Vojtěch Vlček v rámci farnosti v Ostravě-Staré Bělé koordinuje pomoc stovkám...

Vojtěch Vlček v rámci farnosti v Ostravě-Staré Bělé koordinuje pomoc stovkám lidí, kteří uprchli z válkou sužované Ukrajiny. | foto: Adolf Horsinka, MAFRA

Někteří nám nadávají, ale více lidí pomáhá, říká koordinátor pomoci uprchlíkům

  • 7
Stovkám ukrajinských uprchlíků z celého Moravskoslezského kraje pomáhají dobrovolníci při farnosti v Ostravě-Staré Bělé. Shánějí jim potraviny, pomáhají s bydlením, prací, dodávají psychickou podporu i organizují setkání rodin.

Loni v březnu se začali starat o pár utečenců, kteří přišli do Ostravy. Nyní mají lidi z celého kraje. Jen potravin jim měsíc co měsíc rozdají tři tuny. Koordinátorem pomoci je historik Vojtěch Vlček.

Kolika rodinám pomáháte?
Květnová statistika byla 179 rodin, 479 lidí, statistika za červen 211 rodin, 614 lidí. Rapidně to stoupá od listopadu, kdy Rusové začali více bombardovat energetické struktury na Ukrajině. To přicházelo mnohem víc lidí. Prostě radikální nárůst. Máme lidi z celého kraje. Morávka, Beskydy, Frýdek-Místek, Orlová, Havířov, celá Ostrava, Hlučín, Opava, Nový Jičín.

Z jakých oblastí Ukrajiny tito lidé přišli?
Východní Ukrajina. Luhanská oblast, Doněcká oblast, Mariupol, Cherson, Charkovská oblast. Pětasedmdesát procent je odtud. Pak ještě Poltava a Kyjev.

Znáte jejich příběhy?
Za tu dobu jsem se setkal asi s hodně stovkami lidí, ale některé mi samozřejmě utkvěly. Tak třeba Vika z Mariupolu, mladá maminka, má šestiletou holčičku, přišla o tři lidi v rodině. Tatínek umřel během bombardování Mariupolu, jeden sourozenec a pak ještě třetí člen v rodině.

Co mě hodně zasáhlo, je maminka Elena, která přišla při vlakovém neštěstí o nohy, takže je na vozíčku a má protézy. Organizoval jsem výlet pro vozíčkáře, kam jelo pomáhat i sedm ukrajinských rodin. Snažím se je zapojovat do takových aktivit, kdy oni pomáhají Čechům. To jsou lidé z ústavu pro vozíčkáře v Hrabyni u Opavy. Takže tam bylo devatenáct Ukrajinců, kteří pomáhali, a byla tam i paní Elena. Seznámil jsem se i s jinou Elenou. Je to babička, která utekla z Doněcké oblasti, tři týdny předtím jí padl syn, dcera je v nemocnici a stará se o dva vnuky. Jsou to takové opravdu těžké osudy.

Jak pomoci uprchlíkům přes farnost

Co uprchlíci nejvíce potřebují?
Hodně lidí se obrací, a mnohem víc se bude obracet, s prosbou o ubytování. Oni rok bydleli v rodinách, často tam měli i společnou koupelnu, toaletu a kuchyň, a ti lidé jsou z toho unavení. Teď už řekli, my nemůžeme, také potřebujeme pokoj... Lidé pak také potřebují práci. To, co sháníme pořád, jsou potraviny. Těch je nejvíc potřeba. Lidé jsou vděční za obyčejné potraviny, které nejsou za tisíce, ale třeba za pár set korun měsíčně, to jim strašně pomáhá.

Co vše je třeba udělat, než se pomoc dostane k potřebným?
Každý měsíc máme setkání ukrajinských rodin, aktuálně z celého kraje, kam přichází více než 600 lidí. Aby to mohlo proběhnout, tak my především musíme oslovovat, což je moje role, firmy, školy, přátele, známé, ať přinášejí věci. Teď nejvíc pomoci pochází od farností, přes církev. Pětaosmdesát procent potravin, drogerie a peněz, které přichází, je z prostředí církve. Bylo výborné, že, myslím, v únoru přijel biskup Martin David podívat se, jak to vypadá, a možná byl trošku překvapen, kolik lidí přichází. Pak řekl, pomozme, takže to je hodně důležité.

