Cestuju v čase, funguje to

Stavěli jsme s kamarády iglú, když najednou přišli mí rodiče, že se jde na výlet. Nechtělo se mi. Měla jsem rozestavěno. A takové to dětské flow. Řekla jsem našim, že půjdu za chvíli,nějak špatně jsme se pochopili a zatímco já jsem si myslela, že na mě čekají, oni nechápali mou vzpurnost a odešli beze mě. Když jsem je nahoře na sjezdovce viděla, jak si to tam štrádují beze mě jakoby se nechumelilo, samozřejmě mě to dopálilo. A jelikož jsem byla od mala "držkatá" - jak říkala moje máma - teda vlastně spousta učitelů na základce i na gymplu(já teda preferuji slovo upřímná nebo otevřená)... No tak zkrátka jsem se na rodiče rozeřvala přes celou tu sjezdovku: "Jak si dovolujete nechat tady vlastní dítě?" A dobře, chápu jak legračně a zároveň drze to muselo znít. Ale já to fakt nechápala, hlava mi to nebrala.

Naši se za mě v tu chvíli styděli, že by se hanbou propadli. Myslím, že tam pak bylo hubování a pláč.  A hlavně velké nepochopení obou stran. V dospělosti jsme se tomu ale pak mockrát zasmáli a větu nejednou použili jako hlášku. Svého času jsem se ale za to i docela styděla, jak jsem mohla být tak drzá. 

Uplynulo dvacet osm let a já začala jezdit na stejné místo se svými dětmi. A to docela náhodou, celých těch dvacet osm let jsem tam nebyla ani jednou. 

A jedu si tak na vleku kolem té Protěže a úplně tam najednou vidím to iglú. A sedmiletou sebe. Jak tam sedím a kutám. A najednou mě naši vyruší a bez upozornění zavelí že jdeme. A najednou mi došlo, že za tou vtipnou rodinnou historkou a mojí spratkovskou hláškou je vlastně velký smutek.

A moje máma tak nějak do teď čeká, kdy jí dám za pravdu, omluvím se a pochopím ji, jak těžké to se mnou tehdy měla. Což se vlastně podle mě i stalo. A taky se tak trochu zlomyslně těší až mi to vrátí mé děti. Což se stalo zcela určitě. Já ale měla strašnou chuť dát v tu chvíli za pravdu především sama sobě. 

A tak jsem tam na to místo zajela. Odpojila jsem se od aktuálního světa, sehla se k tomu iglú, které jsem tam najednou viděla úplně živě a povídám svému sedmiletému já. "Oni tě tu fakt nechali? A šli bez tebe? Bez toho aniž by se s tebou domluvili? A tys jim řekla, že bys to potřebovala dodělat? To musí být těžké. Chápu, že na ně křičíš, máš vztek. Chápu, že se cítíš méněcenná. Chápu, že se cítíš osamělá. Ale sama nejsi. Máš tu mě. Jsem tu s tebou. A budu celý život. A jestli ti můžu něco říct, tak tě čeká spousta skvělých dní a nádherná životní cesta. Oni naši dělají, co můžou. Sami to neměli lehké a tehdá se s dětmi zkrátka tolik nekomunikovalo. Ale mají tě rádi. Nejvíc na světě. Nesnaž se jim ale zavděčit. Spoléhej se hlavně sama na sebe, na své pocity. Co tě těší následuj, co tě trápí vyřeš nebo se toho zbav. Ale hlavně věř sama sobě a nenech si namluvit, že jsi špatná, jenom proto, že máš teďko vztek. Pojď sem, ty malá lyžařko, já tě obejmu. Ty to zvládneš. A teď utíkej za nima a dostavíš to odpoledne."

A takle si tam na tom sněhu povídám s tou malou holkou. A cítím, jak se ten letitý vztek rozpouští. A v mých vzpomínkách najednou nejsem osamělá. Ale sama se sebou. A sama sebou. 

Mami, tati, promiňte, že jsem na Vás řvala před Petrem Studenovským (tvým šéfem, tati)Jak sidovolujete nechat tady vlastní dítě. Já tehdy neuměla jinak vyjádřit svůj hněv.