Inspiroval vás tento příběh? Svěřte nám svůj e-mail a budeme vám posílat i ty další.
Odesláním formuláře uděluji souhlas se zpracováním svých osobních údajů za účelem odebírání novinek.
„Co ti je?“ ptá se mě spoluhráč Tomáš Berger.
„Nic,“ povídám a dál se věnuju hře. Před chvilkou začal náš zápas zimního přípravnýho turnaje, hrajeme na umělce vedle Edenu. Na to, že je osmnáctýho ledna a zima jako v kriminále, přišlo docela dost lidí. A já idiot se ani pořádně neoblíknul. Hlavou mi běží, že se musím pořádně zahřát.
„Seš nějakej divnej,“ kouká na mě Bergie. Nenechá se odbýt, ale já už se zase dívám, kde je balon. „Nic mi není,“ křiknu na něj.
Rozběhnu se jednou, stop.
Vystartuju podruhý. Pak potřetí.
Najednou se mi začne motat hlava, tak se předkloním a… Od tý chvíle mám černo.
Když přijdu k sobě, ležím na zádech na trávníku a nad sebou vidím sklánějící se vyděšený obličeje. Maséra. Doktora. Spoluhráče Zbyňu Pospěcha.
„Ty vole, co se to děje?“ říkám si a snažím se rozpomenout, proč jsem se tu takhle ocitnul.
Proč mi je taková strašná kosa? A proč jsem sakra pochcanej?
Bylo mi jasný, že to jednou skončí.
Nevěděl jsem kdy a už vůbec bych netipoval, že tak brzy, ale stejně jsem si každou minutu v lize užíval naplno, jako by byla ta poslední. Celý ty tři roky, co jsem měl to privilegium mezi těma nejlepšíma hrát. „Ty jo, tohle mě tak baví,“ uvědomil jsem si kolikrát přímo při zápasech.
Vždyť my ještě ve třiadvaceti hráli jen pražskej přebor, až pátou nejvyšší soutěž.
My, tím myslím sebe a právě Tomáše Bergra, s nímž jsme dodnes nejlepší kámoši a tu neuvěřitelnou cestu jsme prošli spolu. Ukázali jsme tak i dalším klukům, že šance existuje vždycky. Měli jsme kliku jako hrom, ale taky jsme asi nebyli špatný fotbalisti.
Přesto jsem dlouho nevěřil, že se do ligy nakonec dostanu.
Přesně si pamatuju léto 2006, kdy hrála Slavia ještě nahoře na Strahově a přijel tam začátkem sezony Liberec. Za něho hrál Honza Holenda, kluk, s kterým jsme v dorosteneckým věku na trénincích pravidelně chodili spolu do dvojice. Zavolal jsem mu, jestli mi nenechá lístky, že se na něho půjdu mrknout. Klaplo to, tak jsem ze strahovskýho ochozu mohl sledovat, jak Honza dává první gól Slovanu, kterej nakonec vyhrál 2:0.
Přál jsem mu to, zároveň jsem se nemohl zbavit otázek a výčitek.
„Tak Holenda hraje ligu a já se plácám v pražským přeboru. Přitom nejsem horší fotbalista než on…“
Tenhle pocit byl tak intenzivní, že ve mně spustil dřív nepoznanou snahu. Dokopal jsem se, abych na sobě okamžitě začal dřít. Fakt jsem to od tý doby valil. Dalšího tři čtvrtě roku jsem denně dvakrát trénoval. Chodil jsem běhat, dával si dlouhý tratě i sprinty.
„Kousni se do prdele a něco pro to udělej. Pojď do toho. Zkus to,“ hecoval jsem sám sebe, protože jsem si znova uvědomil, co vždycky bylo mým dětským snem.
Co mě zachránilo, abych podobně jako kluci z naší břevnovský party, v níž jsem vyrůstal, neskončil v průserech, jako jsou drogy nebo vykrádačky.
Fotbal.
Vidina, že se jednou dostanu do ligy.
Odmalička jsem uměl kopnout do balonu a nic jinýho mě nezajímalo. Na rodinných návštěvách přede mnou schovávali všechno kulatý, protože jsem byl jak blázen. Táta mě proto v pěti letech čapnul a odvezl na Letnou na sparťanskej nábor, kde si mě nechali, přestože jsem byl o rok mladší než kluci okolo mě. Od tý chvíle jsem definitivně žil jenom fotbalem. Byl jsem buď na tréninku nebo na školním hřišti kousek od našeho baráku. Doslova. Já neměl jako malej ani počítač.
