Článek
V televizi zrovna běží seriál z osmdesátých let minulého století, který si pamatuji ze svého času dospívání, a myslím si, že pro dnešní dospívající generaci je to taky takový seriál ze sekce “pro pamětníky. Jako když jsem se já v jejich věku díval na filmy ze čtyřicátých let minulého století. Na filmy s Oldřichem Novým, Hugo Hasem, Vlastou Burianem, Lídou Baarovou, Adinou Mandlovou a podobnými bardy a divami českého filmového nebe.
Myslím, že většina dnešní mladé generace vůbec nechápe a nerozumí době minulého století, stejně jako my jsme ve velké většině nechápali a nerozuměli době, která se odehrávala ve filmech z let třicátých, čtyřicátých, padesátých a často i šedesátých. To byla doba našich rodičů a prarodičů. Zejména naši prarodiče tu dobu prožili na vlastní kůži. Proto si tak vážím pamětníků, kteří nám mají co říci o dobách, které jsme nezažili. Příběhy a zážitky skutečných lidí. Kdo jiný nám může zprostředkovat tu dobu než žijící pamětník?
Moje babička byla ročník narození 1910 a zemřela v roce 1993. Dožila se krásného věku navzdory jakékoli době. Narodila se za Rakouska-Uherska, v dětství zažila 1. světovou válku, první republiku, Španělskou chřipku, později světovou krizi, hlad a bídu, 2. světovou válku, nacismus, komunismus a ke konci života i slavnou Sametovku. Zažila císaře Franze Josefa, Masaryka, Beneše, Gottwalda, Zápotockého, Novotného, Svobodu, Husáka ve vězení i na Hradě, Havla ve vězení a taky na Hradě. Osm prezidentů a jednoho císaře. Dvě světové války, vzestup a pád nacizmu, komunistické převzetí moci, zabavování a zestátnění majetku. Měnová reforma, která připravila lidi i o to málo, co jim zůstalo. Všechen tenhle hnus a svrab se odehrával v letech, kdy žila moje babička. Dožila se dokonce rozdělení Československa, což jako rodilá Slovenka nenesla příliš lehce. Dalo by se říci, že odešla s rozdělením republiky, ale asi by to nebylo namístě.
Škoda, že moje babička nebyla z těch, které by něco ze svého života chtěly s někým sdílet. Pro mě škoda, protože zrovna její vzpomínky a zážitky by mě z mnoha důvodů dost zajímaly. Co všechno zažila, jak vnímala tu dobu, jak žila, co si myslela. Bohužel mám jenom pár střípků, ze kterých vím, že moje babička nebyla sdílná ani k mojí mamce, své dceři. Mamka mi k tomu řekla jenom to, že když se ji kdysi zeptala na něco z jejího života, tak bábi stvořila takovou scénu, že už se ji víckrát na nic radši neptala. Takhle to prostě u nás je. Od táty a mámy vím z jejich života jenom zkratkovité minimum a většinou vycházím z toho, jak si je sám pamatuji někdy od šesti let. Od půlky sedmdesátek si už celkem pamatuji, ale nejsilnější vzpomínky ze socíku mám 78-89. Doba mého zdánlivě bezstarostného mládí a rozpuku. S odstupem let už vzpomínám s určitým nadhledem stárnoucího kokota.
Myslím, že když člověku padne padesátka, může se už považovat jistým způsobem za pamětníka. Nemusí, ale může. Neberu všem namistrovaným rádoby věčným mladíkům jejich iluze a sny, ale je to jejich věc a já mám své představy. Jelikož si některé věci ve svém životě dávám dohromady, zajímá mě i minulost dvacátého století.
Minulost, ve které vyrůstali a žili naši rodiče a prarodiče, mi přijde tak nepoznaná a zajímavá, že se ji snažím poznat alespoň pomocí různých dokumentů, filmů, videí, přednášek, článků, knih, rozhovorů nebo dnes podcastů. Jsem zkrátka člověk minulého století.
