Realismus v české literatuře a dramatu v 80. – 90. letech 19. století

Požadavek na realismus – předávání pravdivého zobrazení skutečnosti se prolíná nejen do literatury a dramatu, ale je také základním požadavkem ve vědeckých disciplínách.

Dokladem toho je třeba pátrání po pravosti Rukopisů královédvorského a zelenohorského (RKZ), kde národní hrdost musela ustoupit výsledkům pátrání, které vyšlo z pochybností o pravosti spisů. Vydávají se encyklopedie, odborné časopisy, na scénu se dostávají filozofové, historikové, jazykovědci a další odborníci, mezi nimi třeba i Tomáš Garrigue Masaryk (ten nap. vyjádřil pochybnosti o pravosti RKZ).

Pozitivismus – je směr ve vědě a ve filosofii, který tvrdí, že vědecké poznávání musí vycházet z toho, co je dané, skutečné, pozitivní. Poznávat tedy můžeme pouze to, co je přístupné naší zkušenosti. Naopak všechna tvrzení, která nejsou empiricky ověřitelná aparátem vědeckých technik a procedur, musí být odmítnuta jako metafyzická. (viz https://encyklopedie.soc.cas.cz/w/Pozitivismus_(MSgS) )

Kritický realismus přináší nový pohled na společnost, má národovecké a výchovné tendence, opírá se o znalost venkova podpořenou etnografickými studiemi, historická próza a drama se rozvíjí v souvislosti s poznatky historiků a snaží se dbát na historickou věrnost (proto na jednu stranu baví Jirásek, na druhou je mu ale vytýkána přílišná popisnost). V dramatu a literatuře mají místo regionální témata.

Český realismus ovlivňují zahraniční vzory – Henrik Ibsen a jeho psychologická díla, hojně se inscenují také díla N. V. Gogola. Národní divadlo umělecky vede od r. 1882 do 1892 dramaturg Ladislav Stroupežnický, jehož rozhled a napojení na současné autory formuje repertoár na hlavní pražské scéně.
Naturalistické tendence se projevují zejména ve společenském románu a v dramatu. Díla jsou převážně ovlivněna pesimismem a libují si v negativních tématech.

Historická próza

Václav Beneš Třebízský (1849-1884)

Václav Beneš Třebízský
Václav Beneš Třebízský

Třebízský = narozen v Třebízi

Český katolický kněz, národní buditel, sběratel lidové slovesnosti a autor historických románů z období husitství, doby pobělohorské a selských bouří. Tvorba V. B. Třebízského se blíží Jiráskovi, zdaleka ale není tak populární (ani nechvalně proslulá) jako Jiráskova.

  • Královna Dagmar – román o české princezně Markétě, dceři krále Přemysla Otakara I., která se vdala do Dánska, kde přijala dánské jméno Dagmar (dodnes je v Dánsku národní hrdinkou)
  • Bludné duše – román z období velkého selského povstání 1775

Alois Jirásek (1851-1930)

Alois Jirásek
Alois Jirásek

Rodák z Hronova vystudoval historii a později se stal profesorem v Litomyšli, kde byl velice oblíbeným pedagogem. Na gymnáziu, kde vyučoval, byl studenty tak oblíben, že když se některé třídy dozvěděli, že je učit nebude, vyvolalo to dokonce protesty. Jirásek měl značné literární ambice – i přestože byl výborným historikem, jeho vypravěčský talent a spisovatelská píle převyšovaly nad historickou přesností – a Jirásek vždy považoval svá díla za historií inspirovanou fikci!
Byl 4x nominován na Nobelovu cenu za literaturu.

Jirásek byl zastáncem samostatného československého státu, proto byl politicky aktivní – mezi prvními podepsal Manifest českých spisovatelů (1917), v roce 1918 vítal T.G. Masaryka při příjezdu do Prahy – na Wilsonově nádraží přednesl Jirásek uvítací projev. Byl poslancem národního shromáždění, a poté také senátorem.
V roce 1921 vystoupil Jirásek z římskokatolické církve. V té době už byl poměrně nemocen. Po jeho smrti v roce 1930 mu byl vypraven velký národní pohřeb – ovšem bez účasti kněze (a také nebylo možné zvonit na jeho počest na zvony). Jirásek byl pohřben v rodném Hronově. Na jeho pohřbu vystoupil mj. TGM a mnoho osobností společenského a politického života (ze spisovatelů např. Rudolf Medek).

