Botswanské diamanty už nejsou krvavé

Objednejte si k odběru newslettery a informační servis Respektu

Těžařský koncern De Beers v sobotu podepsal novou smlouvu o těžbě diamantů s vládou Botswany, kde leží celosvětově největší diamantový důl. Na mnoha místech Afriky občané i politici volají po tom, aby kontinent získal větší podíl na ziscích z těžby surovin - a botswanská vláda si to dokázala vymoci. 

Tato jihoafrická demokracie je po Rusku druhým největším zdrojem diamantů. Drahokamy těží společnost Debswana, kterou vlastní napůl De Beers a botswanský stát. Podle nové smlouvy dostane stát třicet procent diamantů, které Debswana vytěží (doposud to bylo 25 procent) a tento podíl se za deset let zvýší na polovinu. Vláda tyto své diamanty posléze aukcemi - skrze státní obchodní společnost - prodává na světové trhy. De Beers se nadto zavázal investovat v příštích deseti letech 825 milionů dolarů do fondu, který má za cíl zbavit botswanskou ekonomiku závislosti na těžbě. Vzniknout má například akademie, kde se mladí lidé naučí obchodu s diamanty.  

Pokračuje tak pozoruhodný příběh nejúspěšnější africké země minulého půlstoletí. Když totiž Botswana v roce 1966 vkročila do nezávislosti, jeden britský koloniální úředník ji nazval „nepotřebným kusem země“. V řídce osídleném státě žilo asi jen sto absolventů střední školy a podle různých zdrojů tu bylo 12 nebo 13 kilometrů asfaltovaných silnic. HDP na obyvatele dosahovalo zhruba poloviny afrického průměru. Dnes pouštní krajinu protíná přes dvacet tisíc kilometrů asfaltovaných silnic a učebny tamních univerzit snesou srovnání s těmi evropskými. V letech 1966–98 rostlo botswanské hospodářství rychleji než kterékoli jiné na světě, průměrně 7,7 procent ročně, a tamní HDP na osobu je dnes čtyřikrát vyšší než průměr subsaharské Afriky. 

Příčinou vzestupu jsou diamanty. Objeveny byly těsně po získání nezávislosti a těžit se začaly v 70. letech. Ovšem drahé kameny samotné by k rozvoji a úspěchu nestačily, ostatně diamanty z jiných částí Afriky si vysloužily přívlastek „krvavé“ - živily brutální občanské války, korupci elit, rozvrat. O surovinách se leckde mluví spíše jako o prokletí. Botswana dopadla jinak a příčinu mi před šestnácti lety v centrále Debswany v botswanském Gaborone shrnul tehdejší mluvčí těžařské společnosti Jacob Sesinyi: „Za úspěch Botswany nemohou primárně drahokamy, ale vláda. Dokázala příjmy z těžby dobře spravovat a využít ve prospěch lidí. Měli jsme politiky, kteří se dívali vpřed.”

Botswanští státníci chápali, že země nemá těžařské know-how a nikdy neexperimentovali se státní těžbou. Podepsali dohodu s koncernem De Beers, který tehdy kontroloval prakticky celou světovou těžbu diamantů. Při pravidelném prodlužování dohod přitom postupně vláda vylepšovala podíl Botswany na ziscích - a ty investovala zpět do společnosti. Například do zřízení bezplatného školství, stavby silnic, dovedení pitné vody k většině obyvatel, financování kvalitních stipendií do zahraničí či vybudování dostupné sítě zdravotnických zařízení. Vláda například platila mladým medikům stipendia na Univerzitu Karlovu a absolventi se po návratu domů stali jedním z pilířů botswanského zdravotnictví (více v článku Z Karolina do Kalahari). Nic samozřejmě není černobílé: navzdory všemu pokroku Botswanu rozděluje podle Světové banky jedna z nejvyšších nerovností. 

Každopádně odpovědní státníci se v Botswaně nezrodili z ničeho. Velkou výhodou oproti jiným africkým zemím bylo etnické složení: národ Tswanů je početně zcela dominantní, a tak nedošlo k etnickým bitkám o surovinové zdroje. Stejně zásadní bylo, že k objevu diamantů došlo až po získání nezávislosti, a předtím britští kolonialisté do zdánlivě bezcenného teritoria takřka nezasahovali. Slavní ekonomové Daron Acemoglu, James Robinson a Simon Johnson ve své studii úspěchu Botswany z roku 2001 vyzdvihli tamní předkoloniální tradici omezení moci náčelníků, která tvoří jisté politické DNA země, a skutečnost, že Britové tyto autority/instituce příliš nepoškodili.  

Botswanu si drželi pouze z geopolitických příčin, aby zabránili šíření německého vlivu. Polopoušť bez dostupného bohatství je nijak nezajímala, proto do ní na rozdíl od jiných koutů Afriky skoro neinvestovali a jen minimálně narušili přirozený vývoj místních institucí. Prvním prezidentem nezávislé Botswany byl Seretse Khama - potomek z královské rodiny Tswanů, který během kolonialismu vystudoval Oxford. (V roce 2009 mimochodem do Prahy přicestoval tehdejší prezident Festus Mogae a v našem rozhovoru nazvaném provokativně “Nesnáším Boba Geldofa” si můžete přečíst jeho názory na směrování Afriky, smysl rozvojové pomoci i příčiny botswanského úspěchu.) 

Ale - a teď se vracíme do současnosti - úspěch a prozíravá politika nikdy nejsou zaručené. Botswanu momentálně štěpí spor mezi současným prezidentem Mokgweetsi Masisim a jeho předchůdcem Ianem Khamou (synem zakladatele vlasti). Ten musel odejít do exilu do Jihoafrické republiky a svému nástupci (a někdejšímu spojenci, neboť pochází z téže politické strany) vyčítá mentalitu diktátora. Jiným kritikům, například týdeníku The Economist, vadí způsob nynějších jednání s koncernem De Beers. “Musíme dostat lepší deal, nebo spolupráci úplně ukončit. Nesmíme se nechat zotročovat,” řekl prezident Masisi populisticky letos v květnu navzdory tomu, že Botswana desítky let ze spolupráce s těžaři profitovala.

Navíc botswanský stát koupil 15 procent akcií těžařských koncernu, a tak do státní kasy, jak píše deník The New York Times, každých pár měsíců proudí dividendy v řádu stovek milionů dolarů. Z každého dolaru zisku Debswany již dříve v Botswaně zůstalo kolem 80 centů. Ovšem koncern De Beers poté tyto diamanty sám dále v jiných zemích zpracoval a s obrovským ziskem prodával. Proto nyní chce vláda více diamantů pro sebe - a také chce zajistit, aby se i obrušování a další zpracování diamantů odehrávalo v Botswaně. 

Úspěch není samozřejmě zaručen. A není jisté, že africký premiant bude excelovat napořád. Minulých padesát let Botswany je ale inspirací pro zbytek Afriky - a bude zajímavé sledovat, zda se tu zrodí i inspirace ve snaze ponechat v Africe víc přidané hodnoty z vytěžených surovin či vypěstovaných komodit.

Předchozí vydání najdete na webu respekt.cz v rubrikách Informační servis a Newsletter