Jarmil Vyčítal (*1968) se pohybuje v byznysu a říkává mi, že se mu zamlouvá (údajná) svoboda lidí, když píší. Svoboda to je i není a bude to rozhodně Jarmil, kdo žije naplno. Ne já.

Párkrát jsme spolu (anebo spolu s Vyčítalovými jako rodinou) absolvovali pražský Svět knihy, nebo se setkáváme jindy jinde. - Vytkněme před následuje rozhovor, že tento Vyčítal nikdy nevedl Greenhorny (country skupinu) a nepíše texty; obojí dvojí bylo pole Honzy Vyčítala.a

Začněme méně obvykle. Dokážeš si, Jarmile, vybavit, kdy a kde jsi byl v životě nejšťastnější?

Bylo samozřejmě dost takových okamžiků i období, kdy jsem prožíval štěstí… Hodně v dětství, v blízkosti rodičů. Pokud nejsou kolem útrapy, jako například teď válka na Ukrajině, anebo přírodní katastrofy, tak děti obvykle nevnímají dobu stejně jako dospělí. Tak tomu bylo taky se mnou.

Co pro tebe tedy dětství znamená?

Pro mě bylo obdobím, kdy jsem konec 60. a začátek 70. Let nevnímal nijak negativně. Ne jako rodiče a ne jako utlumení všech nadějí a všeho dosavadního společenského vzepětí po Pražském jaru. Já to ale nepobral, protože jsem byl dítě. Můj svět byl svět her a dětské fantazie, verneovek, mayovek, slunce a kamarádů. Měl jsem štěstí. Nedopadala na mě tíha šedého světa a kolem se rozbíhající normalizace. Dětství má nejméně jednu úžasnou charakteristiku, a to tu, že zatím nemáš zkušenosti s tvrdým, praktickým světem. To mě čekalo. Ale tehdy… Problémy, které pak dopadají jako déšť a příkrov na hlavy už dospělé, se ještě nevylíhly. Dětství vidím jako hlavní své šťastné období.

Měl jsi takových, chci tomu věřit, ale ještě „zopár“. Víc.

Z osobního pohledu byl dalším šťastným obdobím přelom 80. a 90. let. Jednak jsem začal studovat ČVUT - a tím se mi otevřely nové možnosti, a to nejenom ve vzdělávání, ale taky ohledně setkávání s lidmi, kteří na mě formativně působili… Nešlo jen o to dostat do sebe na škole inženýrské postupy, anebo styl myšlení; šlo o zmíněné nabírání zkušeností od lidí.

Něco se totiž nelze naučit z knih. Hlavní ale byly změny po roce 1989. Ty mi nabídly oceán možností, ve kterém jsem už jen hledal správné proudy. To předtím mizelo. Nebylo. A ruku v ruce s rozvíjejícími se technologiemi mělo ono období jedinečnou dynamiku.

Jinou, než kdykoli předtím. Zní to vznešeně, tak to říct, ale byl ten zlom výzvou. Naplněním štěstí a jistoty, že věci dávají smysl.

Jaké obory jsi vystudoval na střední a vysoké?

Začal jsem stavební průmyslovkou zaměřenou na vodní hospodářství. To ještě ve Vysokém Mýtě. Udělal jsem to pak jako kdysi moje rodiče: následovalo ČVUT v tomtéž oboru, který je… Krásný, stabilní… až konzervativní.

Následně jsem se věnoval odborné činnosti v soukromém sektoru. Ale, ty to víš, potřebuji výzvy. Od vědy a expertní činnosti jsem něco podobného uslyšel a výzvu potkal taky v byznysu; a proto jsem se tam přesunul. Až teď žiji koktejl, různorodost, a to mám rád.

Aniž se budu dál v tom tvém byznysu rýpat, napodobím známý Proustův test. Prozradil bys, při kterých příležitostech klameš lidi?

Asi nejsem sám, kdo má tendenci ke změně v akcentu obsahu. Ale pozor. Nemusí to být vyloženě lhaní. Dá se prostě mlčet. Nedoříct vše.

O tom, o čem nelze hovořit, je třeba pomlčet. Lhaní? Na mně by je každý poznal. Taky proto se mu vyhýbám. Ale dokážu si představit, že v mimořádných a krizových situacích a opravdu výjimečně, bych se mu nevyhnul.

Například za války?

Kdyby lež mohla někoho zachránit. Někomu pomohla přežít ve válce. Pomohla by někoho skrýt - a podobně. Naštěstí o tom mohu přemýšlet jen teoreticky. Není tady a bezprostředně okolo válka a nikdy jsem nebyl vystaven takové situaci.

Jaký talent bys chtěl navíc k těm, které máš?

Vždy mě fascinoval nějaký takový, kterým jsem nedisponoval. Například talent psát. Nebo herectví. Prostě věci, u kterých - na rozdíl od profese, které se věnuju - talent přítomen opravdu být musí. Talent v pravém smyslu toho slova, jak to cítím. Už jinou věcí je, jak a nakolik bych jej využil.