Jirásek udržoval celý život vztahy s mnoha zajímavými uměleckými osobnostmi – Mikoláš Aleš, Jaroslav Vrchlický, Josef Václav Sládek, Zikmund Winter, Karel Václav Rais, dokonce i Zdeňkem Nejedlým – budoucím ministrem kultury (známým také jako Rudý dědek), který jeho dílo vynesl na vrchol prostřednictvím oslavných předmluv a znovu vydání jeho díla – ovšem s poněkud pro-komunistickým vyzněním.
Nejedlého snaha je v současnosti chápána spíše jako něco, co Jiráskovo dílo ve výsledku spíše poškodilo, neboť ho Nejedlý vlastně využil k propagandě (stejný osud zajistil také dílu B. Němcové). To vše se ale stalo až po Jiráskově smrti…

Dílo:

Historická próza
  • Z nejstarších dějin českého národa – Staré pověsti české – začíná příchodem Praotce Čecha; čerpá z Kosmovy a Dalimilovy kroniky; obsahuje i novější pověsti – např. o Jánošíkovi nebo Janu Kozinovi.
  • Z období husitství – romány Mezi proudy, Proti všem, Bratrstvo (dozvuky husitských válek na Slovensku), Husitský král, Z Čech až nakonec světa (podle cestopisu Václava Šaška z Bířkova).
Z období národního obrození:
  • F. L. Věk – pětidílný román – obraz počátků národního obrození viděný skrze postavu dobrušského rodáka (vlastním jménem F. L. Heka); jehož sleduje od narození po celý život; v příběhu vystupuje mnoho postav národního života – Václav Thám, Václav Matěj Kramerius, Šebestián Hněvkovský, Josef Dobrovský, Václav Kliment Klicpera a další, část postav je inspirovaná reálně žijícími osobnostmi, část postav je smyšlená.
  • U nás – čtyřdílný román (kronika českého obrození v okolí Hronova).
  • Filozofská historie – novela ze života studenstva v Litomyšli (kontrast života českých studentů vs. německých měšťanů), odehrává se kolem roku 1848.
Z doby pobělohorské:
  • Temno – román popisující období protireformace, působení jezuitů a cizí katolické šlechty ve východních Čechách a Praze; proti katolíkům tu stojí tajně praktikující evangelíci; román eskaluje slavností svatořečením sv. Jana Nepomuckého v Praze (1729) – pzn. Jan Nepomucký je oblíbený jezuitský svatý, proto je od doby pobělohorské často zobrazovaný v barokní krajině i kostelích, také je ochráncem před vodou, jeho sochy jsou často umístěny na mostech.
Romány popisující selské vzpoury proti vrchnosti:
  • Skály (okolí Čáslavi)
  • Psohlavci (protivníky jsou Chodové pod vedením Jana Sladkého Koziny a německý šlechtic Lamminger/Lomikar – proto možná znáte zvolání „Lomikare, Lomikare, do roka a do dne…“; Chodsko)
  • Skaláci (Náchodsko)
Mikoláš Aleš: Ilustrace k Psohlavcům
Mikoláš Aleš: Ilustrace k Psohlavcům

V románu Psohlavci mj. Jirásek používá chodské nářečí pro charakterizaci postav Chodů:

„Hať mi hrom veme! Tuto je ţenská! Nu je vidět, ţe tvá máma, Kozinuc.“

„Nu, dělejte, co chcete. Hale mne do toho neberte. Já do Vídně nepudu. Hale haţ bude zle, ha vono bude, haţ budete chtít na pány, ha ne k pánom, ha tuto bulo by nejlepší, tak pudu třeba sám.“

„Lomikare! Lomikare! Do roka budeme spolu stát před súdnú stolicí boží, hin se hukáže,…“

Historická dramata
  • Husitská trilogie: Jan Hus, Jan Žižka, Jan Roháč z Dubé – věrnost pravdě, boj za křesťanské hodnoty
  • M. D. Rettigová – veselohra ze života vlastenecké kuchařky, idyla
Pohádkové hry

Vojnarka, Otec, Lucerna – vlastenecké téma; mlynář Libor se schovankou Haničkou žijí spolu s babičkou ve mlýně, který je osvobozen od roboty, jedinou povinností vůči vrchnosti je v případě potřeby odvést pány na zámeček v lese a posvítit lucernou…

Lucerna je jednou z nejhranějších českých veseloher, často se objevuje na repertoáru ochotnických divadelních souborů; je několikrát zfilmována, např. https://edu.ceskatelevize.cz/video/10794-lucerna

