Třetinu celovečerních filmů posledních 25 let režírovali lidé narození v Praze, z 87 procent jde o muže. Ženám se ve filmu více daří jako asistentkám režie či střihu než jako režisérkám či střihačkám. Vyplývá to z analýzy datového týmu serveru iROZHLAS.cz připravené ke 125. výročí české kinematografie.

Brno/Praha 5:00 29. června 2023 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Nejstaršímu herci v roli prince v českých filmových pohádkách bylo v roce premiéry 41 let – šlo o Jiřího Maryška a Tajemství staré bambitky 2 (2022). Naproti tomu nejstarší filmovou princeznou byla 30letá Stella Májová coby Zpěvanka ve filmu Byl jednou jeden král (1954). V datech popisujících české filmy najdeme 13 princů starších než nejstarší princezna.

Není to jediná nevyváženost, na kterou lze ve 125leté historii české kinematografie narazit. Podíváme-li se na data o rolích 6335 herců a hereček, kteří mají v databázi Filmový přehled vyplněné biografické údaje, všimneme si nápadně odlišných distribucí. Ženy jsou do celovečerních hraných filmů nejobsazovanější ve 24 letech, s každým dalším rokem se jich na plátně objeví míň. Zlatý věk herců je naopak čas prvních šedin – právě 41 let.

Ačkoliv ženy v populaci lehce převažují nad muži, ve filmech ztvárnily pouze 30 procent rolí uvedených v titulcích a distribučních materiálech. Podíl se pomalu zvyšuje, v posledních 25 letech už to bylo přes 36 procent. Bude-li pokrok pokračovat stávajícím tempem, ženských a mužských postav bude stejně v roce 2069.

Rovné zastoupení? Jen na škole

Ještě vzácněji se ve srovnání s muži dostanou k práci ženy-režisérky. Stojí jen za desetinou českých filmů a pouze 6 procenty těch hraných.

I zde jsou statistiky posledních 25 let alespoň o něco vyrovnanější než ty dlouhodobé. Ženy v tomto období natočily 15 procent hraných filmů, 32 procent dokumentárních a téměř polovinu filmů studentských. Po škole už je ale jenom hůř.

Ženy nad muži v posledním čtvrt století (stejně jako dlouhodobě) převládají jako skriptky, kostymérky a návrhářky kostýmů, maskérky a produkční, tedy výkonné zástupkyně producentů na natáčecím place. To je ostatně příznačné – ženy jsou také častěji asistentkami režie, střihu či zvuku než režisérkami, střihačkami, zvukařkami a podobně. Výjimkou z tohoto pravidla žen-asistentek a zástupkyň je práce u kamery. Ale i tady najdeme víc žen u druhé kamery než u první a bavíme se o zanedbatelných podílech: muži se k přístroji dostávají v té či oné roli víc než dvacetkrát častěji než ženy.

Jednou z těch, které podobné statistiky nepřijdou v pořádku, je producentka Julie Žáčková, spoluzakladatelka platformy Girls in Film. „Je to kombinace několika věcí. První je nedostatek vzorů. Když jsme začínaly kariéry v produkci, neměly jsme moc ke komu vzhlížet. Ženy neměly velké zastoupení. Teprve když uvidíme, že se to někomu před námi povedlo, budeme mít chuť pustit se do toho taky,“ popisuje, proč před pěti lety rozjela s kolegyní Dagmar Sedláčkovou novou organizaci, inspirovanou londýnskou Girls in Film UK.

Druhou příčinu nízkého zastoupení žen vidí v nedůvěře k ženským filmovým profesionálkám. „Ve všech oborech se setkáváte s nějakou formou sexismu, zvlášť v technických profesích. Kameramanky nám vyprávějí o tom, že poslouchají věci jako – ta kamera je moc těžká, to neuneseš, tomu bys nerozuměla,“ zprostředkovává Žáčková.

Tato nedůvěra je prý zvlášť patrná u dražších projektů. „Ženy jsou úspěšnější jako dokumentaristky, protože se dokumentární filmy pohybují v nižších rozpočtech,“ říká a data posledních 25 let tuto zkušenost potvrzují.

