Prý by se to mohlo česky jmenovat Na stojáka. Je zřejmé, že si nejsem úplně jist ani označením předmětu svého bádání. Nicméně v zásadě půjde o umění. A to v době, kdy umělcem může být každý a uměním cokoli, abych volně citoval z textu Jana Paula sepsaného poté, co patrně omámen uměním vyvrávoral z budovy Akademie výtvarných umění v pražských Holešovicích, pokládané kdysi za jeden z nejsvětějších svatostánků kumštu. Navštěvuje svou školu vždy na konci akademického roku, kdy se tam koná výstava prací absolventů; tentokrát aby konstatoval, že až na výjimky si umělec opravdu říká kdekdo a uměním může být věru cokoli. Ale opusťme tenký led výtvarného umění a vraťme se k našemu tématu.

„Stand-up comedy je umělecká forma komedie, kdy stand-up komik účinkuje ve stoje před publikem a mluví přímo na něj“ praví vševědoucí Wikipedie. Všimněte si: je to umění! A jestli je to umění, musí mít svoji kritiku. A tu, bohužel, nemá.

Kritik hodný toho označení by mohl začít dějinami. Zjistil by zajisté, že rodištěm stand-upu jsou Spojené státy, a to tak nezpochybnitelně, že i rusky se dodnes stand-up nazývá Стенда́п-коме́дия. Za praotce stand-upu v dnešní podobě je pokládán komik Lenny Bruce, který ve svých výstupech otevřeně komentoval rasismus, politické poměry a sexualitu, to vše prokládané drsnou vulgárností. Pokud je Lenny Bruce praotec, pak otcem moderního stand-up humoru je George Carlin, který, stejně jako Bruce, skončil ve vězení za svých „Sedm slov, která nesmíte říkat v televizi“. V roce 1972 jej zatkli přímo po jeho vystoupení na letním festivalu.

Jestli něco od otců zakladatelů naši umělci beze zbytku převzali, pak je to určitě slovník oplzlostí. Nelze se jim však divit, když po každé takové extra kořeněné sprosťárně publikum ztropí nadšený povyk. Ani obecenstvu se pak divit nelze, že je potěšené z role svědka při veřejném odhalování čehosi, co ještě včera skrývala zástěrka pokrytecké cudnosti. Shodněme se tedy pro tuto chvíli na tom, že ve stand-upu provozovaném u nás existují místa nevhodná pro děti a mou ženu. To všechno ale neznamená, aby kritik, až se jednou konečně najde, nám nemohl prozradit, který že stand-up je dobrý, či aspoň nadějný, a který se pouze strefuje do našeho pokleslého vkusu.

Dobrým umělcem (opakuji, stand-up je uměním) tedy dobrým nebude ten amatérsky imitující známé figury, neboť imitátoři jsou jiná sorta, ve svých špičkách dokonce výborná. Umělec stand-upu také nemůže bez uzardění vycpávat čas před vyprodanou halou omšelými anekdotami. Atakdále a tak podobně, je toho víc, čeho by se měl tento kejklíř nebo kejklířka se slovy vyvarovat. Prozradit by jim to měl kritik, který bohužel není. A kéž se té role nechopí nějaký neúspěšný ajťák, přispěvatel okresní pobočky Svazu spisovatelů, nedoceněný ortopéd či doposud neuznaný básník. Proboha ne, vždyť máme školy připravující specialisty v oboru dramatickém, kéž si svým kritickým bystrozrakem konečně povšimnou i umění stand-upu.

Věnoval jsem několik hodin svého báječně důchodsovského času studiu umění stand-upu a tak bych měl poctivě přiznat, jestli jsem objevil nějakou perličku na dně. Takže s důrazným upozorněním, že nejsem školeným kritikem dramatu, neboť na takového si patrně ještě musíme počkat, jako pokorný amatér jsem si z existující nabídky vybral

Ester Kočičkovou

a Dominika Heřmana Lva