  • Jiráskovy romány jsou inspirované dílem Waltera Scotta, jsou velice čtivé, dobrodružné a často velmi akční (davové a bitevní scény, povstání, slavnosti a náboženské pouti atd.)
  • Jirásek je nejpilnějším vychovatelem k národní hrdosti prostřednictvím historických románů a dramat z dějin českého národa, je zakladatelem českého realistického historického románu
  • Říká se, že čeští vojáci se v 1. světové válce posilovali mj. čtením románu Temno
  • Postavy A. Jiráska jsou barvitě popsané, typově přesné a uvěřitelné
  • Hlavní hrdina obvykle reprezentuje názor nějaké skupiny = kolektivní hrdina (např. Kozina se stane hrdinou, protože brání zájmy Chodů)
  • Rozsáhlost Jiráskových románů je obecně známá – Jirásek nesleduje jen příběh hlavní postavy, ale rozehrává hned několik dějových linií – tím vzniká vrstevnaté a působivé dílo – dalo by se označit také jako epopej
  • Jazyk, který Jirásek využívá, je poplatný době, ve které se děj odehrává (archaismy) a také přibližuje místo děje (nářečí) nebo národní nebo sociální příslušnost (urození lidé, měšťané, venkovští lidé, německá šlechta a vojáci atd.)

Zikmund Winter (1846–1912)

Zikmund Winter
Zikmund Winter

Historik, pedagog, autor humoristických, realistických a historických děl.

Soubory Rakovnické obrázky (Starobylé obrázky z Rakovnicka) a Pražské obrázky – historické novely z českých měst

Rozina Sebranec – historická novela, příběh dívky – sirotka, která se dostane k bezdětným manželům. Vzhledem k tomu, že citově strádá, pokouší se navazovat různé vztahy a vrhá se do milostných dobrodružství, která nemají dlouhého trvání. Nešťastná nerozumí tomu, proč není schopna navazovat kvalitní mezilidské vztahy a ve společnosti není oblíbená

Mistr Kampanus – životopisný román o Janu Campanovi Vodňanském, rektorovi pražské Univerzity Karlovy v době Bílé Hory předtím, než ji ovládne řád jezuitů

Rakovnický primátor, Člověk zmařený, V pasti a další.

Venkovská próza

V období od druhé poloviny 19. století se do popředí dostávají mimo „městských“ témat, také témata lokální, převážně venkovského charakteru. Regionální autoři vytvářejí obraz vesnice, místních zvyků, typických postav a kriticky nahlížejí na poměry na vsi. Ve venkovské literatuře se regionální charakter odráží také využitím různých dialektů (např. hanácké, ostravské nebo brněnské nářečí, mluva lidí z pomezí Čech a Německa – např. na Šumavě, jazyk lidí z podhůří Orlických hor, Krkonoš, Vysočiny a další). V literatuře se autoři často přiklání k tradičním křesťanským hodnotám a zobrazování prostého života lidí.

Vnímáte rozdíly v řeči a nářečí v současnosti? Například když se potkáte s někým z jiného města nebo kraje?

Karel Václav Rais (1859-1926)

Karel Václav Rais
Karel Václav Rais

Rodák a patriot z Lázní Bělohrad se stal vesnickým učitelem v Železných horách, pořádal kulturní akce, založil knihovnu, začal psát povídky – mnoho mj. i pro děti. Z vesnice se postupně přestěhoval do Hlinska, ale čím dál více se chtěl dostat do Prahy a věnovat se více psaní. Proto vystudoval ještě učitelský ústav v Českých Budějovicích. Později se přestěhoval do Prahy a záhy se stal ředitelem školy a více než pilně pracoval, což mu způsobilo zdravotní problémy. Zemřel v 67 letech.

Rais byl mistrem psychologické kresby postav – nejvíce ho zajímaly postavy starých lidí a dětí – těch, kteří se často nemohou sami bránit. Dále ho zajímaly postavy mravní – kteří pracují pro své okolí, jsou nositeli vyšší mravnosti a moudrosti. Věnoval se také generačním tématům – např. konfliktům dospělých dětí a jejich starých rodičů (Výminkáři, Rodiče a děti). Ve své tvorbě navazoval na dílo Němcové, Světlé, Hálka, Nerudy (podle něj pojmenoval knihovnu, kterou založil) a dalších.

Dílo:

Povídkové soubory Výminkáři, Rodiče a děti – viz výše.

