Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Kulturní servis

Rakouský provokatér obnažuje těla i podstatu lidství

Do kin znovu přichází film Ráj: Láska Ulricha Seidla

Ráj: Láska • Autor: IFFKV
Ráj: Láska • Autor: IFFKV

Objednejte si k odběru newslettery a informační servis Respektu


Album týdne

O málokteré kapele se dá říct, že je tak proměnlivá, a přitom tak snadno a okamžitě rozeznatelná. Nezáleží, zda hřmí v tvrdé rockové sestavě, či se přikloní k akustickým nebo elektronicky ambientním aranžím, stačí pár vteřin a je jasné, že to jsou Sigur Rós. Platí to i o novince Átta, která vychází po téměř desetileté pauze, již si aktuálně trojice vybrala od poslední regulérní řadovky Kveikur.

Album vzniklo ve spolupráci s London Contemporary Orchestra – ansámblu, který se specializuje na propagaci soudobé vážné hudby, ovšem na nahrávce přejímá rukopis kapely a supluje vše, co dříve obstarávalo rockové složení kapely. Vše pak zaceluje andělský vokál zpěváka Jónsiho, který se tradičně volně vznáší nad nástroji.

Sázka na orchestr, na niž v případě Sigur Rós nedošlo poprvé, ale nikdy v takovém rozměru jako nyní, přitom představuje nejen další tvůrčí cestu, ale vlastně i východisko z nouze a vnitřní krize. Uplynulá dekáda pro původně čtveřici nebyla snadná. Nejprve s islandskou vládou v táhlých, několik let se vlekoucích sporech urovnávali obvinění z daňových úniků. Následně po obvinění ze znásilnění, které popíral, opustil v roce 2018 sestavu bubeník Orri Páll Dýrason. Možná i proto tu takřka zcela chybí jak bicí nástroje, tak kytary.

Intenzita ale nikam nezmizela. Stále platí hlavní kritérium, které razí navrátivší se klávesista Kjartan Sveinsson, jenž kapelu opustil už v roce 2013 – a sice, že dokud on sám nemá z písně husí kůži, je na ní třeba ještě pracovat. Emocionalita hrála u Sigur Rós vždy prim; s tím, že s přibývajícím věkem pomalu mění pompu za plastičnost. Nehledě na to, že se tu poprvé vynořují i společenské komentáře v podobě hořící duhové vlajky na obalu. Zpěvák Jónsi tak reaguje na to, jak Spojené státy, jež se v posledních letech staly jeho domovem, omezují práva trans- a queer lidí.

Působivou podívanou pak nabízí zase klip k singlu Blóðberg režiséra Johana Rencka (mj. seriál Černobyl), který zachycuje klimatické změny, vyprahlou krajinu a s ní nevyhnutelný soumrak lidstva. Sigur Rós ovšem nikdy nevytvářejí drama pro drama, spíš dodávají zjitřující emoce světu, v němž by snadno mohla převážit otupělost nebo rezignace. Pavel Turek

Film týdne

Rakouský režisér Ulrich Seidl se stal v kruzích artového filmu synonymem provokativní kinematografie někdy až za hranou snesitelnosti. Jeho kritici v něm vidí misantropického cynika, který se rozkošnicky a často bezúčelně pitvá v tělesnosti a extrémních polohách lidského chování. Jeho vyznavači naopak bravurního filmového realistu, jenž nezavírá oči před světem a bolestmi existence.

Pro mnohé se Seidl definitivně spustil do exploatační temnoty a emočního ponižování svých postav – a možná i diváka – v roce 2012 filmem Ráj: Láska (Paradies: Liebe), úvodním dílem trilogie o zoufalém hledání citu na nepříjemných místech. Film vyprávějící o sexuálním turismu v prosluněných letoviscích Afriky se nyní vrací do kin: lehce poťouchle právě v období letních dovolených.

Osamělá, korpulentní padesátnice Tereza (Margarethe Tiesel), v civilním životě pečující o duševně postižené a vychovávající nekomunikativní dceru, si vyráží odpočinout do Keni. Podobně jako další zabezpečené Evropanky. A jedna Terezu uvede do světa „sugar mamas“ – starších bílých žen, s nimiž po dobu dovolené udržují „milostný vztah“ atraktivní místní mladíci. Místo suvenýrů na pláži prodávají sebe a svá vypracovaná těla. Tereza toužící po lásce, blízkosti a pozornosti sama sebe přesvědčí, že našla někoho, který ji skutečně miluje. Bez ohledu na to, že jeho žádostí o finanční obnosy pro „sestru“ nebo „matku“ exponenciálně přibývá.

