Restaurace Cliff House v americkém státě Maine na ostrohu nad oceánem byla vzorem pro architekta Maxe Urbana, když vymýšlel, jak bude vypadat pozdější ikona Barrandovských teras v Praze. Námořní motivy tehdy promítl do rampového schodiště, na zaoblená nároží i do pásových oken.

Budovu navrhoval v letech 1929 až 1930 na popud Václava Marii Havla, kterého Cliff House okouzlil při cestách do zámoří. Dodnes se řadí k nejvýznamnějším funkcionalistickým stavbám v zemi.

Dům, který sloužil jako letní restaurace s barem, velkým tanečním sálem i diskotékou, patřil k oblíbeným místům pražské smetánky. Scházeli se tady třeba herci Oldřich Nový nebo Adina Mandlová. Jenže jak pompézně jeho éra začala, tak smutně skončila.

Za druhé světové války se z místa stal protiletecký kryt, kam rádi jezdili němečtí důstojníci a nacistické špičky. V roce 1952 po znárodnění je zase vystřídali komunističtí pohlaváři. Necitelné zásahy do interiérů v sedmdesátých letech, chátrání v těch devadesátých a nakonec i požár baru Trilobit v roce 2001 měly pro budovu, prohlášenou tři roky předtím za kulturní památku, fatální důsledky.

Její nová kapitola se začala pozvolna psát až v roce 2001, kdy Barrandovské terasy koupil liberecký podnikatel Michalis Dzikos. Přesto trvalo více než dvacet let, než se jim začala vracet původní krása. Ze skalního masivu už však neshlíží jedna stavba, ale hned tři. K historické budově totiž přibyly další dva domy s apartmánovými byty. V moderním hávu.

Zatímco u funkcionalistického domu architekt Ondřej Kukral přesně ctil historickou hodnotu, u novostaveb dostal architekt Ladislav Kuba z brněnského ateliéru Kuba & Pilař se svým týmem poměrně volnou ruku. Majitel jej před dvaceti lety sám oslovil, aby zpracoval studii. „Tehdy tady stála jen opuštěná restaurace a terasy, v jejichž nejjižnější části byl vyhořelý bar Trilobit,“ popisuje své první setkání s místem architekt.

Za tři roky nato už byl hotový projekt pro územní rozhodnutí a v roce 2008 vydáno stavební povolení. Jenže ve stejném roce přišla hospodářská krize, která celý záměr zastavila. Projekt usnul na dalších osm let. „Už jsme si mysleli, že je to pasé. Ale v roce 2016 se plány znovu oživily s tím, že jsme měli návrh trochu pozměnit,“ vzpomíná Ladislav Kuba.

Namísto původně plánovaného hotelu s kongresovým sálem v severní části chtěl liberecký investor apartmánový dům, stejně jako byl hned od počátku navržený i na jižní straně. „Začali jsme novou studií, museli jsme držet obrysy původního územního rozhodnutí, ale přitom úplně změnit vnitřní dispozice,“ zdůrazňuje architekt. „Jakou formu domům dát a jaké materiály použít, to ponechal investor čistě na nás. Zcela jasnou představu měl ohledně kapacitních požadavků. Kolik apartmánů, kolik pokojů, jaký má být maximální počet parkovacího stání.“

V jižní, dvoupodlažní části se architekti snažil přiblížit historické budově. Původní kompozici restaurace a věže versus esovitě prohnuté terasy vlastně jen přepsali do jiné podoby. V místě, kde býval bar Trilobit, zvýšili budovu ještě o jedno patro. Výstavbu ztěžoval nesourodý terén a rozdílné podloží. „Veškeré stavební práce probíhaly na skále a ve velmi úzkém prostoru,“ zmiňuje Martin Stašák ze společnosti První podještědská stavební.

V domě bude sice jen šestnáct, zato poměrně rozlehlých apartmánů – osm z nich dvoupodlažních, šest třípodlažních a dva o dispozicích 2 + kk. „Severní část, to už je jiná kapitola. To je novotvar, který tady oporu v historii nemá, takže tady jsme to pojali jinak a dostali volnou ruku,“ podotýká Ladislav Kuba.

Konstrukce ze železobetonu má hliníková okna se skleněným zábradlím a posuvné okenice z hliníkových perforovaných plechů. Vešlo se sem pětačtyřicet apartmánových bytů, z toho dva jsou dvoupodlažní, rohové a ve vyšším patře s dřevěnou lodžií s výhledem na Vltavu.

Nejen tvarem, ale i barvou chtěli architekti obě budovy oddělit. Ta jižní je světlá a souvisí s barvou fasády vedlejší funkcionalistické stavby. Severní apartmánový dům je naopak tmavý a bylo i cílem ho jasně odlišit od historické části.

Na sociálních sítích se nicméně už objevují komentáře, které architektům příliš nelichotí. Někteří lidé nesouhlasí především s moderní, tmavou budovou, která podle nich zkazila atmosféru celého místa a na terasy nepatří. „My s tím počítáme, že ne všem se to bude líbit. Z hlediska tradice a památky to byla skvělá aviatická architektura, ale tak, jak byla provozována, už to dnes nejde. A investor areál kupoval se záměrem, že tu bude ubytovací zařízení,“ dodává Ladislav Kuba, který společně se svým kolegou Tomášem Pilařem získal loni ocenění Architekt roku.

K Ondřeji Kukralovi, který má na starosti rekonstrukci bývalé letní restaurace, veřejnost tolik přísná nebude. Ostatně nemá ani proč. Architekt do vzhledu budovy nijak nezasahuje, naopak snaží se přesně zachovat její autentičnost. A to není zrovna jednoduché. Jen omítka dala stavařům pořádně zabrat. „Hledali jsme nejvhodnější materiál, který by odpovídal původnímu vzhledu stavby, a přitom byl v dnešní době proveditelný,“ popisuje architekt.

„Samostatnou kapitolou je pak rekonstrukce betonového zábradlí, které lemuje terasy domu po celém jeho obvodu a pro stavbu je tolik typické. Ale i s tím jsme si nakonec poradili,“ dodává Ondřej Kukral.

Největším problémem se ale ukázala být statika budovy, protože došlo k velké degradaci betonových konstrukcí. Na vině byl pravděpodobně tehdy použitý materiál, terasy totiž původně vznikly jako sezonní záležitost a byly protipólem Lucerny Václava Havla, otce bývalého prezidenta. Ta byla tehdy otevřená jen v zimě, a protože Havel nevěděl, kam se všemi těmi číšníky a dalšími zaměstnanci, nechal postavit terasy, které fungovaly zase jen v létě. „Abychom stavbu zpevnili, museli jsme zvolit systém vložené ocelové konstrukce,“ vysvětluje architekt.

Vyztužený musel být i strop, aby měl potřebnou nosnost. Složitost rekonstrukce je také důvodem, proč je sice budova hotová zvnějšku, uvnitř je ale stále staveništěm. S jejím kompletním dokončením se počítá až na konci příštího roku. Až se tak stane, měla by tu být znovu francouzská restaurace. Tak jako kdysi. Apartmánové domy by se měly oproti tomu otevřít letos na podzim.

K terasám původně patřil i bazén, napouštěný studenou vodou z Vltavy, na který budou mít nájemníci výhled ze svých apartmánů. Byl vůbec prvním padesátimetrovým bazénem v Praze. Dnes už jen chátrá, je zarostlý, stejně jako vysoký skokánek, který byl jeho součástí. V dobách své slávy byl přitom unikátní, nahoru k restauraci a baru Trilobit od něj vedla lanovka i jídelní výtah do restaurace. Jenže protože má jiného majitele, jaká bude jeho budoucnost, zůstává nejisté.