Romány

  • Zapadlí vlastenci – odehrává se v době národního obrození; hrdiny jsou vesničtí kněží a učitelé – učitel Čížek, farář Stehlík, preceptor Čermák. Rais tu popisuje idylické soužití těchto lidí s místními. Děj je zasazen na Podkrkonošsko, vychází ze vzpomínek krkonošského učitele Metelky.
  • Západ – podobně jako Zapadlí vlastenci jsou hrdiny románu vesničtí kněží a učitel, kteří se snaží zmírnit bídu a utrpení lidí na vesnici na Českomoravské vysočině.
  • Kalibův zločin – tragický příběh jedné rodiny; Vojta Kaliba je hodný, ale naivní muž, jenž má manipulující manželku a tchýni; všichni spolu žijí v jednom domě i s Kalibovými dětmi. Kaliba se dozví o manželčině nevěře a v afektu ji zabije. V románu jsou skvěle vykresleny vztahy mezi jednotlivými členy rodiny, intriky, pomluvy a manipulace. Román má prvky naturalismu.

Teréza Nováková (1853-1912)

Teréza Nováková
Teréza Nováková

Autorka pocházela z německého prostředí, z rodiny jihlavských Němců. Její otec, hudebník byl kulturně činný, také matka byla velmi pokroková žena – oba se pohybovali v českém kulturním prostředí a uměli česky. Teréza Nováková se zajímala o společenské dění – v době jejího dospívání vnímala přelomové okamžiky jako stavbu Národního divadla nebo následky tzv. rakousko-uherského vyrovnání, cenzury a zákaz shromažďování. Své dospívání popsala v novele Z jarních dob. Po svatbě se odstěhovali s manželem do Litomyšle, po dvaceti letech do Prahy a později do Proseče – odtud pochází její inspirace pro další prózy. S manželem měla sedm dětí, šest z nich zemřelo ve velmi mladém věku.

Jejím potomkem byl mj. Arne Novák – výtvarný a literární historik a kritik.

Hlavním tématem, kterým se Nováková se své tvorbě zabývala, byl vývoj a touha po pokroku zejména na českém venkově. Většina jejích děl má monografický a biografický charakter (věnuje se jednomu hrdinovi, často se inspiruje osudem konkrétního člověka). Hrdinou Novákové bývá chudý člověk nebo dělník. Pokrokem myslí Nováková obvykle socialismus nebo sociálně demokratický proud, touží po spravedlivém životě i pro ty nejchudší. Její dílo má dokumentární ráz.

Dílo:

  • Jiří Šmatlán – monografický román sleduje vývoj v životě tkalce, který se snaží dobrat spravedlivého života. Od katolictví konvertuje k evangelické církvi, věnuje se čtení, poznává nový rozměr života, ale nakonec i díky přátelství s dělníky objeví myšlenky sociálně demokratické, s nimiž se ztotožní. Prostřednictvím románu nahlíží Nováková kriticky na tehdejší společnost a nachází cestu k lepšímu životu.
  • Drašar – historický monografický román, jehož hrdinou je obrozenecký kněz Michl z Poličky (napsáno na základě jeho osobních rukopisů) – v románu se jmenuje Drašar. Román sleduje Drašara od narození, přes život v bídě, nástup do školy a poté do řádu, kde studuje teologii a věnuje se českému jazyku. Sám ale tuší, že kněžský život pro něj nebude. Časem se stane učitelem a tajně se schází s místní dívkou, se kterou má nemanželské dítě. Dívka krátce po porodu zemře. Když se to dozví lidé, přestávají si ho vážit. Drašar se poté ještě snaží navázat vztah s jinými ženami, nemá ale štěstí, lidé se od něj odvrací a on v bídě a sám umírá.
  • Maloměstský román – inspirovaný životem dcery Karla Havlíčka Borovského
  • Jan Jílek – inspirovaný životem českobratrského emigranta
  • Děti čistého živého – o náboženské sektě abrahamitů
  • Na Librově gruntě – z doby roboty

Antal Stašek (1843-1931)

Antal Stašek
Antal Stašek

Narodil se do rodiny s devíti dětmi, vlastním jménem se jmenoval Antonín Zeman. Studoval v Jičíně a polském Krakově. Po maturitě vystudoval právnickou fakultu, působil jako advokát a věnoval se mj. psaní článků do časopisů. Byl také poslancem (v mládí byl příznivcem mladočechů, ale v dospělosti byl naopak členem „staročeské“ Národní strany. Byl otcem spisovatele Ivana Olbrachta.

Jeho tvorba se často týká oblasti Podkrkonoší a je ovlivněna socialismem.