Největší trest, co mi naši kdy dali, bylo, že jsem jednou nesměl na zápas.
Už ani nevím za co, ale asi jsem byl drzej. Jak jinak, to byl vždycky můj problém. Nesnášel jsem autority, byl jsem konfliktní. Učitelé nevěděli, co se mnou. I když jsem věděl, že ten druhej má pravdu, stejně jsem to neuznal a šel jsem proti.
To mi ovšem ublížilo i na startu fotbalový kariéry.
Na Spartě jsem prošel celou mládež. Ne, že bych přímo vynikal, ale ani jsem tam nebyl do počtu. V dorostu mě pak dokonce posunuli do druholigovýho béčka, což dělali s klukama, u nichž viděli nějakej potenciál. Dostal jsem smlouvu na dva roky a pod trenérem Kotalem jsem hned i něco málo odehrál. Jenže ten po roce odešel trénovat do Ruska a u jeho nástupce Borise Kočího jsem narazil.
To byl přesně člověk, s nímž jsme si nesedli. Ten mě seknul hodně.
Denně jsem na něho pindal a on mi zase dával před ostatníma kouř. Objektivně jsem podrejval jeho autoritu a on se po mně za to vozil. Nezůstali jsme si nic dlužný. Nebylo překvapení, když za mnou na konci zimní části sezony přišel, že se mnou dál nepočítá, a ať si něco najdu.
Neměl jsem žádnýho manažera a netušil jsem, co mám jinýho dělat, tak jsem se rozhodl pro jedinou možnost, na jakou jsem dokázal přijít: Sehnal jsem si číslo na pana Peltu, tehdy ředitele Sparty.
Zavolal jsem mu a on neměl problém se se mnou potkat. „Jo, přijeď, domluvíme se,“ houknul. Tak jsem se za ním vydal na Letnou. Ani ve svý pozici se nezdráhal bavit s devatenáctiletým floutkem z béčka, což je přesně dojem, jakej z něho mám i dneska po letech. Zažil jsem ho jako nadřízenýho i na svazu coby předsedu, a i tam se s ním dalo normálně mluvit a co mohl, to pro nás udělal.
Vybavuju si, že za těch pár minut, co jsem tenkrát strávil v jeho kanceláři, stihnul vyřídit asi tak osmatřicet telefonátů. Mezi tím si ale vyslechnul i moji prosbu, ať mě dají někam na hostování, když mě Kočí dál nechce.
„Dobrý, něco seženu. Zavolám ti,“ rozloučil se pan Pelta a já si pomyslel: „Jo, ty mi tak zavoláš, to určitě.“
Jenže odcházím z Letný, ještě nevyjdu ani přes závoru na parkovišti, a on na mě mává z okna, ať jdu zpátky, že pro mě něco už má.
Tak jsem se dostal do divizního Králova Dvora.
Jak se říká, že umírající člověk vidí něco vzadu, nějaký světlo, tak já teda neviděl nic.
Nic, jenom tmu.
Přitom nebýt našeho doktora Ládi Šindeláře, kterej ke mně přiběhnul, nahmatal mi tep asi 400 za minutu a rychle něco píchnul, bylo po mně. Bez přehánění. Tím, jak mi tep zklidnil, mě zachránil. Jinak bych neměl šanci, tak jako spousta jinejch lidí, který arytmie postihla někde, kde se k nim nemohl lékař hned dostat nebo nebyl tak duchapřítomnej. Protože co jsem slyšel, ani lidi ze záchranky nevěděli, co se mnou dělat. Přestože na přáteláky s námi doktoři běžně nejezdili, Láďa tady zrovna naštěstí byl. Dodnes mu každý ráno osmnáctýho ledna píšu a děkuju. Ten den slavím jako svoje druhý narozeniny a pokaždý, když se s Láďou vidíme, se obejmeme.
Přímo na hřišti jsem mu přitom začal hned zase omdlívat. Než mě sanitka odvezla do nemocnice, stalo se to ještě asi pětkrát. Arytmie se mi pořád vracela. Jak mi zapadával jazyk, musel mi Láďa vysadit sanici a držel mi celou cestu hlavu, abych se neudusil.
To mi líčil až druhej den, co jsme si volali, já si z toho pamatuju jen útržky. Jen momenty, kdy jsem otevřel oči a slyšel ho, jak říká, že to bude dobrý a že jedem do Vinohrad.
Tma.