Nakonec Žáčková poukazuje na to, že by filmový průmysl mohl být vstřícnější k těm, kteří pečují o děti. „Pokud se žena rozhodne být matkou, být na place s malým dítětem je náročné – i kvůli systémové nepřipravenosti. Při natáčení nejsou dětské skupiny nebo školky, převládá přístup – nějak si to zařiď. Mělo by být standardem, že bychom do rozpočtů mohli zohledňovat hlídání dětí. Některé festivaly, například v Cannes, začaly poskytovat služby hlídaček, ale pořád to není úplně standard,“ uzavírá Žáčková a ještě dodává, že se věci snad začínají měnit s nastupující generací.

Fond diverzitu sleduje, ale nevydupe

Velká většina hraných celovečerních filmů posledních let vznikla s podporou Státního fondu kinematografie. Datoví novináři Českého rozhlasu se na něj proto obrátili s dotazem, zda a jak řeší při rozdělování peněz filmovým projektům rovné zastoupení žen.

Předsedkyně Rady SFK Helena Bendová zmiňuje, že kinematografický fond opakovaně nechává vypracovávat analýzu genderového zastoupení na hlavních tvůrčích pozicích a nově i analýzu věku režisérů a režisérek. A to jak v podávaných žádostech, tak u podpořených filmů. „Chtěli jsme zkontrolovat, zda my jako radní třeba i podvědomě nepreferujeme určité typy projektů, podávané určitými skupinami žadatelů, na úkor jiných,“ reaguje na dotaz iROZHLAS.cz.

„Situace je bohužel neradostná. Ve všech druzích kinematografie převažují s jasnou většinou na klíčových tvůrčích pozicích muži,“ potvrzuje výsledky analýzy dat z Filmového přehledu. „Tyto statistiky odpovídají i evropským číslům a obecným zjištěním, že čím více financí se pohybuje v určitém druhu produkce, tím více se na mocenských pozicích objevují muži. V dokumentu a animaci, kde nejsou přidělované finance tak vysoké a i honoráře jsou zpravidla nižší než v hrané tvorbě, se disproporce zmenšuje.“

Fond pak podle Bendové svým rozhodováním o podpoře či nepodpoře projektů nerovnost nezvyšuje. „Naopak se ukázalo, že pokud už ženy žádost podají, mívají například v dokumentu drobně vyšší úspěšnost než muži.“ Jenže když je výrazná nerovnost už na vstupu, tedy v žádostech, tak Státní fond kinematografie dle předsedkyně rady nemá moc možností, jak s ní pracovat.

„Řešení je tak třeba hledat spíše na filmových školách a mezi producenty a producentkami oslovujícími filmové autory a autorky a skládajícími následně štáby,“ upozorňuje. „Snažíme se větší vyváženosti napomoci tím, že o této problematice mluvíme, snažíme se na ni stabilně upozorňovat, zviditelňovat, že v rámci české kinematografie bohužel soustavně přicházíme o talentované specialistky. Ty leckdy úspěšně projdou filmovými školami, ale následně dále ve své profesi nepokračují,“ vyjmenovává Bendová. A připomíná, že je diverzita důležitým tématem Dlouhodobé koncepce na roky 2023–2028 i Krátkodobé koncepce na rok 2023.

Ke zmíněné myšlence dětských skupin při natáčení se Bendová staví vstřícně. „Nepamatuji si, že by někdo v rozpočtu na tyto položky žádal. Nicméně je možné to udělat a já osobně bych je při hodnocení žádosti považovala za zcela relevantní náklady projektu.“

Pražákům, těm je tu hej

Že česká kinematografie nedává všem rovné šance, naznačuje i pohled na zeměpisné údaje. Databáze Filmového přehledu obsahuje 31 tisíc medailonů osob spjatých s filmem, z toho devět tisíc má vyplněné místo narození. Teoreticky by se vzhledem k velikosti populace Česka (potažmo Československa) mělo v Praze narodit okolo tří tisíc z nich. Je to ale několikrát víc.

