napsal Leo K.

Chceme ekonomiku nerůstu, navrhuje aktivista přilepující se na silnice. A teď se ozval Tádeáš Žďárský se stejným tématem jakoby opsaným z knihy Meze růstu, vydanou zakládajícími členy Římského klubu před 51 lety! Jakže se bez přilepování dostal do veřejné diskuse? Postěžoval si totiž u Patočky v Deníku Referendum: „Postup Martina Veselovského a DVTV vůči organizaci NaZemi odporuje základním etickým pravidlům, když její program nerůstového vzdělávání manipulativně klade do souvislosti s komunistickým režimem a účelově napadá její zdroje financování.“

Slyším „nerůst“ a v hlavě se mi zjevuje Thomas Robert Malthus, nověji Římský klub a teď Tadeáš Žďárský? „Pokud růstový ekonomický model neopustíme, tak přestřelíme planetární limity. O tom, co budeme vyrábět, dnes do značné míry rozhoduje jedno procento lidí. Nad velkými firmami bychom měli mít demokratickou kontrolu,” říká zastánce nerůstu Tadeáš Žďárský z neziskové organizace NaZemi, která čerpá milionové granty z veřejných rozpočtů. „Z těch peněz jsem neviděl takřka nic, většina mé práce je dobrovolnická,” tvrdí, po chvíli ale přiznává, že všichni v organizaci mají stejnou mzdu.

Pokračuji přímou řečí pana Žďárského:

Z empirických dat * je jasné, že další ekonomický růst nevyhnutelně povede k překročení planetárních mezí, tedy prohloubení ekologických, sociálních i geopolitických krizí. Pokud další růst není řešením, musíme se skutečně vážně zabývat faktem, že současné soukromé mocenské zájmy majitelů firem leží v další a nikdy nekončící expanzi výroby. Zájmy majitelů korporací jdou přímo proti zájmům veřejným.

Martin Veselovský v DVTV ale vedl takřka celý rozhovor o otázce soukromého vlastnictví, potažmo post-růstovém podnikání a ekonomické demokracii, což je samozřejmě klíčové téma, nicméně v České republice s naší minulostí samozřejmě krajně kontroverzní. Jsem rád, že jsme se jí dotkli, nicméně během padesátiminutového rozhovoru jsme se nedostali takřka k ničemu kromě zpochybňování našeho financování. „Rozhovor“ byl nadto veden tak, že jsem většinou nedostal ani možnost dopovědět myšlenku či vystavět argument.

Bylo to svévolné novinářské rozhodnutí znemožnit divákům dovědět se, čemu se akademická diskuze o nerůstu věnuje, vysvětlit strukturální závislosti naší ekonomiky na růstu nebo oblasti veřejných politik, jako je například zkracování pracovní doby, nepodmíněná základní služba či monetární suverenita, které takovouto závislost mohou řešit. Záměrně dehonestační způsob vedení rozhovoru tak znemožnil pokrýt, byť i jen základní témata, které jsem původně dostal v okruzích, o nichž jsme se měli bavit.

Takto roztomile Tadeáš Žďárský zhodnotil své vystoupení v DVTv a doplnil názvem:

Útoky DVTV na občanský sektor jsou útokem na demokracii jako takovou (když nepočítám jeho foto z adolescentních dob).

Vydávat každou NGO, která chce závažné politické změny za občanský sektor je nehoráznost, ne-li drzost. Žďárský nebo děsivý Arne Springorum neslyšeli o politických stranách? Děsí mě a ptám se, jestli je v pořádku, že nevládní organizace,  většinou přímo či nepřímo financované státem, mohou nabádat k bojkotu státní moci.

* To, co považuje pan Žďárský za fakta jsou vlastně závěry z chybně interpretovaných dat. Citace Abstraktu jednoho z odkazovaných děl (A systematic review of the evidence on decoupling of GDP, resource use and GHG emissions, part II: synthesizing the insights v Environmental Research Letters):

Strategie pro dosažení ambiciózních cílů v oblasti klimatu obvykle vycházejí z konceptu „oddělení,“ tj. zaměřují se na podporu hospodářského růstu při současném snížení využívání přírodních zdrojů a emisí skleníkových plynů. Růst HDP, který se shoduje s absolutním snížením emisí nebo využívání zdrojů, se označuje jako „absolutní oddělení,“ na rozdíl od „relativního oddělení,“ kdy využívání zdrojů nebo emise rostou méně než HDP. Na základě bibliometrického mapování v části I (Wiedenhofer et al, 2020 Environ. Res. Lett. 15 063002) syntetizujeme důkazy vyplývající z vybraných 835 recenzovaných článků. Vyhodnocujeme empirické studie oddělení týkající se konečné/užitečné energie, exergie (exergie je termodynamický pojem vyjadřující kvalitu tepelné energie, kterou nelze popsat energetickou účinností. Vyjadřuje číselně potenciál tepelné energie konat užitečnou práci až do dosažení rovnovážného stavu s okolím), využití materiálových zdrojů a také emisí CO₂ a celkových emisí skleníkových plynů. Zjistili jsme, že relativní oddělování je časté u využití materiálových zdrojů a emisí skleníkových plynů a CO₂, ale ne u užitečné exergie, což je měřítko využití energie založené na kvalitě. Primární energie může být oddělena od HDP do značné míry v míře, v jaké se zlepší přeměna primární energie na užitečnou energii. Příklady absolutního dlouhodobého oddělení jsou vzácné, ale v poslední době některé průmyslové země oddělily HDP od emisí CO₂ založených na výrobě a slaběji na spotřebě. V literatuře věnované decouplingu analyzujeme politiky nebo strategie tak, že je rozdělujeme do tří skupin: (1) Zelený růst, pokud se má za to, že je možné dostatečně snížit spotřebu zdrojů nebo emise, aniž by se změnila trajektorie růstu. (2) Degrowth, pokud bylo snížení využívání zdrojů nebo emisí upřednostněno před růstem HDP. (3) Ostatní, např. pokud byla analyzována úloha energie pro růst HDP bez ohledu na zmírňování změny klimatu. Dospěli jsme k závěru, že velkého rychlého absolutního snížení využívání zdrojů a emisí skleníkových plynů nelze dosáhnout prostřednictvím sledované míry oddělení, a proto je třeba oddělení doplnit strategiemi zaměřenými na dostatečnost a přísným prosazováním absolutních cílů snižování emisí.

Je zapotřebí dalšího výzkumu vzájemných závislostí mezi blahobytem, zdroji a emisemi. Kurzivní vyznačování má na svědomí autor článku a dodává…a další granty, k „výzkumu“ alarmistických jevů, které nebyly prokázány a které ovšem existují jenom v hlavách lehkoživků a fanatiků. Z textu „studie“ přímo číší obsese CO₂.

Vůbec tady nejde o to, že stálý růst ekonomiky Adama Smithe podmíněný extenzivním růstem potřebných materiálních zdrojů je skutečně nesmysl. Je to vlastně protimluv, omluvitelný tím, že v 18. století, kdy Adam Smith dával svůj příklad s žaludy v dubovém lese, připadaly materiální zdroje jako nekonečné a také ještě nevnímal environmentální externality.

Hovoříme-li o růstu, tak vlastně předpokládáme zvláštní entitu, kterou nazýváme pokrok.

Ten se zase neobejde bez jedinců schopných rozpoznat i v komplexním jevu tu nejširší škálu vzájemných vztahů. Schopnosti, které se říká inteligence.

Jestliže předpokládáme jenom extenzivní rozvoj, tak by musel vývoj lidstva skončit už ve starší době kamenné, protože pazourku je také jenom omezené množství.

Je strašlivým poznáním, že vysoké školství produkuje (čest výjimkám) množství jedinců schopných rozeznat pouze jednu kategorii (za to ale znají planetární limity) nebo nanejvýš jedno schéma a tak nám vnucuje představu, že ti co mají pas opravňující k vedení společnosti tuto schopnost postrádají a musí být svého druhu omezenci. Je to snad tím, že se spoléháme na umělou inteligenci (AI nebo UI)? Tak zřejmě zase nevidíme, že AI není lidskou inteligencí a nedokáže být kreativní. Proč? Protože AI nás předčí jenom v rychlosti přiřazování toho, co sleduje k datům, která má uložené. Obyčejný počítač je takto hodnocen jako rychlý blbec. AI na tom není zase o tolik lépe. Není schopná rozeznat kvalitu něčeho nového, na co nemá data. Kdysi na to prorocky reagoval Jiránek: „No šoufek. Na vybírání septiku. Co vás v té škole učí?“ Jako senior si zoufám, kam to školství dotáhlo za pouhých 33 let.

Od té doby se změnilo mnohé, ale zároveň došlo, těžko říct zda „zásluhou“ Greenpeace nebo Římského klubu, k démonizaci oxidu uhličitého CO₂. Takhle to dopadá vždy když polovzdělanci toužící po slávě a penězích podstrkávají témata politikům, kteří jim jsou následně vděčni za 5 minut pochybné slávy. I ti totiž už ale většinou dávno odešli ze školy, kde se – snad – pořád ještě učí rovnice fotosyntézy, pří které vznikají cukry a kyslík:

6 CO₂ + 12 H₂O + sluneční světlo → C₆H₁₂O₆ + 6 O₂ + 6 H₂O

díky které dýcháme kyslík a prosperuje zemědělství.

Možnost rozhodovat o své budoucnosti prostřednictvím volených zástupců, kteří se zodpovídají lidem, je podstatou demokracie. Lehkost, s jakou někteří navrhují tyto principy opustit, by měla varovat. Katastrofická zpráva několika expertů by neměla stačit. Přesto Římský klub navrhoval přesně tohle.

Římský klub byl založen v roce 1968 v Itálii. Jeho členy byli a jsou bývalí politici, členové OSN, diplomaté, vědci a podnikatelé z celého světa. Do povědomí světové veřejnosti se dostal v roce 1972, kdy publikoval svoji vizi budoucnosti s názvem „Limity růstu“. V ní tvrdí, že pokud nezačnou státy cíleně omezovat technologický rozvoj, hrozí světu v dohledné době apokalypsa. Řadu předpovědí je dnes možné lehce konfrontovat s realitou.

Římský klub je ztělesněním vnímání světa, které ve svých knihách nazývá americký ekonom Thomas Sowell vize pomazaných hlav. Tato vize vychází ze zásadní nedůvěry v tvořivou sílu nikým neorganizovaného systému svobodných lidí známého pod názvem trh. Po většinu času chtějí nositelé této vize řídit ostatní na základě expertních názorů.

Dlouhodobý proces přesunu rozhodovacích pravomocí od lidí k nikým nevoleným expertním komisím lze ilustrovat na představách Římského klubu.

Fáze první: vyvolejte strach a paniku

Generální tajemník OSN pronesl v roce 1969 na půdě OSN projev, ve kterém řekl:

„Nechci znít příliš dramaticky, ale z informací, které jsou mi jako generálnímu tajemníkovi OSN dostupné, mohu dovodit jedině to, že členové OSN mají možná deset let na to, aby omezili své dávné rozepře a ustanovili globální partnerství k zastavení závodů ve zbrojení, zlepšení podmínek pro lidstvo, zmírnění populační exploze a nastavení požadovaného impulsu k rozvojovému úsilí. Pokud takové partnerství nebude zformováno v příští dekádě, problémy se dostanou za hranici našich schopností je zvládat.”

Fáze druhá: zadejte to expertům

Podle nositelů vize pomazaných hlav je vyloučené, aby lidé, kteří nejsou izolováni od problémů každodenního života politickými nebo jinými výsadami, a proto draze zaplatí za svá chybná rozhodnutí, rozhodovali sami za sebe. Je nutné povolat někoho dalšího, kdo je většinou díky svým výsadám izolován od důsledků svých doporučení, ale má na rozdíl od prostého občana rozhled a přesah do budoucnosti.

Podle publikace Římského klubu používají lidé k rozhodování pouze takzvané mentální modely. „Tyto mentální modely jsou, protože musí, v porovnání s realitou velmi jednoduché. Pro mnoho lidí je život složitý, neboť musí věnovat téměř veškeré své úsilí zaopatřením sebe a své rodiny den za dnem. Jiní lidé přemýšlejí o problémech, které jsou dále v budoucnosti.”

O budoucnosti pro své děti tedy nemohou rozhodovat rodiče, protože jsou příliš zaneprázdněni starostí o ně a nemohou mít přesah do budoucnosti. O jejich budoucnosti tak mají rozhodovat ti, kteří prosti starostí o ní mohou přemýšlet. Mentální modely nejsou dostatečné.

„Protože náš model je formální, tedy matematický, má dvě velké výhody oproti mentálním modelům. Každý předpoklad, který jsme učinili, je sepsán v exaktní podobě a je tedy možné jej zkoumat a kritizovat. Poté, co byly předpoklady revidovány, aby byly v souladu s našimi současnými vědomostmi, mohou být jejich důsledky pro budoucí chování systému světa bezchybně spočítány počítačem bez ohledu na jejich složitost. Myslíme si, že tyto výhody činí náš model unikátní.”

Fáze třetí: experti potvrdí apokalypsu

Použitý matematický model spočítal vývoj světa na desítky let dopředu a potvrdil, že se blíží katastrofa.

„Chování modelu jasně ukazuje na přestřelení a kolaps,“ říká zpráva o příštím století. „Ke kolapsu dojde v důsledku vyčerpání neobnovitelných zdrojů. Úmrtnost náhle stoupne v důsledku znečištění a nedostatku jídla.

Fáze čtvrtá: důkazní břemeno je na odpíračích 

K důkazu, že tvrzení je pravdivé, je nutné získat dostatečný počet osob, které s daným tvrzením souhlasí. „Expertní názor spoléhá na exaktní matematický model, který při svém výpočtu používá řadu měřitelných parametrů. Většina z těch, kteří četli tuto zprávu, souhlasí s jejím závěrem.“

Model je správně, pokud někdo neprokáže opak. „V případě, že se předpokládaný výsledek liší od toho, který je zobrazen ve zprávě, musí být specifikováno, který z námi použitých faktorů se změní, o kolik a kdy.”

Fáze pátá: socialistická opatření na úkor svobody

Řešením je vždy ztráta svobody. Bez výjimky. Lidé prostě nemohou rozhodovat sami za sebe, protože nemají dostatečný přesah do budoucnosti. Proto publikace navrhuje přesun pravomocí od lidí k expertům a administrativně nalinkovaná rozhodnutí.

Jejich doporučení: „Ekonomický systém usiluje o udržení průměrné průmyslové produkce na osobu na úrovni roku 1975. Nadbytečná průmyslová kapacita je využita k výrobě spotřebního zboží na úkor investic do průmyslu.” Tedy žádné nové investice a stop novým technologiím.

Na každém kroku podléháme tvrzení IPCC (Mezivládního panelu pro změnu klimatu), který byl založen pro hodnocení environmentálních a sociálních důsledků změn klimatu. IPCC neprovádí původní výzkum ani přímo nesleduje změny klimatu, ale provádí systematický přehled veškeré relevantní publikované vědecké literatury s cílem poskytnout komplexní aktualizované informace o změnách klimatu, jejich účincích a možných strategiích.

Z principů, kterými se IPCC řídí:

Úkolem IPCC je komplexně, objektivně, otevřeně a transparentně posoudit vědecké, technické a socioekonomické informace důležité pro pochopení vědeckého základu IPCC, rizika změny klimatu způsobené lidskou činností, jejích možných dopadů a možností přizpůsobení a zmírnění.

Proto říkám, že IPCC je řízen svojí agendou a nemůže být považován za vědecky korektní zdroj, ale vidím zcela jasně, že na základě jeho nekorektních zpráv nám někdo chce předepisovat jak máme žít, co máme jíst a komu máme věřit.

Tak zhůvěřilý nebyl ani minulý režim reálného socialismu!