Co je pojí dohromady a zároveň odlišuje od starších generací? Sociální sítě, říká řada z nich bez zaváhání. Dále citlivost i asertivita, potřeba nacházet ve své práci smysl. Pro herečky a herce, kteří jsou ve věku, kdy se dokončuje konzervatoř nebo DAMU, bývají solidním startovacím můstkem seriály. I ty se ale odlišují od starších českých televizních formátů, tedy od kriminálek a příběhů z lékařského prostředí: často vyprávějí o ožehavých tématech, jež dnešní „mladí dospělí“ řeší v první řadě. Co o sobě tedy říká naše nová herecká generace?
Přelomová role? „Televizní rosnička Andrea v seriálu Dobré ráno, Brno! Byla to pro mě doposud asi největší příležitost, kde jsem mohla ukázat, že mám i komediální stránku a smysl pro humor, který je pro mě v životě velmi důležitý. Pocítila jsem uznání i od lidí z branže a začalo mi chodit více nabídek, za což jsem moc vděčná,“ říká Simona Lewandowska (23), která hrála i ve sportovním retru Zlatý podraz nebo v seriálech Zlatá labuť, Pan profesor a Pět let. „Pro mě změnila všechno Greta v thrilleru Stínohra, vedla k roli ve vánoční pohádce Krakonošovo tajemství a dalším příležitostem,“ vzpomíná Leona Skleničková (24) na spolupráci s režisérem Petrem Bebjakem. „Myslím, že jsem se na ní mohla ,vyhrát‘, díky režiséru Honzovi Bártkovi jsem získala nový přístup k herectví a přijde mi, že jsem vyrostla nejen profesně, ale i osobně,“ tvrdí o postavě dospívající Emy v seriálu Sex O’ClockSára Korbelová (21).
„Já beru jako hodně důležité setkání s režisérem Rudolfem Havlíkem,“ popisuje Denisa Biskupová (22). „V prváku na konzervatoři jsem šla na konkurs na jeho Bábovky a poprvé jsem natáčela něco většího. Krásně mě tím provedl, neměla jsem žádné stresy a pak si mě vzal ještě do jednoho filmu, do Prezidentky.“ Pro Tomáše Daleckého (22) byla přelomová jeho první filmová role ve filmu Uzly a pomeranče. „Do té doby jsem hrál v Městském divadle Brno a s filmem neměl vůbec zkušenosti. Touhle rolí se mi otevřel úplně nový svět, nové možnosti a vedla i k hlavní roli Davida ve Smečce,“ připomíná drama z prostředí mládežnického hokeje. „Herecky mě bavil seriál Osada, protože jsem v něm poprvé hrál postavu odlišnější ode mě samého, mohl jsem si před kamerou zkusit nějakou stylizaci.“
Antonio Šoposki (20) nastartoval kariéru raketově. Hned ve své první filmové roli musel obstát vedle Karla Rodena a Reginy Rázlové; drama Tancuj, Matyldo přijde do kin na podzim. Alžběta Malá (25) zazářila spolu se Samuelem Tomanem (25) v seriálu Pět let: „Moje postava toho v sobě strašně moc drží a máloco pouští ven, v tom pro mě byla ta práce herecky zajímavá. A taky v tom, že šlo o práci s mladými lidmi, kteří vycházejí nebo právě vyšli z FAMU. Myslím si, že ten seriál hodně vypovídá o naší generaci,“ říká herečka.
Seriály – televizní a čím dál častěji i internetové – jsou pro nastupující hereckou generaci zásadní: poskytují jim pracovní příležitosti i platformu pro zpracování témat, jež řeší oni i jejich vrstevníci. Navíc se na nich profesně setkávají. Tomas Sean Pšenička (18) měl velkou roli ve zmíněném Sex O’Clock vedle Korbelové a Skleničkové, Gabriela Heclová (25) byla loni k vidění v minisériích Pozadí událostí a Král Šumavy: Fantom temného kraje, Anastasia Chocholatá (23), která ze všech uvedených umělců začínala nejdřív, vystupovala už před jedenácti lety v seriálu Vyprávěj a později se ve zmíněné Smečce setkala s Daleckým a Biskupovou.
