Z ARCHIVŮ A KRONIK: O vysvědčení
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Vzpomínáš na první den, kdy tě maminka vezla poprvé do školy a na všechen ty obavy, co jsi v sobě měla. Když se nyní podívám na naši třídní fotografii z první třídy, je až k neuvěření.
Úřední listina, s níž se během svého života setkáváme nejčastěji – školní vysvědčení. Snad každý z nás má doma pečlivě schovaná svá vysvědčení, které čas od času bere do ruky, aby se jimi pochlubil svým dětem nebo vnukům anebo jen nostalgicky zavzpomínal na uplynulá školní léta. „Trofeje“ v podobě známek však s odstupem času nebývají tím nejdůležitějším, co se nám nesmazatelně vrylo do paměti. Ať už se na našem vysvědčení skví jakékoliv hodnocení, jakékoliv známky, vždy se nám za nimi vybaví osobnost pana učitele či paní učitelky.
Koncem 19. a počátkem 20. století si žáci nezřídka spolu s propouštěcím vysvědčením odnášeli domů i „rady na cestu do života“ – souhrn morálních pravidel, kterými by se měli ve svých životech řídit. Například titul „Rada na cestu života mládeži ze školy vyšlé“ z roku 1902 a brožura „Na rozchodnou. Několik upřímných slov, jež bývalé žákyni na rozchodu věnují učitelé její“, která vyšla rovněž na počátku 20. století. Mnohé rady, které jsou v nich obsaženy neztratily nic ze své aktuálnosti ani po více než sto letech. Citujme například z kapitoly třetí „Rady na cestu života mládeži ze školy vyšlé“, která nese název „Konati svou povinnost buď tvým nejpřednějším heslem života“:
„Povinnost jest veliké slovo; konati povinnost jest údělem našeho života a základem všech ctností. Však kdo ti poví, zdali jsi vykonal, co ti povinnost velela? Poví ti to onen vnitřní strážce a soudce – hlas svědomí. I rozum se může mýliti, ale hlas svědomí se tak snadno nezmýlí. Neumlčuj, neuspávej toho strážce!“
Pětistupňová škála hodnocení na vysvědčení byla zavedená až po skončení druhé světové války. Samotná historie školních vysvědčení také není tak stará. V roce 1774 dostaly děti k svátku svatého Mikuláše z pera císařovny Marie Terezie „Všeobecný školní řád pro německé normální, hlavní a triviální školy ve všech c. k. dědičných zemích“. Triviální školy měly být zřízeny všude tam, kde žilo v „půlhodinovém obvodu“ školou povinných 90 – 100 dětí ve věku 6 – 12 let, tedy v městečkách, při vesnických farách i filiálních kostelích.
Školní rok byl rozdělen na 2 běhy: letní od velikonoc až do Sv. Michala pro žáky 6 – 8 leté, zimní pro žáky 9 – 12 leté, od 1.12. do 31.3. Děti v nich měly získat základní znalost psaní, čtení a čtyř základních početních úkonů, a to všechno včetně schopnosti řešit jednoduchou trojčlenku. Měly dále nabýt pracovních a hospodářských znalostí, přizpůsobených povaze, zvykům a ekonomickým potřebám místa bydliště.
Hlavním předmětem zůstávalo náboženství. Vesnické děti od 9 do 12 let měly mít úlevy v čase senoseče a sklizně. Už více než dvě století, od dob vlády císařovny Marie Terezie, si děti v českých zemích odnášejí ze školy vysvědčení. Tradice známek je ovšem starší – například Zikmund Winter popisuje známkování ve školách městských již ve 14. století. Na vysvědčení samotném zanechala různá historická období svůj specifický rukopis. Například na jednotný formulář se známky píší teprve od konce 19. století.