Strašně nám pomáhají média, že se o tom mluví, že se o tom píše, je to v televizi, na internetu. Takže jednoduše řečeno, já každý měsíc musím oslovit třeba sedm, osm, deset farností a škol a poprosit je o to, jestli by celý měsíc sbíraly potraviny.

Kolik jich takto seženete?
Každý měsíc jich vydáme 2,5 až tři tuny. Když tam přijde 200 rodin a každá by dostala zhruba 20 kilogramů, tak to by byly čtyři tuny. My ale nevíme dopředu, jak to dopadne. Takže to je docela napínavé, skoro až horor. Akorát víte, že přijde 600 lidí, ale nevíte, jestli jim budete mít co dát. Snažíme se to selektovat, hlavně aby se pomoc dostala k maminkám s malými dětmi a seniorům. Když jsou to úplné rodiny, mají otce, mají práci, ať se postarají.

Máme tady i pár úžasných lidí, kteří nám potraviny shánějí. Pravidelně. Ve Staré Bělé je rodina, která má firmu na brambory. Tak už asi třikrát darovali asi 600 kilo brambor. Jeden Francouz žijící v Ostravě každý měsíc přijede a koupí třeba 500 vajíček. My potraviny ale taky kupujeme, bez toho by to nešlo. Posledně jsme vydali 700 krabic mléka, 600 kg brambor, 1 450 vajíček a nedostalo se na všechny. 200 balíčků sýra, 200 balíčků salámu a nezbylo vůbec nic. Takhle to vypadá.

Váleční uprchlíci se často nemají kam vrátit. Ukrajinci nemíří jen za hranice

Máte mezi Ukrajinci přátele?
Ano, za těch patnáct měsíců mám v telefonu několik set kontaktů Ukrajinců na WhatsAppu, ale některé znám osobně velmi blízce. Někteří jsou ti, kteří přicházejí pro pomoc, ale při takovém množství se nemůžete s každým spřátelit. Ale s těmi, se kterými jsem v kontaktu dlouho a kteří nám třeba chodí pomáhat, tak si myslím, že můžu říct, že jsme přátelé.

Svěřují se vám?
Ano. Bavíme se o různých věcech. Přicházejí, volají mi, bavíme se: Prosím tě, můžeš pomoct, máme takové trápení. Přicházejí s různými věcmi. Když jsme se třeba párkrát sešli u nás doma na zahradě a bavili se, tak najednou začnou víc povídat o tom, co prožívají třeba jejich blízcí, kteří zůstali na Ukrajině. Nebo co prožívají oni tady. Oni se ale i zeptají, jak se daří tobě, co prožíváš ty, což je fajn.

Vznikla databáze ubytovaní pro uprchlíky. Začali žádat o pomoc online

Mají Ukrajinci psychické problémy?
Obrovský problém je to, že je tady hodně maminek, žen, které mají muže na Ukrajině. To znamená vztahové problémy. Nevidí se řadu měsíců. Ony tam třeba jedou, podívat se, navštívit je na týden, jednou dvakrát za rok, a pak jedou zpátky. Další problém: samozřejmě zasažení válkou. Je to na lidech hodně vidět a nejhorší to bylo v prvních měsících. To byli vystresovaní, zlomení lidé, bylo to vidět na jejich mimice, gestikulaci, aktuálním stavu, proto jsme se hodně snažili zorganizovat i nějaké pozitivní aktivity pro děti. Výlet do zoo, tábor, divadlo, dětský den, aby toho bylo co nejvíc, aby zapomněly, aby se rozptýlily, aby navázaly kontakt s českými dětmi. Spíš jsme šli cestou vytěsnění a nabídnutí pozitivních aktivit.

Pomáháte i s češtinou?
Na faře probíhaly dokonce dva kurzy, aby se tam maminky mohly jednou za týden sejít a chvilku si bez dětí povykládat, byť se tam tedy učila čeština. Ale viděl jsem, že mají chuť tam jít, aby se viděly, aby se sešly, aby vyventilovaly problémy, které prožívají. Prožívají úzkost z existenčních problémů – kde budu bydlet, jakou budu mít práci, takže mi volají, můžeš nám pomoct, co budeme dělat, přišla jsem o práci... A trošku se obávám, že to bude teď horší. Že podpora má spíš tendenci se snižovat, to znamená logicky, že zátěž pro lidi bude těžší.

Kdy jste s pomocí Ukrajincům vlastně začali?
S pomocí jsme začali hned v prvních týdnech, jak začala válka. Začali jsme tím, že jsme udělali velkou finanční sbírku, vybrali jsme asi sto tisíc korun, ty poslali na účet Charity České republiky a ty šly na Ukrajinu. Ale pak, když začaly přicházet první rodiny na Ostravsko, tak jsem přemýšlel, že by bylo dobré pomáhat i jim, takže začátkem března 2022 jsem zašel v kostele ve Staré Bělé za panem farářem a řekl mu takový nápad, že bychom mohli zkusit ve farnosti něco začít organizovat.

Jak to vypadalo?
Vzal jsem papíry, kde jsem napsal: Mám volné ubytování, můžu pomoct zajistit oblečení, jsem schopen sehnat peníze, nabízím se jako dobrovolník. Tak jsme začali úplně odmala, přicházely první rodiny, nejdříve dvě tři, které byly ubytované v rodinách ve Staré Bělé, a pak během asi tří měsíců už to bylo nějakých 50 lidí. Přímo ve Staré Bělé bylo ubytováno asi 15 až 20 rodin, to bylo v rodinách, a sedm rodin bylo ubytováno v obecních bytech. Ze začátku neměli ti lidé nic, takže jsme sháněli oblečení, hračky, aby mohly děti chodit do školy, tak kontakt se školou třeba.

Postupně přicházely další rodiny a spolupracovali jsme s těmi, které nebydlely jen ve Staré Bělé, ale i v Nové Bělé, ve Výškovicích a ubytovávali rodiny, které bydlely ve Vítkovicích, Přívoze. Už to byla pomalu celá Ostrava.

Uprchlíkům se změnily podmínky ubytování, hrozí migrace z regionů do Prahy

Lidé stále ještě přicházejí?
Ano, pro pomoc přicházejí desítky nových rodin pořád. Některé z nich přišly v posledních týdnech, utíkají z východních oblastí. Takže jo.

Kde sháníte peníze?
Všechno jsou to dary. Zřídili jsme účet, aby to bylo transparentní. Pak jsme dostali nějaké dotace od Ostravy a od Staré Bělé, abychom mohli v létě udělat pro děti tábor. Abychom mohli zaplatit dopravu na akce, protože autobusy jsou hodně drahé. Měli jsme sto lidí na setkání rodin, teď už jich bylo 614. Měli jsme 40 rodin, teď je jich 211, to je úplně jiný příběh.

Kolik pro vás pracuje lidí?
Každý měsíc se zapojuje 20 až 30 dobrovolníků z farnosti ze Staré Bělé. Jestli je to třídění potravin, jestli je to přivážení potravin, rozvážení maminek s dětmi, seniorů. Když lidé dostanou pomoc a potřebují se dostat do Orlové, Havířova, Opavy a teď dostanou krabici jídla, k tomu pět kilo brambor, pět mlék, to je 20 kilo. Maminka s kočárkem to neodveze. Takže chlapi je odvezou.

Setkáváte se i s negativními ohlasy?
Samozřejmě jsou s tím spjaté i takové věci, že ne všichni nám fandí, ne všichni nás mají rádi a ne všichni nám vzkazují hezké věci. Není to vůbec důležité. Je nám to celkem jedno. Ale takových lidí je poměrně málo. Mnohem více je lidí, kteří sympatizují, chtějí pomáhat, ozývají se a to je pro mě důležité. Nenechat se otrávit nějakým způsobem, zkazit si den tímto, i když jsou to někdy sprosté, vulgární věci, které přicházejí, ale proti tomu, co prožívají lidé na Ukrajině někde v Luhanské oblasti nebo u Bachmutu, to jsou prkotiny. Takže musíme to nějakým způsobem zvládnout.