Sítě jen odsud posud
Ať už se vnímají jako generace, nebo jako soubor podobně starých individualit, vědí o sobě – zejména díky používání sociálních sítí, což je spojuje a zároveň odlišuje od starších kolegů. Shodují se na tom, že sítě mohou být dobrým sluhou, ale špatným pánem. „Když jsem přišla na tohle focení, vlastně jsem díky nim už věděla, co ostatní dělají, na čem pracují a tak,“ uvědomila si Lewandowska. „Myslím si, že mám k sítím zdravý vztah. Není to nezbytnost, ale je fajn, když je herec má. Myslím, že by si je neměl vést podle zajetých šablon, protože tím se vytrácí autenticita. Kdybych chtěla a věnovala jim víc času, asi bych mohla mít víc followerů, ale bylo by to pro mě teď nepřirozené. A taky je potřeba být opatrný v tom, že sítě v lidech vyvolávají úzkosti: proč tohle netočím já, proč jsem nebyla na tomhle castingu... Každopádně jsem ráda, že důraz na přirozenost bez pozlátka začíná být na Instagramu trendem.“
„Máme v rukou nástroj, jak si ve veřejném prostoru utvářet image, což předchozí generace neměly,“ říká Dalecký. „Můžeme plně kontrolovat, co dáváme na internet, jak se tam prezentujeme. A hraje to roli i v práci: slyšel jsem třeba, že když se režisér rozhoduje mezi dvěma herci, může být důležitým faktorem to, kolik má který z nich sledujících.“
Střízlivý přístup k sociálním sítím mají Chocholatá nebo Šoposki. „Instagram jsem si založila, protože ho měli všichni, ale mám ho jen pro zábavu, spolupráce nedělám. Zakládám si na tom, že mě živí herectví,“ říká herečka známá třeba i z pohádky Zakleté pírko nebo z filmu Pojedeme k moři. „Sítě určitě mají velkou sílu pro zviditelnění i pro spolupráce se značkami, ale já v tomhle ohledu nejsem šikovný. Občas si říkám: ježiš, tak tam něco dej, vždyť to trvá minutu, někde se vyfotit nebo natočit, ale mně to úplně nejde,“ tvrdí herec, který se ke své profesi dostal mimo jiné i přičiněním své starší sestry Mariky, dnes už zavedené herečky.
Skleničková na sociálních sítích vyzdvihuje možnost angažovat se. „Můžeme ve vteřině na cokoliv zareagovat, což s sebou nese velké příležitosti, ale i výzvy, jak ustát tlak okolí. Někdy vyloženě máte potřebu něco říct nebo se za něco postavit. A já se nechci bát svůj hlas používat, protože mi dává velkou sílu a chtěla bych ho používat pro věci, které se mnou souznějí.“ Biskupová se přidává: „Na sociálních sítích se dá nejjednodušeji reagovat na nějaké causy nebo na něco, co nám přijde nespravedlivé. Je to nejrychlejší platforma pro to, jak vyjádřit nesouhlas.“ I ona se ale snaží nebrat sítě pracovně a používá je hlavně pro kamarády. Pšenička jako generační pojítko vnímá internet jako takový. „Je naší součástí od dětství, dává nám svobodu a téměř neomezené možnosti výběru. Už jen to, jak širokou škálou audiovizuálních děl jsme denně ovlivňováni! Oproti starším kolegům máme téměř celý život přístup k mnoha filmům a seriálům různých forem v místě a čase, jaké si sami vybereme. Nejsme už limitováni volbami jiných lidí jako při sledování televize nebo chození do kina.“
Internet s sebou ovšem nese i nebezpečí. Své o tom ví Heclová, která se původně profilovala jako youtuberka, dosáhla na tomhle poli popularity, ale později jí médium přerostlo přes hlavu. „Bylo mi šestnáct, byla jsem holka z Kladna, která toužila po úspěchu, toužila po tom, něco si dokázat a vlastně i dokázat něco lidem, kteří ve mě třeba úplně nevěřili,“ vzpomíná. Youtubering se však stal synonymem pro plytkou zábavu. „Když se řekne youtuber – a dneska je to stejně i s influencery nebo tiktokery –, člověk si hned představí lidi, kteří si matlají nutellu po obličeji nebo zvracejí barevné mléko. Začalo mi vadit, že v hereckých a hudebních kruzích, ve kterých jsem se pohybovala, se ke mně kvůli youtuberingu přistupovalo jako k někomu horšímu nebo mě lidé rovnou odsuzovali.“ Heclová svůj YT kanál posléze smazala. „Na sociálních sítích jsem pak jednu dobu postovala každý den a sledovanost mi rostla, jak jsem si naplánovala. Ale byl to čistý kalkul a já už takhle prostě žít nechci, protože jsem zjistila, že mě to nedělá šťastnou.“
Bezpečný prostor pro citlivost
Štěstí, autenticita, snaha nenechat se převálcovat nároky okolí – to jsou věci, které mladí herci a herečky řeší nezávisle na tom, jak silnou sounáležitost cítí. „Spíš než jako o generaci je pro mě přirozenější přemýšlet o nás jako o umělcích, kteří v dnešním světě hledají svoji autentičnost a jedinečnost, kterou potom předáváme svým rolím,“ přemýšlí Skleničková. „Zdá se mi, že víc klademe důraz na empatii a citlivost, umíme si líp nastavit hranice a máme menší strach se ozvat, když se překračují,“ říká Lewandowska.