Dílo:

  • Blouznivci našich hor – soubor povídek z Krkonošska, ve kterých se dotýká zajímavého tématu tehdejší doby – spiritismu (to bylo hnutí, které věří v duchy zemřelých, snaží se s nimi navázat kontakt a věří také v příchod nového spasitele). Blouznivci myslí Stašek právě příznivce spiritismu.
  • V temných vírech – trojdílný román o zakládání textilek v Podkrkonoší, je psán z pohledu těch nejchudších; Stašek tu vyslovuje, že hromadit majetek je zločin
  • O ševci Matoušovi a jeho přátelích – román z prostředí Svárovské stávky v roce 1870 (stávka proti snížení platů dělníkům textilní továrny, kde zemřelo 7 lidí), hlavní postavou románu je Matouš Štěpánek (skutečná postava – místní pašerák a pytlák)

O stávce je natočen film Karla Kachyni Pavlínka (příběh jedné z obětí stávky): https://www.csfd.cz/film/92300-pavlinka/prehled/

Stašek je mj. autorem první české studie o spisovateli Ivanovi Sergejeviči Turgeněvovi – Ruské básnictví a Turgeněv

Josef Holeček (1853-1929)

Josef Holeček
Josef Holeček

Spisovatel, překladatel a novinář, jehož dílo se soustředí především do Jižních Čech. On sám ale trávil léta na Balkáně, kde byl válečným zpravodajem (dopisovatelem pro Národní listy). Přeložil mj. některé jihoslovanské písně, pověsti apod., ale také finskou Kalevalu.
V české literatuře svým způsobem předběhl např. Jaroslava Haška – podobně jako on se vysmíval poměrům v rakouské armádě.

Naši – kronika, která popisuje 30 let života jedné jihočeské vesnice; má deset dílů

V díle se mj. snažil o překonání sporů a porozumění mezi Čechy a Slováky

Jan Herben (1857-1936)

Jan Herben
Jan Herben

Spisovatel, novinář a historik narozený na Moravě. Byl odpůrcem Rukopisů (považoval je za podvrh), velmi ho ovlivňoval Tomáš Garrigue Masaryk. Herbenovou zásluhou pro českou literaturu je také objevení Petra Bezruče a Jana Karafiáta. Byl mj. redaktorem a majitelem časopisu Čas, redaktorem humoristického časopisu Nebojsa a Lidových novin. Angažoval se také v politice.

Ve svém díla nic neidealizoval, inspiroval se zápisky z lidových vesnických a krajinářských podkladů – snažil se tak vytvářet co nejpravdivější obraz skutečnosti. Přikláněl se ke kolektivistickému pojetí vesnice a jejímu boji proti společnému nepříteli (inspirace ruskými spisovateli). Psal také odborné práce o českých historických osobnostech (Jeroným Pražský, Cyril a Metoděj a mnoho dalších).

Dílo:

  • Do třetího a čtvrtého pokolení – románová kronika (nedokončena)
  • Moravské obrázky – povídky
  • Bratr Jan Paleček – kniha pro děti
  • Hostišov, Slovácké děti, Na dědině – národopisné črty

Jindřich Šimon Baar (1869-1925)

Jindřich Šimon Baar
Jindřich Šimon Baar

Spisovatel, básník a katolický kněz, který je spjatý s tvorbou o Šumavě. Byl mj. členem literárního uskupení Katolická moderna, které usilovalo o obrodu českého katolického myšlení.

Ve svém díle zobrazuje život na vesnici (Šumava, Chodsko). Jeho dílo se často opírá o záznamy z archívů.

Díla:

  • Chodská trilogie: Paní Komisarka (o B. Němcové na Domažlicku), Osmačtyřicátníci, Lůsy
  • Pro kravičku – příběh o mladých lidech, jejichž snem je pořídit si krávu. Poté, co se jim to podaří, kráva v zimě zemře. Jejich přítel malíř namaluje obraz, na kterém je vymaluje s umírající krávou. Prodejem obrazu jim zajistí krávu novou.
  • Jan Cimbura – román z jižních Čech
  • Poslední rodu Sedmerova – román z prostředí Chodska. Hlavní hrdina se snaží o zvelebení venkova – založí cukrovar, pečuje o vzdělání lidí, ale i tak se mu nedaří. Příčinu vidí v tom, že se málo staral o jejich duši.

