Když Pierre Corneille napsal v roce 1643 komedii Lhář, byla Francie zrovna ve válce se Španělskem. Autor si nicméně jako námět zvolil právě starší španělskou předlohu. Válka ostatně trvala ještě dalších šestnáct let, takže udělal jen dobře, že nečekal, až Španěl přestane být nepřítelem. A komu by se to snad nelíbilo, tomu sám Corneille doporučil považovat námět za válečnou kořist.
Francouzský klasicistní dramatik přenesl příběh do soudobé Paříže. Brněnská inscenace šla ještě dál a umístila děj do stanice pařížského metra. Tady se setkává čerstvě dostudovaný mladík Dorant (Viktor Kuzník) s Klarisou (Zuzana Černá), Lukrécií (Anna Glässnerová) a Isabelou (Kateřina Liďáková). Dorant je dychtivý nějakého dobrodružství, nejlépe milostného. Je mu jasné, že pokud bude vystupovat jako tuctový nýmand, ničeho nedosáhne. Jeho dvoření je tedy postaveno na divokých výmyslech, ve kterých sám sebe vykresluje jako neohroženého dobrodruha a úžasného všeználka.
Ve hře jsou dominantní erupce Dorantovy výmluvnosti. Mladík dokáže podle situace pohotově spřádat vtipné příběhy, kterými si své momentální postavení ve společnosti buď vylepšuje, nebo si naopak komplikuje život. To v sobě ale skrývá úskalí. Ty nejdramatičtější a nejbarvitější děje jsou odvykládané. To klade mimořádné nároky především na představitele hlavní postavy. Kuzník odvedl obrovský kus práce, aby jeho Dorant byl tím, kým má být. Je strhujícím mluvkou, kterému fandíme a visíme na rtech, protože není-li to, co říká, pravda, je to aspoň dobře vymyšleno. A nejen vymyšleno ale velmi temperamentně a pohotově zahráno.
Výraznými postavami jsou i Dorantův sok v lásce Alcip (Vojtěch Blahuta) a jeho přítel Filist (Pavel Čeněk Vaculík). Oba jsou stylizováni do podoby výstředních městských hejsků, což v případě Alcipa na druhé straně nesedí s jeho údajnou přílišnou zdrženlivostí, kterou projevuje vůči své vyvolené. Kuzník je ovšem z herců daleko nejdynamičtější. Je stále v pohybu. Permanentně přitahuje naši pozornost nečekanými nápady a hereckými akcemi. Také mu v pohybu nebrání příliš komplikovaný kostým jako je tomu bez výjimky u všech ženských postav. Na rozhýbání inscenace se výraznou měrou podílela pohybová spolupráce Pierra Nadauda. Scéna Martina Chocholouška je neměnná a i když představuje nástupiště podzemky, zároveň trochu připomíná dvoranu paláce s centrálním schodištěm.
To, že klasika na jevišti nemusí být návštěvou muzea, předvedla režisérka Aminata Keita už předloni při nastudování Moliérova Amfitryonu v brněnské Redutě. Stejně tvůrčím způsobem přistoupila i k této inscenaci. Důležitým prvkem je také překlad Vladimíra Mikeše. Text hry byl navíc v nějaké míře ještě dotvořený samotným hereckým souborem. Výsledkem je tvar, který vychází z Corneillova díla, ale je opepřený spoustou aktualizací, které působí překvapivě a vtipně. Corneille sám byl známý tím, že své hry často z gruntu předělával, takže je tato aktualizace vlastně v souladu s jeho přístupem. Je zřejmé, že Aminata Keita dokázala využít tvůrčího potenciálu celého souboru a na výsledku je to znát.
DIVADLO: LHÁŘ
Autor: Pierre Corneille
Režie: Aminata Keita
Scéna: Martin Chocholoušek
Kostýmy: Simona Rybáková
Hudba: Štěpán Krtička
Hrají: Viktor Kuzník, Zuzana Černá, Anna Glässnerová, Kateřina Liďáková, Jan Gygar, Vojtěch Blahuta, Pavel Čeněk Vaculík, Martin Sláma
www.ndbrno.cz