„Víš číslo na manželku?“
Řekl jsem mu ho.
A zase tma.
Víc si nevybavuju. Jen ukrutnou zimu. Jak jsem totiž na hřišti omdlel, dostal jsem se do synkopy. Tělo se kompletně uvolnilo, jako bych umíral, to proto ze mě všechno vyšlo a měl jsem tu mokrou kytaru na trenkách. A přestože mě zabalili do termofolie, pořád jsem se nemohl zahřát. V nemocnici jsem dokola prosil, ať mě přikrejou.
Na strach, co se mnou je, jsem ani nepomyslel. Chtěl jsem jenom další deku.
V Králováku jsem teprve poznal, co to znamená hrát fotbal mezi dospělýma. Ve sparťanským béčku to tak úplně nebylo, tam přece jen většinu týmu tvořili mladý kluci a nemělo to takovej ten správnej charakter.
Teď jsem ale přišel do ryzího týmu v nižší soutěži. Mezi venkovský chlapy, samý místní Berouňáky, to bylo jiný kafe. Já, mladej floutek ze Sparty.
Hned první trénink mě trenér nakopnul. Doslova. A dvakrát.
Tím mi hned ukázal, ať jsem hodnej.
Pomohlo mi to rychle si uvědomit, že se tady budu muset začít chovat trochu jinak než doteď. Pokornějc. Postupně mi docházelo, že něco špatně je se mnou a že v prostředí, kde jsou kolem mě samý mazáci, si fakt nemůžu vyskakovat. A že jestli se tím nebudu řídit, budu mít velkej problém. Hodně rychle jsem vystřízlivěl, tak jako do tý doby nikdy. Dostal jsem v Králově Dvoře obrovskou školu fotbalovou, ale i životní.
A asi se mi opravdu podařilo na sobě zapracovat, protože jsem si tam kluky i trenéra svým novým přístupem získal. Za půl roku jsem tam dal asi osm gólů, dařilo se mi, do týmu jsem zapadnul. Chtěli mě dokonce podepsat a pak posunout do Plzně, která tehdy ještě hrála druhou ligu. Na to já ale, že do žádný Plzně nechci. Měl jsem v Praze práci, svážel jsem z restaurací potravinářskej olej a to pro mě znamenalo stabilní příjem, o kterej jsem se nechtěl jen tak připravit odchodem za fotbalem někam, kde ani netuším, jestli by o mě někdo stál.
Do toho mi zavolal pan Berger, sparťanská legenda a můj někdejší trenér z mládeže, co se znal i s mým tátou, a co že v tom Králováku hraju. Divizi? „Tak pojď k nám do Dukly, dáme ti nějaký prachy.“
Tak jsem přestoupil do kdysi slavnýho klubu, kterej se ale zrovna potácel jen v přeboru. A ve dvaceti tím prakticky rezignoval na velkou kariéru. Tou dobou už rozhodně nic nenasvědčovalo tomu, že bych se měl někdy dostat na úroveň kluků, s nimiž jsem vyrůstal. Jména jako Láďa Volešák, Jirka Bílek, Marek Jarolím, Tomáš Rada, Michal Kropík nebo zmíněnej Honza Holenda už se začínaly objevovat v lize, zatímco já kopal amatérskou soutěž, za kterou jsem měl pár korun a u toho přes den normálně makal.
Štvalo mě to. A dost. Už jenom proto, že jsem věděl, že si za to z velký části můžu sám svojí palicí a kecama. Svojí nevyzrálostí. Protože výkony na hřišti jsem objektivně viděno předváděl slušný, ať už v dorostu nebo potom v dospělým fotbale.
Ve chvíli, kdy jsem se po návštěvě zápasu Slavie s Libercem kousnul a začal na sobě makat, ale zafungovalo štěstí. Druhou ligu tu sezonu poprvé hrály Jakubčovice z moravskoslezskýho kraje, ale místní majitel už o pokračování nestál, tak píchnul prstem do mapy. A zrovna na Duklu. Zavolal na vedení s tím, jestli od něho nechtějí koupit licenci a navázat na svoji slavnou historii.
A oni, že jo.
Já se přitom do nově vytvořenýho druholigovýho kádru nedostal hned, ještě rok jsem dál stejně jako Tomáš Berger zůstal v rezervě v přeboru, než za náma přišli, že se nám daří a jestli bychom přece jenom ještě nechtěli nastartovat kariéru.
Tentokrát jsem souhlasil. Úplně suše jsem si řekl o peníze, který jsem měl v práci, a jestliže mi je dají, tak že do toho jdu.