Karel Klostermann (1848-1923)

„Básník Šumavy“

Karel Klostermann
Karel Klostermann

Narodil se v Rakousku do rodiny otce – lékaře, matka pocházela ze sklářské rodiny. Žili ale později v Sušici a na české straně Šumavy. Studoval medicínu, ale studium nedokončil a stal se nejprve vychovatelem, později vyučoval jazyky (byl německé národnosti, mimo němčiny ovládal další jazyky – mj. francouzštinu, italštinu, srbochorvatštinu, ruštinu, španělštinu atd.). V díle se inspiroval životem na Šumavě se vším, co přinášel – drsná příroda, tradiční řemesla (např. dřevorubectví, sklářství) a místních fenoménů (světáctví – práce ve světě, získávání zkušeností v zahraničí).

Díla:

  • Ze světa lesních samot – první Klostermannův román
  • Mlhy na blatech – román; milostný příběh bohaté dcery Apoleny a jejího milého – vzpurného čeledína Vojty, který se snaží vymanit z chudoby.
  • V ráji šumavském – román, který popisuje změnu poměrů na česko-bavorském pomezí po ničivých vichřicích v druhé polovině 19. století (1870 – nejničivější katastrofa, po které následovala ještě kůrovcová kalamita; zničila velkou část Boubínského pralesa a obrovské území se vzrostlými lesními porosty).

Ignát Hermann (1854-1935)

Ignát Herrmann
Ignát Herrmann

Spisovatel, humorista a novinář, který se proslavil především romány z pražského prostředí. Studoval nejprve v Hradci Králové, potom se v Praze vyučil obchodním příručím. Později se stal novinářem a redaktorem. Založil humoristický časopis Švanda Dudák. Byl editorem díla Jana Nerudy (po smrti Nerudy k vydání připravil jeho Zpěvy páteční).

V průběhu 20. let 20. století se zapojil do kampaně proti budování zoologické zahrady v Praze. Byl přesvědčen o její neužitečnosti a v několika povídkách snahu vybudovat zoo zesměšňoval.

Díla:

  • Otec Kondelík a ženich Vejvara – román o malířském mistrovi Kondelíkovi, který má dceru Pepinku. Ta se seznámí s úředníkem Františkem Vejvarou. Kondelík má obavy, že manželství s Vejvarou by narušilo jeho pohodlný zavedený život, paní Kondelíková ale vztahu přeje. Oba – Kondelík i Vejvara spolu zažijí spousta komických situací (sjezd Sokolů, pád z lodičky do řeky, pochod na Karlštejn atd.). Vejvara se nakonec s Pepinkou ožení. Román měl velký úspěch u čtenářů a dočkal se i pokračování. Byl také zfilmován.
  • U snědeného krámu – román o kupci, kteří si otevře svůj vysněný obchod. O jeho bohatsví ho ale připraví jeho vypočítavá žena a tchýně. (román byl také zfilmován)

Naturalismus v české próze

Naturalismus je umělecký směr, který se snaží zachytit realitu takovou, jaká je – bez přikrášlování. Hlavním hrdinou v naturalistické literatuře bývá výjimečný člověk, vyděděnec, člověk trpící, narušený apod. Za tvůrce naturalismu je považován Émile Zola, k dalším patří Gustav Flaubert nebo Guy de Maupassant. V české literatuře se k naturalismu klonili autoři Ignát Hermann, Vilém a Alois Mrštíkové, Anna Marie Tilschová i Karel Matěj Čapek – Chod.

Karel Matěj Čapek – Chod (1860-1927)

Spisovatel, novinář a dramatik pocházel z Domažlic, poté studoval v Praze a působil mj. v Olomouci. Byl redaktorem Národních listů a Hlasu národa, v Olomouci také novin Našinec. Pracoval jako úředník. Byl přítelem mnoha spisovatelů, ale také umělců – např. malíře Vojtěcha Hynaise nebo operní pěvkyně Emy Destinové. Ve svém díle se zaměřoval na příběhy psychicky a fyzicky poznamenaných lidí.

Jméno spisovatele je pseudonym složený z původního jména Matěj Čapek, druhého jména Karel a přídomku Chod (pocházel z Domažlic – tedy Chodska).
V redakci Národních listů od roku 1917 působil mj. vedle bratří Čapků – takže přídomek Chod se ukázal i praktickým, protože se pak nepletl s Karlem Čapkem.

Dílo:

  • Kašpar Lén Mstitel – román o muži, který svému sokovi v lásce hodí na hlavu cihlu
  • Turbina – román o úpadku továrníka Ullika, jehož akciová společnost Turbina zkrachuje
  • Povídky, novely, divadelní hry (Slunovrat, Výhry a prohry, Básníkova nevěsta)

Mnoho děl Karla Matěje Čapka – Choda bylo zfilmováno.

