až po skotského filmového herce Ewana McGregora, představitele Obi-Wana Kenobiho v prvních třech epizodách Star Wars. Teď se na Ukrajině neodehrávají hvězdné války, národ se snaží hrdinsky zastavit naprostou reálnou ruskou armádu.