Ale mě to zajímá.

Pustil bych se do psaní pro širší publikum? Nevím.

Ale pokud jo, muselo by to být zajímavější než tento rozhovor. A tak zůstávám při zemi, kde smím a mohu psát. Co? Drobné, zato přísně odborné texty. Hlavně na sociální síti LinkedIn.

Na té? Jak ses o ní poprvé dověděl?

Už nevím. Využívám ji především profesně, což taky má být hlavní její účel. LinkedIn propojuje profesně zaměřené lidi. Specialisty. Mám vlastní newsletter a je specifický - zaměřený na oblast geoinformatiky a vody.

Uživatelé z celého světa si tu mohou (vážně jsou, Ivo, skoro ze všech kontinentů) přečíst mnoho zajímavého. Taky píšu, ale jinak než ty.

Co považuješ za své největší životní úspěchy? Je to spojeno s profesí?

Úspěchy jsou vždy subjektivní. Často úspěch utvářejí události nebo vztahy, které jsou pro ty, kteří budou číst tento rozhovor, naprosto běžné a každodenní. Rodina, zdravé děti, manželka.

Jak ses ty seznámil se svou paní?

Na začátku milénia jsme se potkali před jedním pražským knihkupectvím na chodníku - a oba jsme seznámení šli naproti.

Jaké lidské vlastnosti si vážíš?

S vlastnostmi je to, řekl bych, složitější. - Nejsou pozitivní nebo negativní. Chápu věc trochu jinak. Víc záleží na tom, jak s vlastnostmi pracujeme.

Jak třeba?

U sebe bych měl rozhodně víc pracovat s důsledností a opatrností, ale na druhou stranu mohou právě tyhle vlastnosti brzdit, když to s nimi neumíš.

Odbočme ke kultuře, prosím. Jaké ty máš oblíbené spisovatele?

Ve zmíněném šťastném období 90. let, kdy jsme se ještě neznali, jsem četl hodně filozofické literatury; ať už se jednalo o Ericha Fromma nebo - z našich filozofů - Milana Machovce, kterého jsem znal osobně.

Právě k jejich knihám se vracím - a profesor Machovec s oblibou říkal: „Čtěte málo knih, ale to málo čtěte hodně.“ Je důležité se vracet.

Někdy se tím neřídím. Čteš i dnes?

V současné době dávám přednost poslechu. Sleduji podcasty od inspirativních lidí se zajímavou zkušeností, nejen podnikatelskou. Hlavně životní.

Vyber nějaký.

Hlavně se jedná o ty ekonomicky a politicky zaměřené, konkrétně si to např. najdi pod souslovími a slovy Hospodářské noviny, Ekonom, Forbes a LUPA.

Jaké máš hrdiny?

Jako každý. Nemusí to nutně být hrdinové národní, které většina lidí zná. Ne. Kdepak. Často vidím hrdiny všedních dní. „Všední dny“ dej do uvozovek.

Kdo to je konkrétně?

Lidé s tíhou života na bedrech, anebo lidé nezištně pomáhající.

Kde bys chtěl trvale žít?

V této zemi.

A přechodně?

To bych rád strávil nějaký čas v USA. - Kdysi jsem o Americe vážně uvažoval, zejména z pracovních důvodů. I celkově mě přitahují různorodá prostředí a pestré názory. Potřebuji zažívat také jinou zkušenost. Baví mě se potkávat s lidmi z odlišných oblastí, s lidmi s úplně jinou zkušeností a nestejným životním stylem; dokonce někdy s jinými názory, ale ne extrémními. Často s takovými lidmi nemusím souhlasit, a přece mi zprostředkují rozšíření pohledu na svět. Autentičnost jejich postojů je vždycky zajímavá.

Jmenuj někoho.

Raději ne. A je jich vícero: nerad bych někoho vynechal.

A co tvůj jmenovec, Jarmile. S Honzou Vyčítalem nejsi nijak příbuzný?

Přímo ne.

Koncem 80. let jsem ale sestavil rodokmen našeho rodu a ten pochází z farnosti Hlavná, předtím Písečná. Kousek od Ústí nad Orlicí. Posledního předka jsem našel v první polovině 17. století a později jsem zjistil, že hodně nositelů příjmení Vyčítal mělo předky v té lokalitě. Nelze proto samozřejmě vyloučit, že z nějaké větve od praprapředka vzešel taky Honza Vyčítal; ale doložené to nemám.

Možná by se to dalo najít a prokázat ze záznamů starých matrik a záznamů jeho rodové větve.

Kdy napíšeš knihu? Je doba, kdy prakticky každý jednu napsal?

To není pravda a víš to. Záleží na ambicích. Takovou nemám, dosud na mě nezaťukala.