Ve čtyřiadvaceti jsem se rozhodl tomu dát poslední šanci. Naposledy zkusit stát se opravdovým fotbalistou.
Nikdo vám přesně neřekne, co je spouštěčem mojí nemoci, arytmogenní kardiomyopatie. Musíte k ní mít geneticky sklony, ale jestli se projeví, to záleží jako u spousty dalších chorob hlavně na obecných pojmech, jako je třeba stres.
Pokud se na to dívám z týhle stránky, pak období před mým kolapsem v zápase proti Táborsku rozhodně stresový bylo. V tom případě není překvapivý, že se mi stalo, co se stalo.
Bylo to na začátku přípravy po pohovoru se šéfem, kdy mi řekl, že moje výkonnost není taková, jakou očekávají, a že jestli se nezlepším, neprodlouží mi smlouvu. Do toho mi dlužili nějaký peníze, pár měsíců platu a prémií za umístění, což jsem zrovna vyloženě potřeboval. Rekonstruoval jsem totiž nově koupenej byt a už jsme se ženou měli první dceru Josefínu, cítil jsem zodpovědnost za rodinu. Neusínalo se mi tou dobou dobře, pořád jsem propočítával, co a jak a o peníze jsem si na klubu dokola říkal s tím, že je fakt potřebuju. Neměl jsem totiž našetřeno nic, z čeho bych mohl brát. Vydělával jsem tenkrát bez prémií nějakých padesát tisíc měsíčně, zatímco v druhý lize jsem předtím bral patnáct tisíc a k tomu po odpoledních jako brigádu vozil vína pro svýho bráchu. Aspoň teda do doby, než jsem jednou přijel pozdě na trénink, protože jsem uvíznul cestou z Brna. Když jsem to potom vysvětloval šéfovi, byl férovej a přidal mi deset tisíc, abych to nemusel dělat.
Každopádně fakt jsem nebyl milionář. Začátkem roku 2014 jsem byl i kvůli penězům delší dobu vyloženě v nervu.
Stresovej faktor je pak třeba i ta velká zima.
Sečetlo se prostě všechno možný, proto to se mnou praštilo.
Bezprostředně potom jsem ale samozřejmě netušil, co se se mnou stalo. Manželka, která za mnou spolu s mámou dorazila do nemocnice, říkala, že mi vyloženě lezly oči z důlků, jak jsem byl vykulenej.
A taky jsem se už druhej den ráno cítil v pohodě, nic mi nebylo, zatímco mi nikdo nebyl schopnej říct, proč jsem sebou teda seknul. Absolvoval jsem jedno vyšetření za druhým a výsledky pořád negativní. Nic zvláštního.
Další týden. Dva týdny. Měsíc. Další měsíc… Pořád žádná diagnóza.
Mě ani dřív nikdy nic nebolelo, necítil jsem žádný tlaky na hrudníku, nezadejchával jsem se, nebyl jsem rudej. Jediný co, měl jsem obecně vyšší tep než jiní kluci. Ti se dostali maximálně tak na 185 a víc už to nešlo, kdežto já míval třeba 207. Už to samo o sobě asi něčemu nasvědčovalo, ale nijak mě to nelimitovalo. Snad jen tím, že jsem se rychleji unavil, v druhý a první lize postupně začínalo být markantní, že nedokážu vydržel lítat celejch devadesát minut. Tak jsem to míval odmalička, ostatní toho vydrželi víc. Já snad nikdy v tréninku nevyhrál žádnej delší běh a nedokázal jsem pochopit proč, když trénuju stejně jako jiní. Podvědomě mi připadalo, že bývám unavenější než ostatní, ale vyloženě zdravotní problém jsem nikdy nepociťoval.
Taky jsme byli hlídaní lékařsky, rok co rok jsme chodili na EKG a další testy. Tam mi párkrát doktoři řekli, že u mě na srdci něco vidí, ale že asi dobrý. Hraj.
Tak jsem hrál. Copak mladej kluk chce řešit nějaký komplikace, když mu vyloženě neřeknou, že má nějakou vadu? To jsem si naopak spíš přidával, abych na fyzický testy dorazil vždycky co nejnašlapanější. Měl jsem období, kdy jsem chodíval i po tréninkách na tři hodiny běhat do Stromovky. Plnil jsem individuální tréninky na sporttestery, co jsme dostávali, a ještě jsem si dával navíc.
A najednou jsem lítal po ordinacích, kde se zjišťovalo, proč jsem sebou při zápase jen tak seknul.
První diagnóza zněla epilepsie, kvůli ní jsem absolvoval vyšetření, jaký jsem nežral. Deprivační EEG. Celou noc mě budili a ráno mi dali takovou tu čepici, aby zjistili, jestli se v mozku děje něco podezřelýho. Zjistili ale, že v tomhle směru jsem zdravej.
Do toho mi pořád nikdo neřekl, co vlastně můžu a nemůžu. Přestože jsem neměl žádný potíže, zůstával jsem v nejistotě, jestli vůbec budu pokračovat s fotbalem. To bylo na celým tom období úplně nejhorší. I sám Láďa Šindelář, doktor, kterej mě zachránil, se nejvíc ze všeho přikláněl k tomu, že s tím kolapsem šlo o ojedinělou situaci, protože žádný vyšetření opravdu nenasvědčovalo jedinýmu problému.
Začal jsem se proto normálně připravovat na návrat, dokonce i náš trenér Luboš Kozel mi později přiznal, že už mě měl nachystanýho do zápasu.
Tou dobou mi ale ještě lékaři dali pro jistotu holtra, zařízení monitorující srdeční činnost. Dostal jsem ho na měsíc a k němu mobil, kterej jsem musel mít pořád u sebe, protože schraňoval informace a odesílal je na kontrolu do nemocnice. Nosil jsem ho i při tréninku v kapse.
Jednou jsme na něm hráli malou hru, když mi po příchodu do kabiny tenhle mobil začal zvonit. „Ano?“ zvedl jsem ho. Na druhým konci se ozvala nějaká paní doktorka.
„Co jste teďka dělal?“ ptá se mě.
„Trénoval,“ říkám.
„To si děláte srandu? Okamžitě skončete. Máte problém.“
Takhle, v kabině s telefonem u ucha, jsem se dozvěděl, že událost z lednovýho zápasu přece jenom nebyla nic ojedinělýho. Holtr totiž ukázal další arytmii. Když se pak takových sejde víc, rozhodí to tep a stane se právě to, co mě potkalo tehdy při přípravě ve Vršovicích.
Seděl jsem v masérně a poslouchal neznámej hlas, kterej mi oznamoval, že mám s fotbalem utrum.
S nikým jsem to neprobíral, sebral jsem se, zavolal Láďovi a vyrazil za ním do Holubic, kde jsem se mu trochu sesypal. Bylo mi fakt ouvej. Asi hodinu jsme kecali a rozloučili se s tím, že to holt zabalím. Pak jsem jel domů, řekl všechno ženě a zavolal jsem našim, že končím. A bylo to.
Po druhý magnetický rezonanci srdce mi pak doktoři definitivně stanovili diagnózu.
Arytmogenní kardiomyopatie se projevuje nejčastěji mezi pětadvacátým a devětadvacátým rokem života a je dědičná. U mě je předpoklad, že jsem k ní přišel od dědy z maminčiny strany, kterej prodělal čtyři infarkty. Nedá se to ale ověřit, protože děda už nežije. Genetický vyšetření odhalilo, že můj starší brácha ji má taky, ale protože nesportuje, v běžným životě ho to neovlivňuje. Jeho děti ji nemají. Já nechávám svoje dcery hlídat, ta starší musela kvůli podezření na rok přestat s gymnastikou, než přišly výsledky testů, ale nakonec se zjistilo, že je v pořádku.
0:0 s Olomoucí na Julisce. Ten zápas z konce července 2011 asi do historie úplně nevstoupil, ale já na něj stejně nikdy nezapomenu. Byl mým prvním v lize po tom, co jsme po třech super letech s Duklou postoupili.
A byl tím, kterej mýmu tátovi vyhrál sázku.
Dva dny potom, co jsem se v červnu 1984 narodil, se totiž vsadil s kamarádem o láhev whisky. To tenkrát bylo něco. Táta tvrdil, že budu jednou ligu hrát. Jeho kamarád byl z fotbalový rodiny Bergrů, takže tušil, jak malou šanci mám.
Ale tátovi to nakonec stejně vyšlo.
Před svojí premiérou jsem měl obrovský nervy. Jako ostatně vždycky, strašně jsem si pokaždý bral, že to nesmím týmu zkazit. Brutal. Přitom jsem si zároveň vychutnával všechny ty zážitky, po kterejch jsem vždycky toužil. Zápasy na Letný, na Slavii… Přestože jsme proti těm velkejm týmům nebyli úspěšní, stejně mě to vždycky bavilo. Všechny ty chorea, pokřiky. Pecka. Já se někdy přistihnul i při hře, že jsem se zadíval na tribuny, co to tam v kotli vytáhli. A pak mi taky teda v jednom ze zápasů sparťan Kweuke málem ulomil nohu. Měl stehno jak dvě moje, najednou přilítnul a svýma kolíkama propíchnul míč, moji kopačku, stulpnu i kůži najednou.
První ligovej gól jsem dal z penalty. Nadvakrát.
Proti Hradci Králové jsem šel na plac někdy po hodině už za stavu 3:0 a najednou pětka. V tu chvíli mi někdo vrazil do ruky balon a říká: „Běž to dát.“
Tak jsem si to postavil, rozhodčí Adam – to si pamatuju i proto, že je dneska mým sousedem – písknul a já to uklidil k levý tyči. Okamžitě mě zalila euforie, ale vtom ho slyším vedle sebe, jak říká: „Opakování penalty, oni tam vběhli.“
Já na to: „Zase? To je můj první ligovej a já ho snad nedám.“
Šel jsem si pro míč a přiblížil se brankáři Lindrovi, tak mu povídám, že to dám na stejnou stranu. To jsou takový ty malý psychologický hry. A fakt že jo, kopnul jsem to tam opravdu úplně stejně. Lindr tam sice skočil, ale stejně na tu střelu nedosáhnul.
Mohl jsem slavit konečně naplno.
Svůj asi nejhezčí gól jsem pak dal v Liberci z trestňáku Davidovi Bičíkovi, shodou okolností kamarádovi z mládí. Čibi v tom vápně stojí zkoprnělej snad ještě dneska a netuší, jak jsem to do tý šibenice zakroutil.
A to je všechno. Vzpomínky. Víc mi z fotbalu nezůstalo.
Jednu jsem přidal po víc než roce od kolapsu ještě i proti svýmu přesvědčení, že už na hřiště nevlezu. V klubu mě ale přemluvili a na jaře 2015 jsem na poslední minutu rozhodnutýho zápasu s Teplicema vystřídal Tomáše Bergra a rozloučil se tak s kariérou jako hráč.
Na rovinu, zrovna tenhle okamžik ve mně ale nic moc nezanechal, bylo to celý takový prázdný. Mám ale doma alespoň plachtu, co mi udělali naši fanoušci. Z jejich ohlasů bylo vidět, že mě měli rádi. Doteď když na Duklu přijdu a všimnou si mě, křičej moje jméno.
Všech těch pět skalních fandů Dukly…
Ne, to jsou takový ty naše duklácký fóry. Jasně, že je příjemný, že na mě nezapomněli. Zároveň pořád doufám, že to je hlavně kvůli tomu, jak jsem hrával. Jestli jsem totiž něco nechtěl, tak aby si mě lidi pamatovali jako toho pitomce s tím srdcem.
Přál jsem si, abych pro ně byl v první řadě fotbalista, kterej něco uměl.
Slýchám, že působím navenek jako veselej člověk, ale nebudu lhát, sám v sobě to mám tak napůl. Pořád tam někde vzadu za vděkem, že jsem dostal ještě jednu šanci žít, cítím i smutek z toho, jak moje kariéra skončila.
Ještě mi tenkrát nebylo ani třicet, třeba to byl moment, kdy jsem si ještě mohl fotbalem vydělat nějaký prachy, odejít někam ven. Třeba. Kdo ví. Netuším, jestli by k tomu opravdu došlo, takhle jsem ale tehdy přemýšlel. Třeba bych se nikam už nedostal, nedovolil bych si tvrdit, že jsem na to měl. Ale já už ani nedostal možnost to zjistit. To mě žralo a žere dodneška.
Kariéra fotbalisty je sama o sobě strašně krátká, člověk z ní musí vyždímat všechno, co může. A já najednou strašně brzy nemohl.
Přišel jsem o to, co jsem měl nejradši.
Zpočátku jsem neměl ani chuť se na fotbal dívat. Po pár dnech od chvíle, co jsem se dozvěděl svoji diagnózu, jsem jen zašel za klukama na trénink jim říct, co se stalo, a pak jsem se tam přes půl roku neukázal. Dukla se zároveň zachovala fantasticky, protože mě do konce sezony dál platila. Na jednu stranu se mi příčilo brát peníze za něco, co jsem nedělal, styděl jsem se za to, ale zároveň mi to tehdy ohromně pomohlo.
Stejně jako chápavost mojí ženy, která viděla, že potřebuju klid, a dopřála mi ho.
Prakticky každej den jsem pak strávil na rybách, abych byl sám. Jezdil jsem na Berounku, kde to mám rád, a rovnal jsem si myšlenky. Chodil jsem od jednoho oblíbenýho místa ke druhýmu, nahodil jsem, koukal na ubíhající vodu a přemýšlel, co bude dál.
Postupně jsem se opravdu domů vracel v čím dál lepším rozpoložení.
Otázku, co bude dál, čím se teď budu živit, mi zase pomohla vyřešit Dukla, protože dosavadní vedoucí Jirka Blažek se chtěl posunout na jinou pozici a nabídl mi svůj job. Vzal jsem to, vyloženě mě to lákalo. Sice jsem si zpočátku pořád říkal, jak bych radši ještě hrál, ale postupně jsem se od toho dokázal oprostit.
Ne tedy sám od sebe. Potřeboval jsem k tomu přece jen pomoc.
Pomoc, k níž zrovna tak vedla dlouhá cesta.
Co jsem se dozvěděl, jakou nemocí trpím, doktoři mi doporučili voperovat defibrilátor. Kardioverter. Tak jsem si ho nechal dát.
Jednou takhle po Vánocích si pak říkám, že jsem tlustej jako prase a musím si jít aspoň na pohodu kopnout. Klasicky mi otrnulo.
Sebral jsem se a vyrazil na Břevnov, na to hřiště, kde jsem vyrůstal, za partou kamarádů mýho táty, co chodili k němu do hospody. Vesměs pánové kolem padesátky. Co by se mi s nima asi tak mohlo stát, že jo? Našel jsem si před tím i příklad kluka v Belgii, co pokračoval v hráčský kariéře i s defibrilátorem, pořídil jsem si tričko na ragby se speciálníma vystýlkama, aby vstřebávalo nárazy, a říkal jsem si, že to třeba ještě na nějakou úroveň postupně dám.
Jenže mně po hodině hry se starýma pánama začalo být blbě a šel jsem na prdel. Doslova. Ostatní jsem na to předem připravoval, takže ani nepanikařili, odtáhli mě ke straně a zavolali sanitku.
Mezitím jsem omdlel a defibrilátor mě třísknul. Dostal jsem tu šlehu, co jsem dostat měl, abych neumřel.
A to je fakt něco woooow! Nepředstavitelný. Jako kdybys lehnul, někdo se rozběhnul a plnou silou tě nakopnul do hrudníku. Strašná morda. Normálně jsem nadskočil.
„Aha. To nebude sranda,“ říkám si.
Od tý doby při každým zadejchání totální panika. Ale totální. Začal jsem si vsugerovávat, že mám problém. Pět let jsem se potom nerozběhnul.
Pět dalších let jsem neudělal rychlej pohyb.
Proto mám dneska skoro o dvacet kilo víc, než jsem míval jako hráč. Hlavně jsem ale chřadnul ve svý hlavě. Až tak, že mi po nějaký době žena řekla, že jsem v pytli a musím s tím něco dělat, nechat si někde pomoct.
Já, člověk, kterej se při každým problému zavírá do sebe a nikomu se nesvěřuje.
Manželky se ale mají poslouchat, tak jsem si, ač nerad, nechal doporučit psychologa. Dostal jsem číslo na chlapíka, k němuž docházejí i slavní lidi, a objednal se k němu.
Bál jsem se tam jít, bylo mi to nepříjemný. Netušil jsem, že někdy něco takovýho podstoupím. Ještě když jsem bral za kliku ordinace v Motole, jsem si nedokázal představit, že budu někomu cizímu vyprávět, co mě trápí.
On byl ale fantastickej. Rozebral mě jak model z lega. Do poslední kostičky. Za jedno sezení jsem byl úplně jinej člověk.
Za jedno jediný sezení.
Už jsem k němu od tý doby nikdy nešel, protože to nebylo potřeba. Dokázal mi pomoct, přestože mě viděl jen chvíli. Klobouk dolů. Jen se ptal a já vyprávěl a vysypal jsem na něj všechny strachy, frustrace a pochybnosti, co jsem v sobě nosil.
A že jich bylo.
Vždyť já míval stavy, kdy jsem si říkal, že bych klidně radši přišel třeba o nohu. Že to je lepší než problémy se srdcem, protože bez nohy se pořád dá aspoň nějak smysluplně sportovat.