Mladí adepti herectví jsou tedy zřejmě citlivější i asertivnější než jejich předchůdci. Uvědomují si to a vede je to možná i ke zvýšené zodpovědnosti. „Moje generace chce fungovat jinak. Nese v sobě velký vnitřní rozkol. Chceme odpočívat, ale všichni zároveň cítíme ten tlak na výkon,“ popisuje Malá. „Pro uměleckou práci, spočívající v citlivosti a hlubokém vnitřním světě, je určitá hypersenzitivita přirozená a nutná. A herec se má v prostředí, kde se otevírá, cítit nanejvýš bezpečně.“ Biskupová ke generačním rysům přidává ještě dopad lockdownů: „Přijde mi, že mladí lidé z mého okolí mají velmi hluboké emoce. A po pandemii, kdy museli být zavření sami doma ve svých pokojích, jsou možná ještě zamyšlenější a citlivější.“
S tím souvisí i hledání rovnováhy mezi pracovním a osobním životem. „Jedna z aktuálně nejnáročnějších výzev pro mě je, jak si v tom pracovním tempu, za které jsem ale zároveň vděčná, uchovat nějaký prostor pro sebe: kdy si říct stop, jak si třeba nastavit hranice, kdy odpovídám na zprávy, nebo jak ochránit svoji energii, aby to neodnesly moje projekty. Kdybych v nich nebyla stoprocentní, zpětně by mě hrozně mrzelo, že jsem té roli nedala všechno, co jsem mohla,“ říká Skleničková.
Nejsou zlí, jen starší
Citliví jsou mladí herci a herečky nejen k sobě, ale i vůči svému okolí. „Umíme se ozvat, když je něco špatně. Snažíme se být obecně tolerantní, vzájemně se podporovat, aby se každý cítil příjemně v tom prostředí, kde jsme,“ říká Korbelová, jež se v tomto ohledu angažuje i veřejně: spolupracuje s Amnesty International nebo s organizací Konsent, podílela se na článku o sexuálním zneužívání v Deníku N. „Je důležité, že se o těchhle věcech mnohem víc mluví, je důležité se k nim vyjádřit a nezůstávat neutrální. Nestrkat hlavu do písku, když se něco děje, ale pomoct, když můžeme.“ Není ostatně náhoda, že mnoho seriálů, ve kterých hrají, se týká ožehavých témat, o nichž mladá generace dokáže mluvit otevřeněji než ty předchozí. Série Guru a Pět let posouvají chápání toho, co je to znásilnění, TBH vypráví o traumatizující události na střední škole, Sex O’Clock řeší široké spektrum témat souvisejících s dospíváním, sexuální orientací, hrozbami internetu...
