„Hele, co kdybychom si natočili nějaký filmeček?“ doptával se Švankmajer. Producent Jaromír Kallista převezme cenu ve Varech
Producent Jaromír Kallista se v rozhovoru ohlíží za pestrou životní i profesní dráhou. Během ní natočil raritní materiál ze srpna 1968, pohřeb Jana Palacha a všechny filmy Jana Švankmajera. V neděli na karlovarském filmovém festivalu bude uveden do Producentské síně slávy.
Jaromír Kallista má mnoho profesních zaměření, zájmů i specifických povahových rysů, které z jeho osobnosti tvoří nezbytného a oblíbeného rádce a parťáka z filmové branže. Filmový producent spojený s novou vlnou a díly Jana Švankmajera je také pedagogem FAMU, kde vychoval několik generací českých producentů.
Je milovníkem letadel, pilotem větroně, závodníkem v automobilových veteránech. A jedním ze skupiny nepohodlných, kterým byla s nástupem normalizace znemožněna práce v kinematografii.
Je také muzikant, organizační a manažerský talent, důležitý aktér v prosazování důstojných podmínek pro český film nebo kutil, který spolu s rodinou zrekonstruoval ruinu statku na vysočinské samotě.
MFF Karlovy Vary v Deníku N
Všechny naše články z MFF Karlovy Vary najdete zde.
Kompletní zpravodajství z MFF zde.
Stál za mnoha celovečerními filmy, řadou multimediálních představení, výstav a instalací. S Janem Švankmajerem vytvořili tandem, jenž tvoří jádro produkční společnosti Athanor. Ta je podepsána pod osmi Švankmajerovými celovečerními filmy. Mnohé vzbudily mimořádný globální ohlas a jsou oceňovány za specifický humor, narušování tabu a pokračování v české surrealistické tradici.
Rozhovor, který vznikl při příležitosti natáčení medailonu Asociace producentů v audiovizi 15. března
2023, je redakčně upraven a doplněn informacemi z monografie Filmař Jaromír Kallista (Petr Bilík, Jan Černík, 2019).
V rozhovoru se dočtete:
- Proč se stal po srpnu 1968 nepohodlným.
- Jak se natáčely záběry z roku 1968 a z pohřbu Jana Palacha.
- Kde filmoví tvůrci nalezli útočiště během normalizace.
- Jak začal Jaromír Kallista spolupracovat s Janem Švankmajerem.
- A jak se organizují Švankmajerovy výstavy po celém světě.
Pane Kallisto, dokážete si vzpomenout na moment, kdy vás poprvé oslovila kinematografie?
Jako sedmiletý kluk jsem těsně po válce chodil přes malé náměstíčko, kde jsem za zdmi tušil něco tajemného, co jsem zatím nedokázal popsat či pojmenovat. Už tenkrát mě zřejmě intuice vedla k filmové továrně na Barrandově, která se v areálu rozkládala.
Přesto jsem se zpočátku vzdělával spíše v technické oblasti. Kombinace techniky a umění ve mně zůstala dodnes, a pro svoji profesi ji dokonce považuji za zásadní.
V dětství jsem krátce pobýval na proslulé internátní škole v Poděbradech, která byla budována podle vzoru britského Etonu a kde se v oněch letech sešli váleční sirotci postupně mísení dětmi režimních prominentů. Někteří jsme se tam ocitli víceméně náhodně a našimi spolužáky pak byli třeba Václav Havel, Miloš Forman nebo bratři Mašínové.
Má studia, či spíše učňovská léta pokračovala poněkud složitě, ale nakonec směřovala k dobrodružně znějícímu oboru