Realistické drama

Období druhé poloviny 19. století bylo ovlivněno otevřením nejprve Prozatimního (1862), a zejména poté Národního divadla.

Základní kámen k Národnímu divadlu byl položen v roce 1868 – to bylo chápáno jako převratná historická událost. Krátce po slavnostním otevření v červnu 1881 (opera Libuše, kterou dirigoval sám B. Smetana) bylo divadlo zavřeno pro dokončení prací – neopatrností ale vznikl požár a Národní divadlo vyhořelo. Znovu bylo otevřeno až v roce 1883.

Národní divadlo se stalo prostorem pro reprezentaci českého národního života a díla současných – především českých dramatiků. Jedním z úspěšných období v historii ND byla éra Ladislava Stroupežnického, který byl po několik let jeho dramaturgem.

Ladislav Stroupežnický (1850-1892)

Ladislav Stroupežnický
Ladislav Stroupežnický

Stroupežnický se narodil do vzdělané rodiny, byl ale problémovým žákem a brzy byl ze školy vyloučen. Po přestěhování do Prahy působil nejdřív jako úředník, poté deset let (1882–1892) jako dramaturg Národního divadla. Jeho pověst ho předcházela – proslul velkou přísností.

Mnoho autorů muselo snášet jeho ostrou kritiku (Zeyer, Mrštíkové – Maryšu jim připomínkoval a vracel několik let). Na druhou stranu byl jeho přístup zárukou kvality. Dva roky před svou smrtí se Stroupežnický oženil. Zemřel na tyfus ve 42 letech.

Díla:

  • Naši furianti – divadelní hra z prostředí autorova rodiště (ve hře Honice); o místo ponocného ve vsi se ucházejí dva zájemci – Fiala a Bláha. Do rozhodovacího procesu vstoupí anonymní dopis, ve kterém pisatel vyhrožuje zapálením vesnice. Hra popisuje vztahy na vesnici, žabomyší války, podlézání a ovlivňování. Hra je protkána svérázným humorem a jihočeským nářečím.
  • Zvíkovský rarášek – komedie (veselohra) a opera o záletném hradním pánovi Mikulášovi Dačickým z Heslova.

V sedmnácti letech měl Ladislav Stroupežnický romantický vztah s bratrem malíře Mikoláše Alše Janem. Vztah skončil tragédií – Stroupežnický na Jana žárlil, ten to neunesl a zastřelil se. Pár měsíců po této události Stroupežnický omylem postřelil hajného, a protože si myslel, že ho zabil, chtěl zabít i sebe. Obrátil zbraň proti sobě, ale ustřelil si část obličeje, musel prodělat několik operací a zbytek života nosil na obličeji protézu a byl velmi zjizvený.

O vztahu Stroupežnického a Alše byl natočen studentský film Furiant: https://www.csfd.cz/film/53805-furiant/prehled/

Gabriela Preissová (1862-1946)

Gabriela Preissová
Gabriela Preissová

Spisovatelka a dramatička pocházející z Kutné Hory. Její rodiny udržovala styky s českými literáty (E. Krásnohorskou, Karolinou Světlou nebo Jakubem Arbesem). Žila na jižní Moravě i v Rakousku, později také v Chorvatsku. Hodně cestovala po Evropě. Její druhý manžel byl rakouský voják, takže Preissová získala po 1. světové válce automaticky německé občanství. Vždy se ale považovala za českou spisovatelku.

Preissová měla zálibu ve folklóru a milovala Slovácko. Proto se i její dílo váže k tomuto kraji – stejně jako dílo bratří Mrštíků nebo Jana Herbena.

Hlavními postavami jejich dvou nejznámějších děl jsou ženy.

Díla:

  • Gazdina roba – drama ženy (Evy), která opustí manžela a odejde s ženatým mužem – svým milencem za prací do Rakouska. Ten jí stále přesvědčuje o tom, že se rozvede a vezme se ji a ona se stane jeho právoplatnou ženou.
  • Její pastorkyňa – drama o Kostelničce, ženě, která vychovává dívku – sirotka. Na její výchovu je patřičně hrdá, dokud nezjistí, že její svěřenkyně – Jenůfa – čeká nemanželské dítě.

Obě tato díla byla zhudebněna – Gazdina roba (Eva – opera J. B. Foerstera) a Její pastorkyňa (opera Leoše Janáčka).

Bratři Mrštíkové

Alois Mrštík (1861-1925)

Alois Mrštík
Alois Mrštík

Učitel, spisovatel, novinář a dramatik. Alois pilně přispíval do různých novin a časopisů, s bratrem Vilémem redigovali Moravsko-slezskou revui. Oba bratři byli výborní včelaři a autoři několika praktických příruček o včelaření i vylepšení úlů a vybavení.

Alois je autorem námětu k Maryše – ta byla původně zamýšlena jako povídka, později byla přepsána do formy divadelní hry (společně s bratrem) a nabídnuta Národnímu divadlu v Praze. Tehdejší dramaturg Ladislav Stroupežnický měl ke hře výhrady a neustále ji vracel k přepracování. Uvedena byla po více než 5 letech.

Mnoho děl Aloise Mrštíka vzniká z pozorování každodenního života na vesnici a postřehů z Těšan a Divák, kde Alois působil.

Vilém Mrštík (1863-1912)

Vilém Mrštík
Vilém Mrštík

Spisovatel, dramatik a literární kritik. Byl překladatelem ruských a francouzských autorů a signatářem Manifestu České moderny. Byl vášnivým včelařem a autorem statí o včelařství, jeho žena Božena byla stejného založení – stejně jako on byla talentovanou spisovatelkou i nadšenou včelařkou. Žili spolu v moravské vsi Diváky, kde mají v současnosti Mrštíkové malé muzeum.

Vilém byl z bratrů ten rozervanější a labilnější. Špatně vycházel s lidmi, neměl proto mnoho přátel. Nesnášel kritiku, trpěl pocity nedoceněnosti. V závěru jeho života se mu čím dál více zhoršoval jeho psychický stav – trpěl stihomamem. Nakonec si sám vzal život. V závěti poručil, aby bylo jeho dílo spáleno. Před zničením ho zachránil jeho bratr Alois. Božena Mrštíková po Vilémově smrti napsala několik vzpomínkových knih.

Společným dílem Viléma a Boženy je divadelní hra Anežka.

Vilém byl zastáncem realismu a naturalismu.

Díla:

  • Maryša společné dílo obou bratří, námět je Aloisův. Mladá dívka Maryša, která se schází s Franckem, je přinucena k manželství se starším vdovcem Vávrou. Francek je odveden na vojnu. Když se po letech vrací, najde Maryšu nešťastnou a zlomenou.
  • Rok na vsi – Alois Mrštík; kronika ze života slovácké vesnice.
  • Pohádka máje – Vilém Mrštík; román o vztahu měšťáckého chlapce Ríši k venkovské dívce.
  • Santa Lucia – Vilém Mrštík; román deziluze; chudý brněnský student Jordán se po vytouženém příjezdu do Prahy snaží zapadnout mezi své vrstevníky, prožívá lásku k dívce, která si hraje s jeho city, půjčuje peníze kumpánům, až sám nemá z čeho žít. V bídě a sám potom umírá.

Rok na vsi, Santa Lucia a Pohádka máje byly zfilmovány.

VÍCE O MARYŠE

Marie Horáková z Těšan (domnělá "Maryša")
Marie Horáková z Těšan (domnělá „Maryša“)

Maryša je nejčastěji uváděnou českou divadelní hrou, je často spojována se skutečně žijící Marií Horákovou (provdanou Turkovou) z Těšan, která si také vzala o mnoho staršího muže. Na rozdíl od hry ale s manželem prožila celý život a měli spolu několik dětí. O tom, že nějaká podobnost s osudem Maryši tu je, ale svědčí nápis na jejím hrobě: Napsáno drama, prožito větší.
Marie Horáková byla osobně – i s manželem – přítomna uvedení hry na návsi v Těšanech. Uvádí se, že po skončení hry odešla s pláčem a prohlásila, že „tak to nebulo“, zatímco Turek (její manžel) vykřikoval „já su živé“.

Alois Mrštík ale ve svých pamětech (Nit stříbrná) uvádí, že příběh nemá s osobou Marie H. nic společného, že byl inspirován osudem dívek z jeho kraje, které byly nuceny do sňatků z rozumu a také snad případem ženy, která zabila svého muže, protože ji týral, a za to byla souzena v Brně.

Naopak konkrétní osobou byla inspirována postava Lízala – přesně byla přepsána scéna, ve které Lízal nadává na Vávrovy koně.

Maryša byla mj. několikrát zfilmována. 

Pošli tento příspěvek svému blízkému