„Jsou témata, která starší generace nevnímají tak citlivě jako my,“ popisuje Dalecký, jenž se s tím setkal třeba při natáčení Osady. „Například transgender a pangender lidé nebo stejnopohlavní páry: neříkám, že jsou zesměšňováni, ale třeba zlehčováni, kdežto my to bereme tak, že by se o nich nemělo ani vtipkovat.“ Toman v této souvislosti zmiňuje hnutí #MeToo nebo studentskou aktivitu Ne!musíš to vydržet, která vzešla z DAMU a upozorňuje na nevhodné chování vůči studentům: „Tyhle iniciativy se chtějí zasadit o to, aby naše spolupráce byla bezpečná a férová. Není to o tom, že by lidé ze starší generace, kteří mají v pedagogických a vedoucích pozicích největší zastoupení, byli apriori zlí, ale že zkrátka vyrostli ve světě, ve kterém podobné nevhodné chování nebylo otevřeně konfrontováno. Když pak k takové konfrontaci dojde, cítí se často jako pod útokem – je zkrátka jednodušší přijmout, že si pár konkrétních lidí vymýšlí, než že prostředí, za které je dotyčný zodpovědný, má problém. Vidím rozdíl v tom, že naše generace se snaží zasadit o větší úctu k individuální citlivosti a zranitelnosti a že v pracovních vztazích nesneseme zneužívání mocenského postavení.“
Škola? Ideálně s praxí
K hereckým školám se stavějí různě; často to souvisí s tím, jakou jim dávají volnost pracovat. „Já jsem šla na mezinárodní konzervatoř, protože jsem věděla, že to tam je svobodnější,“ říká Chocholatá. „Celé čtyři roky studia jsem vlastně točila, to pro mě bylo klíčové: nechtěla jsem skončit školu bez kontaktů a zkušeností. Ale zároveň jsem tam potkala spoustu kvalitních pedagogů, třeba paní Veroniku Žilkovou nebo Zuzanu Bydžovskou. Kdybych se měla rozhodovat dnes, šla bych tam znovu. Ale na DAMU jsem nechtěla, říkala jsem si: čtyři roky jsem herectví studovala, teď je čas na praxi.“
Mezinárodní konzervatoř dokončuje i Biskupová. „Všechno je tam volnější než na té státní, nebyl žádný problém natáčet, proto jsem tam šla. A máme i skvělý kolektiv, budu na školu vzpomínat určitě dobře,“ říká. Šoposki momentálně dokončuje státní konzervatoř a i on je spokojený. „Mluví se o tom, že škola zakazuje natáčení a podobné mimoškolní aktivity, ale všechno se tam dá dohodnout, když člověk jedná rovně,“ tvrdí. „A když jsem se po maturitě rozhodoval, jestli už jít pracovat, nebo na škole zůstat ještě na dva nadstavbové roky, neměl jsem důvod odcházet. Rád toho zázemí školy využívám, ale na DAMU se spíš hlásit nebudu.“
Se státní konzervatoří má naopak špatné zkušenosti Heclová. „Když mi zavolal David Ondříček, že chce na Králi Šumavy spolupracovat se mnou, byl to pro mě zlom i v tom, že jsem si uvědomila, že mě na střední donutili zahodit něco, co jsem měla strašně ráda. Na konzervatoři mi totálně zničili herecké sebevědomí.“ Heclová poté nastoupila na FAMU, kde studuje filmovou produkci. Státní konzervatoř i DAMU má (téměř) za sebou Lewandowska. „Mám pocit, že jsem se všechno naučila až na DAMU. Bylo to pro mě nejkrásnější období života. Vypěstovalo mě jako člověka, naučilo mě přemýšlet o věcech jinak, fungovat v kolektivu s lidmi, kteří pocházejí každý z úplně jiného prostředí. Naučila jsem se například nesoudit lidi a uvědomit si, že i když s někým nemusím třeba ani jít na kafe, můžeme si perfektně rozumět pracovně a užívat si to spolu.“
Proč to nezkusit venku?
Další věc, kterou mají dnešní mladí herci a herečky společnou a jíž se liší od svých předchůdců, je kontakt se zahraničím. „Řekla bych, že máme větší světový rozhled, je pro nás běžnější sledovat zahraniční média a všichni jsme vyrůstali spíš na zahraničních než na českých projektech. Jsme otevřenějším vlivům z cizích zemí, což nemusí být jen Amerika, ale třeba Jižní Korea,“ říká Korbelová. A někteří mají s účastí na zahraničních projektech i vlastní zkušenosti. Chocholatá strávila v Anglii půl roku natáčením seriálu Srdce z ledu v produkci Netflixu. „Hlavní hrdinové pocházeli z Kanady, dál jsme byli vybráni porůznu z Evropy, já jsem tam byla jediná Češka,“ vzpomíná herečka. „Je to seriál z prostředí krasobruslení a hokeje, moje postava nejdřív dělá krasobruslení a pak ji šoupnou do hokejové brány. Musela jsem trénovat obojí a zažila jsem během toho docela tvrdé podmínky.“ Chocholatá tráví v zahraničí hodně času i kvůli tomu, že žije s fotbalistou, s nímž má také malého syna. „Dvě sezóny jsme žili v Portugalsku a pak jednu na Madeiře. Teď bych chtěla chvíli zůstat v Česku a pokorně se připomenout, že bych ráda zase točila. Odjezd do Anglie mi tu možná trochu uškodil, jako by si všichni mysleli, že jsem se rozhodla dělat kariéru v zahraničí.“
Malá se objevila v německém válečném filmu Na západní frontě klid, který se točil u nás a získal mimo jiné čtyři Oscary. „To nebylo o nějaké velké roli, spíš o zkušenosti – zažít si ten zahraniční plac, kde se jedna scéna točí třeba celý den, to je u nás něco nepředstavitelného,“ popisuje. „Mám naši zemi ráda, ale poslední dobou je mi v ní trochu těsno. V cizině těch kvalitních věcí vzniká víc a zachází se i do směrů jako je třeba magický realismus, surrealismus. Chybí mi tady fantazie, překračování reality. Takže zahraničí je něco, o čem přemýšlím.“ Lewandowska si pak jako poloviční Polka myslí na práci v Polsku, kam se ostatně chystá odjet v rámci programu Erasmus.
O kariéru v zahraničí by se určitě rád pokusil i Pšenička, jenž ostatně v květnu natáčel v Chorvatsku (a během toho maturoval). Oproti tomu třeba Toman o ní spíš neuvažuje: „Čeština je můj rodný jazyk a i tak je pro mě těžké s ním pracovat, říkat slova tak, aby v hereckém smyslu působila skutečně. A i když ovládám angličtinu dobře, vím, že by mi trvalo dalších deset patnáct let, než bych v ní dosáhl stejné výrazové svobody. V zahraničí jsou určitě lepší pracovní podmínky, ale v něčem taky náročnější, a tamní prostor je mnohem konkurenčnější než ten náš.“
A plány do budoucna? Kde se dnešní dvacátníci vidí za deset let? Někteří mají konkrétní představy. „Nejradši bych se viděl v angažmá v nějakém pražském divadle, kam rád chodím, do toho natáčel a taky měl domácí studio, protože rád skládám hudbu,“ říká Dalecký. „Mám optimistickou představu, že budu mít dobrou práci před kamerou, která mi zajistí peníze na to, abych mohla dělat divadlo, jaké budu chtít. Nejlíp s kámošema,“ směje se Lewandowska. Nejčastěji se ale opakují tři slova: štěstí, práce a smysl. „Chceme štěstí hledat v sobě, a ne v tom, co má být štěstí podle ostatních. Ne vždycky znamená štěstí třeba dostat se na školu, na kterou jsem půlku života chtěla. Je ale hodně těžké vymanit se ze zavedených představ, co to úspěch a štěstí jsou,“ říká Heclová.
„Když jsem začínal hrát, lidi mi říkali, že musím udělat tohle a tamto, řešit sociální sítě, točit hodně sledované projekty nehledě na jejich kvalitu, chodit naproti nějakým kariérním zlomům,“ vzpomíná Toman, který je v angažmá v Divadle v Dlouhé, kde hraje v inscenacích jako Konec rudého člověka nebo Pravomil. „Já jsem se tomu vzpouzel. Rozhodl jsem se, že tu práci budu dělat tak, aby mi to bylo příjemné: dobře, ale bez těch umělých kroků navíc. A tak trochu esotericky cítím, že to, že jsem neopustil sám sebe, se mi vrací prostřednictvím práce na projektech, jež mají podle mě smysl, projektech, které reflektují svět, v němž žijeme. A to vnímám jako ohromné štěstí.“