V televizi mi naskočil další seroš z osmdesátek. Tentokrát z osobních důvodů budu jmenovat, jsou to Rozpaky kuchaře Svatopluka. A proč patří tento seriál pro pamětníky mezi mé oblíbené? Protože jsem se v době, kdy běžela v televizi premiéra právě učil na kuchaře a většinu z těch věcí v seriálu si pamatuji na vlastní kůži. Gastrosvět socialismu u nás. Tak naprosto rozdílný svět od toho dnešního. Naprosto ve všem, chtělo by se napsat. Zejména vybavení kuchyní a zázemí je dnes úplně jinde. Tehdy žádné mikrovlnky, friťáky, konvektomaty, šokery a podobné vymoženosti. Nádobí v hliníku, dřevěné stoly a všude popelníček, cigárko, pivečko. Snad jenom ty povahy zůstaly. Všude byla nějaká svině, udavač, soudruh, ojebávač. Jinak je to klasickej socialistickej seriál o jednom hrdinném socialistickém kuchaři, později šéfkuchaři. Mě zajímá hlavně po stránce gastrosvěta a kuchařiny té doby.
Skončil seriál pro pamětníky a já dál vzpomínám na některé věci z minulosti, které tehdy byly běžné a dnes některé neexistují, jiné jsou za hranou a diskutabilní. Některé z normalit a běžností minulosti jsou zdrojem a tématem mnoha diskuzí současnosti. Například fyzické tresty. Dříve záležitost naprosto běžná. „Uděláš průser, dostaneš na prdel. Hotovo dvacet. Nelíbí se ti to? Máš s tím problém? Chceš přidat?“ Tak to prostě bylo. Neříkám, že to bylo správně, ale v mnoha rodinách to bylo ještě horší. A ve škole? To byla kapitola sama pro sebe. Socialistické školství, kde už nebýt pionýrem bylo jistým cejchem neposlušnosti, jinakosti a vzdoru. Říct soudružce učitelce nebo soudruhu učiteli, že je kokot nebo píča, tak jsem dostal facku, že bych druhou chytil o zeď, a ještě by mě čekal výslech a trest doma. A to vím, o čem mluvím. Byl jsem celkem slušnej průserář a průšvihář. Dneska se ve společnosti a ve školách svoboda mění v anarchii a mnozí si myslí, že je to správné a má to tak být. Blíží se doba, kdy se může klidně stát, že do nějaké státní instituce nebo do školy napochoduje ozbrojenec a pokosí vše, co mu přijde do cesty. Nebo se nějaký zhrzený malý Adolf ve škole nasere na učitelku nebo spolužáky a podřízne je jako kuřata. Když se neodpálí jako sebevražedný džihádista nebo jiný -ista. To vše se může stát a někde už se tohle nebo něco podobného už určitě stalo. Ale proč to vlastně píšu?
Protože pořád plno lidí srovnává dnešní dobu s dobou dávno minulou a naprosto rozdílnou, aniž by brali v potaz tu velkou a propastnou rozdílnost. Ten naprosto jiný způsob života než před cca dvaceti lety, natož každých deset let zpět. Ale můžeme být klidní. Celý svět se mění natolik, že kdyby nás to koplo 50 let zpátky, tak budeme natolik všichni v prdeli, že budeme skupinově páchat sebevraždy. To jsem si zcela jist. Nejvíc sebevrahů by bylo v mladém věku, protože ti by nevěděli vůbec jak přežít, a paradoxně by se nejvíc do klidu hodila generace 50 let minulého století. To by byli vyklidnění spokojení důchodci. Ještě generace Husákových dětí by věděla a vzpomněla by si, jak přežít, ale generace mileniálů by asi byla ztracená jako já v současnosti. Většina z dnešní generace 20-30 letých by byla v sedmdesátkách v píči jako Baťa s dřevákama. Možná by sice zase naoko všichni poctivě pracovali, ale určitě by byly plné kriminály, blázince, léčebny a jiné státní instituce. Takže skoro jako dneska. Alespoň nějaká shoda a paralela. A já bych šel za 7 let v klidu na zasloužený odpočinek do důchodu. Takhle skončím spíše v nějakém tom ústavu, když nestihnu včas umřít.
Tolik očima pamětníka. V televizi by to tehdy bylo s hvězdičkou, cenzurované nebo vůbec. Šup do trezoru.