Do té doby mělo hodnocení žáka spíše podobu nějakého posudku, který stávající učitel předával budoucímu učiteli žáka. Až v roce 1882 vyšel ministerský výnos, který nařídil užívání stejného papíru na formuláře pro školní vysvědčení. Byl to papír, který byl potištěn císařským znakem. Došlo tedy ke sjednocení, od této chvíle bylo vysvědčení ve škole v Kašperských Horách stejné jako třeba v Plzni
Původně se vysvědčení nevydávalo v pololetí a na konci školního roku, tak, jak jsme zvyklí dnes. Žáci ho dostávali až po ukončení celé školní docházky. V průběhu 19. a na počátku 20. století existovaly tři typy vysvědčení: propouštěcí, na odchodnou ze školy a frekventační. Propouštěcí vysvědčení dostávali žáci, kteří dovršili věk školou povinný a prospěli v předepsaných vědomostech. Vysvědčení na odchodnou dostávali žáci, kteří sice dosáhli věku čtrnácti let, ale nedosáhli patřičných vědomostí. Frekventační vysvědčení dostávali ti, kteří ve studiu pokračovali. Samotná klasifikace prošla také několika změnami. Na prvních školních vysvědčeních učitelé hodnotili docházku do školy, chování, prospěch v jednotlivých předmětech a celkový prospěch.
Klasifikační stupnice, kterou předepisovalo „Politické zřízení školské” z roku 1805 hodnotila například návštěvu školy, která se posuzovala jako velmi pilná, pilná, řídká a prospěch v jednotlivých předmětech velmi dobrý, dobrý, prostřední nebo slabý.
Žák, který měl na školní zprávě nebo na vysvědčení většinu známek velmi dobrých a žádnou prostřední, prospěl s vyznamenáním. Ten, kdo měl více než ze tří předmětů prostřední, byl nucen opakovat. A právě školní zprávy jsou ty, které se podobají dnešnímu vysvědčení. Od roku 1870 žáci dostávali vysvědčení čtyřikrát do roka. Pokaždé museli rodiče potvrdit, že vysvědčení viděli. Na měšťanských školách se pak od roku 1903 vydávalo místo školní zprávy na konci 2. a 4. čtvrtletí už vysvědčení.
V letech nacistické okupace českých zemí, v době Protektorátu Čechy a Morava, byla zavedená šestistupňová klasifikace prospěchu. Žáci se ale načas setkali se sedmistupňovou klasifikací. Ta byla předepsána pro gymnázia mezi léty 1866 až 1886. Po skončení druhé světové války se naše školství vrátilo k tradiční pětistupňové klasifikaci, která vydržela dodnes. Na přelomu 19. a 20. století byly známy 3 druhy vysvědčení: Vysvědčení propouštěcí – dostávaly děti, které dovršily potřebného věku a měly dostatečné znalosti z náboženství, vyučovacího jazyka a počtů.
Vysvědčení na odchodnou – žáci, kteří dosáhli potřebného věku pro opuštění školy (14 let), ale neměli potřebné dovednosti a podle učitelské konference se to ani nedalo očekávat. Toto vysvědčení neobsahovalo známky.
Vysvědčení frekventační – předávalo se žákům, kteří opouštěli obecnou školu a přecházeli na střední školu. Žáci byli v průběhu roku klasifikováni tzv. školní zprávou. V ní byly uvedeny známky. Rodiče stvrzovali podpisem, že zprávu četli. V průběhu více než dvou století procházelo vysvědčení žáků obecných a měšťanských škol a posléze žáků základních škol rozličnými proměnami a úpravami.
Podstatnější než známky vepsané na vysvědčení by však mělo být to, zda si žáci odnášejí ze školních lavic touhu po poznání, a zda se pro ně stane vzdělání hodnotou, kterou budou ve svých životech stavět na jedno z nejvyšších míst ve svém pomyslném hodnotovém žebříčku.
Zdroj: Nařízení ministerstva věcí duchovních a vyučování ze dne 29. září 1905, č. 13 200. In: Nejdůležitější zákony o školství obecném pro Království české. Vydáno z nařízení c.k. ministerstva kultu a vyučování. Praha, Císařský královský školní knihosklad 1912, str. 91. Klasifikace žáků na českých školách v Čechách a na Moravě in Věstník ministerstva školství, 1,1943, str. 209. Rada na cestu života mládeži ze školy vyšlé. Litomyšl, Spolek českého učitelstva okresu Litomyšlského 1902, str. 10.
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora