V České republice není mnoho míst, která by v autentickém prostředí připomínala totalitní režimy. Památník vznikne v několika patrech zrekonstruovaného vězeňského areálu. Historici teď přemýšlejí, jak návštěvníka co nejvíce vtáhnou do příběhu, jak připomenou popravené, jak zachovají co nejvíce autenticity nebo jak vlastně dějiny areálu vnímají místní obyvatelé.
„Pro nás je důležitá nejen minulost věznice, ale i to, co se dělo s pamětí lidí ve městě, jak na věznici reagovali, jak s ní a vedle ní žili. Chtěli bychom, aby památník nebyl jen o tom, že tady lidé trpěli, ale aby nám všem pomohl také chápat, jak taková totalita vzniká, co můžeme dělat, aby se neopakovala, jestli jde zahlédnout včas. I o tom by nová instituce měla být,“ říká ředitel Historického muzea Moravského zemského muzea v Brně Marek Junek.
Chcete vyhlásit architektonickou soutěž na samotný památník. Proč?
Prostor věznice je docela komplikovaný z hlediska dispozic. Musíme si uvědomit, že věznice nebyla navržená jako výstavní prostor. A my musíme využít velké množství malých cel, ve kterých chceme odvyprávět příběh, který se týká nejen dějin věznice, nejen vězňů a zaměstnanců, ale musíme tyto dějiny zasadit i do kontextu regionálního a celostátního. S prostorem si musíme nějak poradit. Všichni jsme historikové a někdo nám musí pomoct s tím, jak příběh prostorově uchopit. Proto potřebujeme architekta.
Ale základní představa je jasná.
Teď připravujeme koncept s kreativní firmou a na základě toho vznikne základní prostorové rozvržení, základní myšlenka, co bychom kde chtěli mít a jakým způsobem by se návštěvníci v budoucím památníku měli pohybovat. Ovšem obsah expozice je v podstatě daný.
Jak velký prostor památník obsáhne?
Vycházíme z dokumentů, které vznikaly už v roce 2017 a 2018, tím myslím Memorandum o spolupráci mezi zainteresovanými institucemi a Dohodu o rozsahu prostor pro vybudování paměťové instituce. Prostor je jasně daný. Jde o bývalé samotky ve třech patrech nad sebou, kde je asi 54 cel. K tomu přiléhají některé větší cely v přízemí a v prvním patře a také kaple a stejně velký prostor pod ní. Počítáme s tím, že součástí expozice bude i venkovní prostor – tzv. muzejní dvůr, který vznikne v jedné části nádvoří.
To je celkově hodně prostoru, ne?
My jsme muzejníci, takže bychom si dokázali představit, že expozice bude ještě větší. Ale tak, jak je prostor definovaný, nám to bude dostačovat. Navíc jsme dostali další prostor, protože vítězný architektonický návrh na rekonstrukci věznice počítá se dvěma novými skleněnými přístavbami pro nás a pro soud. V nich se bude také odehrávat začátek expozice a tím nám narostl počet metrů čtverečních.
Komise vybrala vítězný návrh na přestavbu věznice v Uherském Hradišti |
Památník se bude zřejmě skládat z autentické části a například výstavní, je to tak?
V bývalých samotkách chceme hodně velkou autenticitu. Dojde určitě k drobným úpravám, ale pro nás je důležité zachovat atmosféru, nechceme nic vybourávat, nic měnit. Zvažovali jsme, jak aspoň trochu zachovat stávající pocit, kdy návštěvník přijde do věznice a prostor na něj působí velmi syrově, možná až depresivně. Takže abychom připomenuli všechny popravené v 50. letech, necháme pět cel ve stavu, v jakém jsou teď. Včetně částečně padajících omítek a podobně.
Zbývající cely se promění?
Ve zbytku budeme vyprávět příběh, který se týká dějin, věznice, vězňů. Chceme ukázat nejen to, co se tady dělo v 50. letech, ale v celé historii areálu. Pro nás je také zajímavá otázka, která se bude odehrávat v nejvyšším patře – jakým způsobem jsme se s minulostí vyrovnávali.
U nás asi nemáme moc příkladů proměn bývalých věznic, lágrů nebo pracovních táborů, ze kterých by vzniklo muzeum. Mohli jste se někde inspirovat?
V případě věznice v Uherském Hradišti stojíme v České republice před unikátním projektem. V prezentaci podobných prostor jsou hodně daleko třeba v Německu. Existuje řada projektů, které prezentují vyšetřovny německé tajné policie Stasi nebo místa, kde byli zavření vězni. V českém prostředí je pro nás do určité míry vodítkem Památník Terezín, spojený s druhou světovou válkou. Památník Vojna u Příbrami je také typ, který má podobnou funkci, jakou by měla mít do budoucna hradišťská věznice. Ale my samozřejmě chceme prostor řešit s důrazem na genia loci věznice.
Do jaké míry se autentické prostory podaří zachovat?
V aktuální podobě, tedy tak, jak si je pamatují vězni z 50. let, zůstane pět cel. Jinak ale musíme dbát na charakter prostoru a vycházet ze vzpomínek, abychom se co nejvíce přiblížili reálné minulosti. Problém je, že se nedochovaly fotky, známe vše jen z výpovědí a vzpomínek, takže nejsme schopní napodobit prostory úplně přesně. Ale věznice je zajímavá i proto, že má jedinečnou atmosféru a samotky samy o sobě jsou velmi působivé. V části samotek chceme vytvořit expozici, ve které se například pomocí zvuku, světla nebo audiovizuálních materiálů budeme snažit docílit působivé atmosféry.
Určitě jsou ale místa, která by si zachování zasloužila, ale není to možné. Mám na mysli třeba tzv. třicítky, kde mělo docházet k nejbrutálnějším výslechům a ve kterých má sídlit okresní soud.
Ano, je to tak, ale musíme vycházet z rozvržení daného memorandem i architektonickým návrhem. Je to samozřejmě kompromis, protože potřebujeme, aby v budovách mohly působit všechny instituce. Ovšem v samotné expozici je budeme připomínat.
Bývalá věznice v Uherském Hradišti
A co vězeňská kaple, změní se?
Určitě bude přístupná veřejnosti. Většina návštěvníků, která tam v posledních letech byla, si pamatuje velkou rudou hvězdu v čele kaple. My víme, že vznikla až na konci 80. let, kdy se tady natáčel film Jen o rodinných záležitostech. I tak tento prvek chceme zachovat, protože se stal součástí dějin věznice. Počítáme s tím, že v kapli bude prostor na kulturní aktivity, koncerty, přednášky, divadla, ekumenické bohoslužby i pro edukativní aktivity. Důležitý je i prostor v přízemí pod kaplí. Tam budou krátkodobé výstavy a další aktivity. Nejsem si úplně jistý k čemu dříve sloužil, ale předpokládám, že tam byl sklad věznice.
Jsou tedy místa, u kterých není zřejmé, co se v nich v tom kterém období odehrávalo?
Máme opravdu hodně informací, víme, kde byly jaké cely, kde kdo působil. Ale tento výzkum ještě není hotový. Letos rozjíždíme detailní archivní výzkum, který by nám právě některá bílá místa měl doplnit. Sami netrpělivě čekáme, co přinese. Ne všechno je prozkoumáno. Máme zatím relativně málo informací k vězňům nebo personálu, který tam sloužil třeba v době Rakousko-Uherska nebo první republiky. Výzkum se proto zaměří nejen na 50. léta, ale i na období před a po.
K čemu vlastně sloužil areál v pozdějších letech?
Víme, že v 80. letech existovaly plány, jak věznici přestavět na obchodní a bytové centrum. Také víme, že až do pádu komunismu ve věznici sídlila Státní bezpečnost a pořád tam měla kanceláře. Musíme zmapovat, koho napadlo v části věznice udělat jídelnu a školní družinu. Budeme se ptát i na to, jak sami obyvatelé Uherského Hradiště věznici vnímají, jak jsou spokojení s její budoucností. Například složitá je komunikace s bývalými zaměstnanci věznice, případně s jejich příbuznými. Vzpomínky sbírá i spolek Memoria. Mluvili jsme třeba s vychovatelkou z družiny, která si vzpomíná, že když byla malá, rodiče jí říkali, aby se vyhýbala panu Grebeníčkovi. Ale když pracovala v družině, nevnímala fakt, že pracuje v bývalé věznici. Doufám, že se to podaří a budeme znát nejen názory lidí, kteří se o budoucnost a historii věznice intenzivně zajímají, ale i těch ostatních.