Na jasně čitelném pozadí post-koloniální metafory střetu takzvaného prvního a třetího světa Seidl rozehrává patologickou hru vzájemného vykořisťování. Mikrosvět, v němž vládne transakce, pozoruje s dokumentaristickou přesností. O svých snímcích mluví jako o inscenované realitě. Ta má v Ráji: Lásce podobu přesně komponovaných obrazů, znepokojivých ve své statičnosti a neuhýbání pohledem. Kontrasty jsou tu tak silné jako tropické slunce: civilizace versus příroda, černí versus bílí, mládí versus stáří, sexuální touha proti toužení po intimitě, po tom, aby nás někdo skutečně viděl.

Seidl provokuje a zneklidňuje. Ukazuje neforemná obnažená těla i obnaženou podstatu lidství. Vidí svět ošklivý a zlý. Zároveň ale vypráví o zranitelnosti, stereotypech, neviditelnosti žen určitého věku; o zoufalé snaze člověka zaplnit prázdnotu a přebýt osamění. Vypráví o iluzi ztraceného ráje, který nejde najít, protože nikdy nebyl. Jindřiška Bláhová

Výstava týdne

David Černý má na pražském Smíchově své Musoleum a jeho bratr Filip v něm má přes léto výstavu Leopardí kůže. Prezentuje na ní aktuální tvorbu, v níž navazuje na pět let starou expozici Schrödingerova pata, již mu uspořádala Galerie Václava Špály – a vlastně i na předloňskou výstavu Čtyři denní doby, kterou měl v Galerii Vyšehrad.

Autor: Jan H. Vitvar
Autor: Jan H. Vitvar

Filip Černý maluje akrylem a také jím plátna stříká. Tuhle kombinaci vyvolávající zneklidňující prostorový efekt mistrně ovládá, přičemž dojem nejasnosti vztahů mezi zobrazovanými ději ještě podporuje tím, že si do nich vypůjčuje motivy z dějin klasického umění. I tentokrát jde hlavně o portréty žen a dívek, které se ocitají v dramatických situacích. Modrá postava si na posteli upravuje vlasy, zatímco se po ní v pozadí natahuje stín ruky svírající vražednou dýku. Černovláska pózuje nahá v peřinách a je očividně nesvá z toho, že její tělo tvoří igelit přilepený na plátno. Trojice odalisek se vznáší v prostoru pokoje, v němž roste strom a zbyly v něm jako ve špatně zkomprimovaném obrázku kousky zebřího těla, jež místností zřejmě krátce předtím prošlo.

Jiné malby nepůsobí takhle postdigitálně. Platí to pro menší formáty, v nichž rychlými tahy štětcem namaloval několik aktů a madon. Škoda, že se živí prací pro film a malbě se může věnovat jen ve volném čase. Jinak bychom viděli mnohem víc jeho vynikajících obrazů. Jan H. Vitvar

Videoklip

Potemnělá krajina, symbolická černá tekutina nebo objekt levitující v opuštěném prostoru. Trojnásobní držitelé ceny Anděl, táborské duo Kalle, představuje klip ke skladbě Black Moss.  Pochází z alba Under the Black Moss a do vizuální podoby ji převedl režisér a kameraman Jan Škop. „Líbil se mi způsob, jakým Veronika a David při tvorbě přemýšlejí. Že není důležité věci doříkávat, ale naopak se držet v náznacích a nechat tím prostor pro fantazii. Je to patrné jak v jejich skladbách, tak snad i v aktuálním klipu,” říká Škop o výsledku. tur

Album

Lenka Dusilová a Petr Ostrouchov vydávají hudbu k filmu o šumavské krajině. Album Water Lost And Returned je původním soundtrackem k novému snímku Radka Plíhala Voda ztracená a vrácená o obnově unikátního prostředí šumavských mokřadů. Snímek je obrazově-zvukovou meditací, jež sleduje návrat vody do krajiny, kde napomáhá zmírňovat dopady klimatické změny. Obsahuje záběry divokých zvířat i cenných lokalit v národním parku. Soundtrack pak má podobu souvislého toku zvuků a ambientní hudby. tur

Kulturnímu mixu věnujeme čtyři stránky v každém čísle týdeníku Respekt a vždy ve čvrtek vám přinášíme výběr z chystaného vydání


Předchozí vydání najdete na webu respekt.cz v rubrikách Informační servis a Newsletter

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].