Smrt je všudypřítomná již od polsko-ukrajinských hranic. Stačí cestou od přechodu Korczowa/Krakovec dorazit do prvních ukrajinských obcí. Každá vesnice má válečné oběti. „Padlé hrdiny pohřbívají na čestná místa, která jsou ozdobena vlajkami. Jsou nepřehlédnutelná a opravdu je najdete téměř na každém funkčním hřbitově,“ říká o dvě hodiny později v ukrajinském Lvově dobrovolnice a zároveň spisovatelka Kateryna Kalytko. „Když to řeknu obrazně, tak jeden malý hřbitov vlastně tvoří mí padlí přátelé,“ dodá před pouličním graffiti s nápisem Sláva Ukrajině.
Ve dvě hodiny odpoledne 41letá Kateryna Kalytko diskutuje u kulatého stolu v Divadle Lesji Ukrajinky, v jedenáct hodin Lvov pohřbíval dalšího hrdinu. Grigorij Gajk Stěpanjuk padl ne frontě v pouhých jednatřiceti letech. „Zemřel při obraně Ukrajiny před ruskými okupanty,“ stojí na parte. Jeho rodiče utekli před ruskými tanky z moldavského Podněstří, to bylo v devadesátých letech. V únoru 2022 však Kreml poslal tanky i na Ukrajinu. A ruské zbraně zabily i Grigorije.
Pohřeb ve Lvově
Pohřební průvod vyšel z kostela Nanebevzetí Panny Marie, pak se hrdina rozloučil se Lvovem na historickém náměstí u radnice. Před rakví poklekly stovky, možná tisíce lidí, lidé lemovali celou trasu smutečního průvodu až na centrální hřbitov. „V západní Evropě si jen málo uvědomujete, že u nás každý den umírají na frontě především lidé, kteří byli ještě včera civilisty. Učitelé, prodavači, manažeři... Nikdo z nich si nemyslel, že se stane vojákem,“ říká ukrajinská básnířka Kateryna Kalytko.
ČTĚTE TAKÉ: Záběry drsné přestřelky na zničeném sídlišti. Ukrajinec pálil po okupantech z raketometu
Ani Grigorij Gajk Stěpanjuk netoužil obléct uniformu. Vystudoval právnickou fakultu a pracoval jako manažer. V průběhu války však nastoupil k 79. samostatné výsadkové útočné brigádě a na bojišti našel smrt. „Rád hrál šachy a zajímal se o historii a archeologii. Měl velkou žízeň po vědění, během služby začal se studiem medicíny,“ zaznělo během posledního rozloučení.
Parte padlého hrdiny na náměstí ve Lvově. Zdroj: Ivan Motýl
Parte padlého hrdiny na náměstí ve Lvově. Zdroj: Ivan Motýl
Spisovatelka v zákopech
Odvážná spisovatelka Kateryna Kalytko jezdí několikrát měsíčně přímo na frontu. „Nebojuji, chci ale být přímo v první linii, bok po boku s vojáky,“ vypráví pro CNN Prima NEWS. Do zákopů přiváží humanitární pomoc, zároveň však ukládá do paměti zážitky z bojiště. Atmosféru mezi řadovými vojáky, kteří se nemusejí dožít dalšího rána. Zaznamenává válku na papír. Do knihy básní, to je trochu jiný úkol, než mají váleční zpravodajové. Na Ukrajině je poezie nesmírně populární, básníci dokážou dokonce i vyprodat velké divadelní sály.
První měsíce po vypuknutí války přitom Kateryna Kalytko nemohla vůbec psát. Jako by prý prodělala těžký otřes mozku. Pak se znova chopila pera. „Na frontě mám v tuto chvílí hodně přátel. Bohužel, někteří už padli,“ říká. Ptám se, kolik blízkých už jí válka vzala. Odpověď je hrozivá. „Je to takový jeden malý hřbitov,“ líčí.
„V prosinci padl můj nejbližší přítel. Historik, který se zabýval hlavně první světovou válkou. Padl v Bachmutu, kde se paradoxně odehrává zákopová válka velmi podobné té z první světové války,“ vypráví spisovatelka.
Smlouva se smrtí
Zdravotníci poskytují první pomoc zraněnému ukrajinskému vojákovi poblíž Bachmutu Zdroj: AP
Zdravotníci poskytují první pomoc zraněnému ukrajinskému vojákovi poblíž Bachmutu Zdroj: AP
„Kdo jde bojovat k Bachmutu, podepisuje smlouvu se smrtí,“ natvrdo říká Kateryna Kalytko. Nikdo samozřejmě nechce zahynout, úmrtnost je ovšem vysoká. Přesná čísla veřejnost nezná, to jsou zatím strategické a tajné informace. „Než ho zabili, ještě mě stačil naučit, jak správně vyslovovat slovo Bachmut,“ vzpomíná básnířka. Ukrajinci a Rusové totiž slovo Bachmut čtou s odlišným přízvukem.
Spisovatelka vypravuje, že Bachmut hrál důležitou roli již při prvním pokusu o ukrajinskou samostatnost právě v období těsně po první světové válce. „Chtěla jsem teď říct, že je to dějinný paradox, ale řeknu to jinak. Dějiny se možná opakují také proto, aby za tímhle bojem byla konečně udělána poslední tečka. Aby už Ukrajina nemusela nikdy bojovat o holou existenci.“
Při poplachu musí diváci do krytu
Sedíme u kulatého stolu v Divadle Lesji Ukrajinky v Horodoské ulici v centru Lvova. Tento týden se do divadla nastěhoval literární festival Měsíc autorského čtení, který se na počátku léta pravidelně koná v Česku, na Slovensku i na Ukrajině. „Z pochopitelných důvodů jsme Ukrajinu museli loni vynechat. Letos jsme se do Lvova vrátili, i když jen na několik dnů,“ říká ředitel festivalu Petr Minařík.