Takový naivní pohled na data samozřejmě může obnášet významná zkreslení. Historik Michal Večeřa z Ústavu filmu a audiovizuální kultury na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity upozorňuje, že ve Filmovém přehledu chybí údaje o části regionální produkce v počátcích českého filmu. „Tradiční historiografie často nepočítá do české kinematografie filmaře německé národnosti, kteří fungovali v pohraničí,“ dodává. Proto první opatření: zaměříme se jen na posledních dvacet pět let.

Taky je možné, že jsou v datech chyby. Proto druhé opatření: ručně jsme zkontrolovali víc než sto záznamů. Část jsme vybrali z nejproduktivnějších a nejznámějších filmařů, kde je riziko chyby malé, ale zato by vedlo k velkému zkreslení. Část jsme vybrali náhodně. Objevili jsme tak jediné místo narození lišící se od jiných zdrojů. Chyby by tedy příčinou velkých disproporcí být neměly.

Také by teoreticky mohlo být pro správce Filmového přehledu spadajícího pod Národní filmový archiv se sídlem v Praze jednodušší zaevidovat životopisné údaje lidí, kteří pracovali v blízkých ateliérech nebo divadlech. Proto třetí opatření: budeme srovnávat počty Pražanů a Pražanek nejen s lidmi s odlišným vyplněným místem narození, ale také s těmi, kteří žádné místo narození vyplněné nemají.

Navzdory této ostražitosti vidíme, že za českými celovečerními filmy posledních 25 let stojí výrazně více pražských rodáků a rodaček, než by odpovídalo populaci Prahy a zbytku republiky. Díváme-li se jen po čtvrtině lidí s vyplněným místem narození, jde o 44 procent. Aby Praha neměla disproporční zastoupení, museli by všichni s nevyplněným místem narození pocházet odjinud.

Doplňme, že podobně jako u poměrů mužů a žen zde počítáme každého člověka tolikrát, v kolika filmech figuruje.

Víc filmů z Nuslí než z Brna

Zdůrazněme ještě jednou, že porovnáváme data o místech narození, ne bydliště. Vzhledem ke koncentraci audiovizuálního průmyslu v Praze by nebylo překvapením, pokud by se do ní stěhovali ti, kteří chtějí v oboru pracovat. Vypadá to ale, že mimopražští mají k filmu o dost obtížnější cestu než ti křtění Vltavou.

Podle brněnské herecké agentky Alexandry Balaštíkové ale není na místě mluvit o diskriminaci ani nefér tlačence. „V Praze byl filmový průmysl vždy. A když máte v rodině třeba režiséra nebo odmala chodíte do rekvizitárny, to prostředí vám přijde přirozené,“ říká a dodává, že Brno podobně koncentruje divadelní talenty na Moravě. „Když v tom vyrostete, na první brigádu se pak jdete zeptat do divadelní šatny.“

Koncentraci filmové tvorby v Praze dokládá i výběr natáčecích lokalit, který může komplikovat logistiku mimopražským talentům. Při pohledu do dat posledních 10 let vidíme jasný triumf pražských lokalit nad ostatními místy v Česku. Před druhým filmaři nejvyhledávanějším městem, Brnem, je dokonce patnáct jednotlivých míst v Praze, včetně Nuslí, Karlína nebo Národní třídy.

Nejčastější natáčecí lokace posledních 10 let

Město	Počet filmů	Nejčastější lokace
Praha	164	Nové Město
Brno	11	Výstaviště
Kladno	11	Sládečkovo vlastivědné muzeum
Jaroměř	10	Josefov
Mělník	10	Olešno
Beroun	8	lom Alkazar
Zlín	8	Havlíčkovo nábřeží
Hradec Králové	7	okolí
Mladá Boleslav	7	Viničná ulice
Plzeň	7	rybník Bolevák
Srovnání zahrnuje celovečerní hrané filmy. Sloupec konkrétních lokací je jen orientační: co může jednou označené jako Výstaviště, může být jindy uvedeno jako BVV či Pisárky.

A právě žebříček nejčastějších měst v českých filmech je můstkem k poslednímu dílu datového seriálu ke 125. výročí českého filmu. Zítra zavítáme do nejfrekventovanějšího maloměsta, Jaroměře, tentokrát však v roli filmařů. Pokusíme se v ní natočit zcela typický český film, jak jej popisují data.

Michal Kašpárek Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít