OHLÉDNUTÍ: Ladislav Kudrna o válečných dopisech z Indočíny
(23. 6. 2023) – V polovině letošního května proběhla v Chotěboři a na zámku v Malči mezinárodní konference Sto let od narození profesora Josefa Kalvody, která měla za cíl přiblížit práci a odkaz tohoto polozapomenutého českého historika a politologa žijícího dlouhá léta v nuceném exilu v USA. Letos si připomínáme 100 let od jeho narození v Malči na Vysočině. Na konferenci zazněl také příspěvek doc. Ladislava Kudrny o Kalvodově korespondenci s Milanem Janderkou, vojákem v Indočíně, z něhož přinášíme ukázku.
Svědectví doby – korespondence mezi Josefem Kalvodou a Milanem Janderkou, příslušníkem francouzské cizinecké legie bojujícím v Indočíně II.
Korespondence mezi Kalvodou a Janderkou probíhala sice relativně v krátkém časovém úseku, zato však v období, kdy „studená válka“ hrozila přerůst v celosvětový konflikt. Janderka většinu dopisů napsal přímo v poli a mnohé jsou špatně čitelné, jelikož odrážejí tvrdé podmínky na frontě, stejně jako nepřízeň počasí či nástrahy džungle. První dopis na stroji napsal až po pěti měsících, kdy se jeho jednotka vrátila z džungle na základnu, na krátký čtrnáctidenní odpočinek.
Při čtení Janderkových dopisů z Indočíny jsem se vrátil o 13 let zpátky, kdy jsem pracoval na nové knize, zobrazující pohnuté osudy Čechoslováků bojujících v první vietnamské válce, kterou datujeme lety 1946 až 1954. Stejně jako tehdy, tak i dnes, jsem byl dojat, když jsem četl dopisy mladých mužů, v nichž popisovali válečné hrůzy, jimž byli v tak mladistvém věku vystaveni. V tomto ohledu mě mrzí přístup Etické komise České republiky pro ocenění účastníků odboje a odporu proti komunismu, která přibližně před 11 lety rozhodla, že na Čechoslováky, kteří v rámci francouzské cizinecké legie bojovali v Indočíně, se zákon o třetím odboji nevztahuje. Pokud by si tehdejší členové Etické komise přečetli autentická svědectví mladých Čechů a Slováků, jejichž dopisy mé knihy obsahují, nemohli by se dopustit tak hrubé paušalizace a tvrdit, že v případě první vietnamské války nehrála motivace boje proti komunismu takovou roli jako v případě druhé vietnamské války, v níž se angažovaly Spojené státy americké, a kterou datujeme léty 1964 až 1973. (…)
Bez rozdílu na to, jaká byla motivace ke službě v cizinecké legii, poté, co se legionář ocitl na bojišti, dobře věděl, proti komu a za co bojuje, jak dosvědčují jejich dopisy. Boj proti komunismu potvrzuje i korespondence, kterou vedl Milan Janderka s Josefem Kalvodou. Zde krátká ukázka z dopisu z Indočíny, datovaného 4. dubna 1952: „Vím, že bojuji proti komunistům, kteří chtějí zničit naše křesťanství, a snad jednou zvítězíme velkou spojeností všech národů ze Západu a potom bude vše dobré.“ (…)
Milan Janderka vstoupil do legie ke konci roku 1950 a svůj dvouletý turnus v Indočíně začal o rok později. Shodou okolností i Josef Kalvoda započal svůj americký pobyt na konci roku 1951, kam připlul z Norska. Na počátku roku 1952 se válka dostala do patové situace, kterou se francouzské velení pokoušelo prolomit mnoha odvážnými ofenzivami, které sice přinesly nemalé úspěchy a velké ztráty na straně nepřítele, ale nepřinesly kýžený zvrat. Navzdory mnoha vítězným střetům nedokázali Francouzi přimět Viet Minh k otevřené bitvě v poli, v níž by byl zničen. Francouzi se potýkali s nedostatkem lidských zdrojů a logistikou, zatímco Vietnamci využívali prostředí a nekonečných možností lidských zdrojů. Útočili pouze tehdy, pokud byli v převaze. Když ztráceli pozice, stáhli se do nepřístupné džungle.
„Jeho dopisy jsou plné vlastenectví, upřímně víry v Boha a přesvědčení, že v Indočíně bojuje za svobodný svět, proti zlu celosvětového komunismu.“
Milan Janderka se během svého prvního turnusu zúčastnil mnoha operací a mohl mluvit o neuvěřitelném štěstí, že jej v létě roku 1953 ukončil pouze se zraněním ruky. Jeho dopisy jsou plné vlastenectví, upřímně víry v Boha a přesvědčení, že v Indočíně bojuje za svobodný svět, proti zlu celosvětového komunismu. Janderka bez příkras popisuje, čemu všemu museli legionáři čelit. Pro Středoevropany panovaly v Indočíně takřka nesnesitelné podmínky. Vedra dosahující 50 stupňů, více jak devadesátiprocentní vlhkost, operace, během nichž se ocitli na celý měsíc ve špinavé vodě, v rýžovištích, přičemž trpěli žízní i hladem, jelikož jejich zásobovací letadla byla často sestřelena nepřítelem. Píše, jaké to je, být neustále v nepředstavitelném vedru a 14 dní se brodit po pás ve špinavé vodě plné pijavic.
Janderka většinu dopisů napsal přímo v poli a mnohé jsou proto špatně čitelné. První dopis na stroji napsal až po pěti měsících, kdy se jeho jednotka vrátila z džungle na základnu
Janderka líčí strašlivou únavu z nekonečných pochodů v džungli, kdy nesli více jak 40 kg výstroje a v ruce pušku. Zmiňuje neustálé střety s nepřítelem. Popisuje, jak musel být neustále ve střehu, držet nekonečné noční hlídky a během bojů dávat pozor na zraněné kamarády z čety, kteří se nemohli bránit. Líčí hrůzy, kdy se krčili v zákopech, zatímco jim nad hlavami vybuchovaly granáty, že nevěděli, kam se schovat. Svému příteli do Ameriky psal, že třebaže měl nepřítel obrovské ztráty, byl schopen takřka okamžitě je nahradit. Navzdory všem hrůzám vždy žádal Kalvodu, aby mu posílal náboženskou literaturu, včetně Nového zákona, přičemž nezapomněl dodat, že kdykoliv to bylo možné, zúčastnil se mše svaté a denně se modlil k Bohu.
V Janderkových dopisech nechybí emotivní popis fyzického i psychického vyčerpání. Navzdory všem protivenstvím, kterým oba muži v exilu čelili, u nich vždy převládala naděje víry v Boha a naděje v porážku ideologie, která zotročila jejich vlast. Dopisy od Kalvody představovaly pro Janderku velkou morální vzpruhu, jelikož byl mnoho let bez kontaktu s nejbližšími ve své vlasti. Byl vždy nadšený, když ze Spojených států obdržel české noviny. Jak svému příteli psal, byl rád, když si mohl připomenout mateřský jazyk a představit si svět tam venku. Janderka, křesťansky založený člověk, se trápil tím, že vzal druhému život, ač to byl nepřítel, voják v poli. Nebál se popsat osobní krizi, která na každého legionáře po měsících bojů dolehla. Cituji z dopisu z konce června 1952, kdy měl před sebou ještě celý rok služby v Indočíně: „Kalvodo, nemohu si pomoci, ale musím se Ti přiznat, že pláči v některých chvílích a vzpomínám na Vás na všechny, a hlavně na Pána Ježíše Krista, neboť ten jediný nás může všechny z tohoto strašlivého prostředí vysvobodit.“ Milan Janderka nechtěl, aby byl považován za tupého vojáka, ale za lidsky myslící, křesťansky založenou bytost, která se stále, i ve válce, vzdělává. Mnoho dopisů musel předčasně ukončit, neboť jeho jednotka šla opět do útoku, přičemž neopomněl podtrhnout, že se celý den modlil za to, aby se z boje vrátil živ a zdráv. Se svým přítelem na opačném konci světa se loučil jako Tvůj bratr v Kristu.
„Píše Kalvodovi, že po operaci trpí velkými bolestmi, přičemž vzpomíná, že jej na poslední chvíli přece jen dostali a on musel být transportován do nemocnice v Paříži.“
Počátkem srpna 1953 odplul zpět do Alžírska a chyběly mu odsloužit dva roky z pětiletého závazku. Víme, že znovu do Indočíny se mu nechtělo, neboť jak uvedl, na konci svého dvouletého turnusu, cituji: „Té krve jsem již viděl dosti.“ Janderka se do Indočíny vrátil v roce 1954, kdy byla pro Francii situace kritická. Nevíme, zda se zúčastnil osudové bitvy o Dien Bien Phu, která znamenala konec války a odchod Francie z Indočíny. Víme pouze to, že byl vážně zraněn. Komunikace mezi oběma muži na delší čas ustala. Poslední zachované dopisy pocházejí z května a léta roku 1957. Janderka byl zpět ve Francii, obdržel francouzské státní občanství a jako vysloužilý veterán pobíral penzi. Píše Kalvodovi, že po operaci trpí velkými bolestmi, přičemž vzpomíná, že jej na poslední chvíli přece jen dostali a on musel být transportován do nemocnice v Paříži. Měl přání napsat Kalvodovi vše, co ve válce prožil a omlouval se za to, jak píše, neboť po svém zranění utrpěl ztrátu paměti.
Kalvoda ve svých dopisech Janderkovi popsal své tvrdé začátky ve Spojených státech, těžkou práci v továrně, deprese z anonymního New Yorku, kde mu mrakodrapy připomínají hromadu kamení, zatímco davy lidí, bezmyšlenkovitě ženoucí se ulicemi, jej ubíjely duševně i fyzicky. Postupně se ovšem vypracoval, začal studovat a v létě roku 1957 započal doktorské studium. Josef Kalvoda dosáhl ve Spojených státech významné akademické kariéry, napsal důležité práce a aktivně se angažoval v boji proti světovému komunismu. O dalších osudech jeho souputníka Janderky nevíme nic bližšího. Můžeme pouze spekulovat o tom, co by se stalo, kdyby Kalvoda namísto do Norska odplul, stejně jako Janderka, do Indočíny.
Slavnostní nástup legionářů v Indočíně (zdroj: Archiv autora) / Vpravo jeden z Janderkových dopisů adresovaný příteli Kalvodovi
Připravil MARTIN VACEK