Divadlo Lesji Ukrajinky má pohnutou historii. Kdysi tu sídlilo kino Moskva a v dobách Sovětského svazu sloužilo armádním divadelním souborům. Dům má pořád kasárenskou atmosféru, ve sklepích jsou teď protiletecké kryty. „V případě leteckého poplachu se musíme všichni co nejrychleji přesunout do krytů,“ upozorňuje jeden z pořadatelů před odpolední diskusí u kulatého stolu. Tématem je kulturní spolupráce Česka a Slovenska s válečnou Ukrajinou.
Petr Minařík měl napřed obavu, zda je vůbec vhodné přivážet na Ukrajinu české a slovenské básníky, prozaiky i dramatiky. Spíš měl pocit, že by bylo lepší postarat se o dodávku neprůstřelných vest anebo rovnou granátů. „Nevlastním ovšem zbrojovku, jen nakladatelství Větrné mlýny v Brně, které už přes dvacet let pořádá největší mezinárodní letní literární festival v Evropě.“
Básník Karel Škrabal z Prahy četl ve Lvově i tento text: „Ilegálně drženou zbraní / napíšeš další báseň / která nestrhne kolo dějin.“ A Minařík dodává: „Básněmi válku samozřejmě nevyhrajeme. Nepřijeli jsme sem ale pouze číst, zástupci českého i slovenského ministerstva kultury přijeli nabídnout konkrétní pomoc ukrajinským umělcům.“
Festivalu Měsíc autorského čtení ve Lvově. Zdroj: Ivan Motýl
Festivalu Měsíc autorského čtení ve Lvově. Zdroj: Ivan Motýl
Umělci jsou na Ukrajině vítáni
Básnířka Kateryna Kalytko je ale návštěvou literátů potěšena. Chválí, že zahraniční spisovatelé konečně našli cestu i do válkou zmítané země. V průběhu okupace sice navštívila i literární festival v Evropské unii, získala tam ale pocit jen dočasného zájmu. „Vyslechnou si tam vaše čtení a na něco se zeptají. Pak se podívají na hodinky, je asi osm večer, to je přece čas na rozloučení. A vrátí se ke svému pohodlnému způsobu života, který neohrožuje žádná válka,“ vypráví spisovatelka.
Přímo ve Lvově sice letecké poplachy nebudí město každou noc, kryty pod divadlem však rozhodně nejsou zbytečné. Prohlížím si temné cihlové sklepení s několika lavicemi, zásobami i pitnou vodou. Okna jsou zvenku zabarikádována pytli s pískem. Jeden z ukrajinských literátů připomíná červnové útoky dronů na sídlo tajných služeb přímo v centru Lvova. Jsme pouhých 70 kilometrů od polských hranic, i sem ale dopadají ruské rakety.
Včera civilistou, dnes se samopalem
Kateryna Kalytko se pořád snaží vysvětlit světu, že to není úplně normální válka. „Není to válka profesionálních vojáků, na něco takového naše armáda nebyla připravena. Zeptejte se kteréhokoliv z vojáků, včera to byl civilista, dneska je nucen držet zbraň.“ Takový byl i příběh jejího blízkého přítele a profesionálního historika. Bádání v archivních pramenech z období první světové války byl nucen vyměnit za reálnou válku. „Je v tom tedy i jistá ironie osudu,“ dodá spisovatelka.
S nejbližším přítelem díky dobrým kontaktům sháněla humanitární pomoc v cizině. „Hrozně mě mrzelo, když nás některé organizace odmítly. Když nám bylo řečeno, že pro vojenské účely neposkytují pomoc. Ale tady přece nejde o vojenskou akci profesionálů, to jen civilisté brání vlast,“ emotivně vysvětluje. A podotkne, že kdyby se Ukrajina odvážně nepostavila ruské okupaci, stály by dnes ruské tanky na polských, litevských, slovenských či maďarských hranicích. Nestraší, že by Rusové vpadli i do těchto zemí, už samotná přítomnost ruské armády ve Lvově či Užhorodu by ovšem byla obrovskou hrozbou pro celou Evropskou unii.
Sláva Ukrajině!
Dlouhou zeď v ulici naproti divadlu zdobí graffiti. S válečnou tématikou i bojovými výjevy. Ale také s básněmi, které reflektují ruskou invazi. Spisovatelka Kateryna Kalytko se postaví k nápisu Sláva Ukrajině! To je heslo z časů Ukrajinské lidové republiky z let 1918–1919, což byl první pokus o vytvoření svobodné a samostatné Ukrajiny. „Heslo z éry, kterou se profesionálně zabýval právě můj přítel, který padl u Bachmutu,“ znova básnířka připomene smrt blízkého. A znova padne i spojení o ironii osudu.
Sláva Ukrajině! Tady ve Lvově slogan vůbec nezní jako fráze. Jsou to dvě slova napitá krví ukrajinských obětí, ale hlavně neuvěřitelnou odvahou, kterou ještě nedávní civilisté prokazují ne frontové linii.
Šéf zahraniční redakce CNN Prima NEWS Matyáš Zrno z místa popisuje, jak Ukrajinci postupují u Bachmutu. Podívejte se na video.
