Velké texaské štěstí mladé české vědkyně

Post Image

Velké texaské štěstí mladé české vědkyně

Play icon
13 minut

foto Tomáš Binter

Osmnáctiletá Adéla Uhrová má za sebou divoký závěr školního roku. V polovině května se svou prací z genetiky zabodovala na mezinárodní studentské soutěži v Dallasu v americkém státě Texas a necelý týden po návratu do Prahy ji čekala maturita. Prošla s odřenýma ušima. „Teď si od učení a laboratoře ráda pár měsíců odpočinu,“ říká mladá vědkyně, kterou bez zkoušek přijali na pražskou přírodovědu.

Většina středoškoláků se na budoucí alma mater poprvé podívá v den přijímaček. Adéla Uhrová se na Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy přišla představit už v prvním ročníku na gymnáziu. Bavila ji genetika, a tak e-mailem obeslala několik vysokých škol a dalších institucí s dotazem, zda by jí při škole neumožnily dělat samostatný výzkum a zpracovat ho jako maturitní práci. „Příjemně mě překvapilo, že patnáctileté holce vůbec odepsali, a navíc mi přišly fakt zajímavé nabídky,“ vzpomíná Adéla.

Sedíme spolu v laboratoři Katedry experimentální biologie rostlin, která sídlí v lehce omšelé novorenesanční budově nad univerzitní botanickou zahradou na Albertově. Právě na pražské přírodovědě nakonec Adéla před třemi lety zakotvila. Důvod to tehdy mělo i logistický – jinde výzkum probíhal v dopoledních blocích a jí na střední škole nenabídli individuální studijní plán. Tady se ale do laboratoří a skleníků dalo chodit odpoledne po vyučování a z Gymnázia Botičská to sem Adéla měla jen pár minut pěšky.

„Hlavně se ale na Přírodovědecké fakultě dělá špičkový výzkum, i když na to tenhle historický barák na první pohled příliš nevypadá. Těším se, co mě tu od podzimu čeká na bakaláři,“ dodává dnes už bývalá středoškolačka.

Covid jako záchrana

Cestu ke genetice si Adéla našla sama, její strýc byl sice lékař, ale jinak se nikdo z rodiny přírodním vědám nevěnoval. Její maminka pracuje pro britský řetězec Marks & Spencer a tatínek je stavebním inženýrem. „V tom, co dělám, mě ale samozřejmě podporují, i když třeba táta, jakmile přijde řeč na genetiku, udrží pozornost maximálně tak minutu a půl,“ směje se Adéla. Ani ona sama si zpočátku nebyla stoprocentně jistá, zda je právě věda zabývající se dědičností tím, čemu se chce v dospělosti věnovat. I to byl důvod, proč si chtěla práci v laboratoři vyzkoušet nanečisto už v průběhu studia na střední, aby se tak vyhnula případným pozdějším slepým uličkám. „To byla moje noční můra, že se jednou ve čtyřiceti vzbudím a zjistím, že dělám práci, která mě nebaví a nevidím v ní smysl ani perspektivu. A to všechno jen proto, že jsem si v osmnácti špatně vybrala vysokou školu,“ vysvětluje.

Do laboratoří Přírodovědecké fakulty mladá středoškolačka poprvé nakoukla na konci prváku, v červnu 2019. A evidentně se jí tu zalíbilo. Za školitele si vybrala Vojtěcha Čermáka, který jí navrhl téma výzkumu. Ve skleníku pod okny laboratoře se pak starala o 160 rostlinek plevele huseníčku rolního a zkoumala, jak se odlišná genetická výbava jednotlivých jedinců projevuje na jejich kvetení. Informace získané výzkumem by v budoucnu mohly vést například k lepšímu porozumění některým dědičným chorobám nebo k dalšímu rozvoji šlechtění a genetické modifikace organismů.

Podpořte Reportér sdílením článku