Nebo jsem seděl u stolu s člověkem, který mi byl nějak blízký, ať už z širší rodiny nebo z fotbalovýho prostředí, a přistihnul jsem se, jak mu závidím, že je zdravej.
Trapně jsem si říkal, proč něco takovýho potkalo zrovna mě a jemu nic není.
Díky tomu, co jsme si i na tohle konto s panem psychologem řekli, jsem ale pak dokázal úplně všechno přehodnotit. Přehodil jsem svoje priority někam úplně jinam.
Fotbal? Na ten jsem si konečně už dokázal říct jen: „Proč?“
Proč se tím trápíš? Je to pryč. Ser na to. Je to dávno pryč.
Od chvíle, co mě defibrilátor nakopnul na břevnovským fotbálku, jsem v pohodě. Od pana docenta Palečka, ke kterýmu chodím na Karlák na kontroly, vím, že jsou lidi, který to tříská čtyřikrát do měsíce. Já jsem oproti nim vysmátej. Nic mi vlastně není.
Na Dukle jsem sice po šesti letech skončil, ale i u fotbalu jsem zůstal. Nejvíc mě těší, že dokonce i na reprezentační úrovni, po níž jsem vždycky toužil.
Na to, abych za nároďák nastoupil, jsem nikdy neměl kvalitu, nedostal jsem se do něho ani v mládeži. Když za mnou ale přišel Honza Suchopárek, jehož jsem zažil jako trenéra v roli hráče i později vedoucího, že shání na tuhle pozici někoho k repre devatenáctek, s radostí jsem to přijal. V Honzově realizáku jsem od tý doby prošel všechny kategorie, který vedl. Nebyl jsem pak už jenom vedoucí, ale i kustod, natáčel jsem tréninky a staral se komplet o organizaci srazů. Začínali jsme s ročníkem 1998 a přešli k dvoutisícovkám. A v každý kategorii jsme se dostali na EURO. Tahle práce mě naplňuje, přestože samozřejmě mám i svoje klasický zaměstnání, který není fyzicky snadný, a na srazech je to taky dřina jako prase, vždycky se vrátím s rukama vytahanýma o patnáct centimetrů.
Ale baví mě to. Baví mě ten tým. Sranda, o kterou jsem přišel, když jsem skončil na Dukle.
Jednu chvíli jsem tam přitom trénoval i děti, to bylo parádní. Byl jsem v zápřahu, což mi pomáhalo nemyslet na to, co se mi stalo. Jenže pohltilo mě to tak, že jsem zapomněl, že mám doma vlastní děti a ty mě taky potřebují. Čtyřikrát v týdnu jsem byl s cizíma klukama, kterým jsem věnoval spoustu energie, a vracel se domů v čase, kdy se moje holky chystaly ke spánku.
Mimochodem, moje druhá dcera Anna se narodila 18. ledna 2015. Na den přesně rok po tom, co jsem zkolaboval. To kdybys chtěl vymyslet, tak tě něco takovýho nenapadne, že se stane. Já na tyhle věci nevěřím, ale to snad je něco mezi nebem a zemí.
Každopádně jednou, až moje holky vyrostou, se k trénování budu chtít vrátit. S dospělýma bych dělat nechtěl, ale vést malý fotbalisty je něco parádního.
Před covidem jsem se taky stal patronem preventivních zdravotních kontrol mladejch hráčů se zaměřením na srdeční vady. Pandemie všechno bohužel utnula a od tý doby se to znova nerozběhlo, akce to ale byla parádní a hlavně pomohla odhalit u pár kluků konkrétní poruchy, který mohly skončit hůř, než jsem dopadl já. Sám jsem se při těch kontrolách s klukama a hlavně jejich rodičema bavil o svým případu, protože i mně před lety pomohlo, když jsem mohl komunikovat s někým, kdo měl stejnej problém jako já a mohl mi předat co nejvíc informací. Snažil jsem se jim vysvětlovat, jak důležitý je dávat si na srdce pozor a že nemá smysl hnát děcka na fotbal, když mají teplotu.
S vědomím, že sám jsem samozřejmě hrával i s horečkama. Byl jsem blázen, co se třásl zimnicí a šel hrát, protože jsem nechtěl pustit svoje místo. A rozhodně jsem ve fotbale nebyl výjimkou.
Právě i takový situace ale nakonec mohly vést k tomu, co mě potkalo.
Z hráčů, kterým se teď v mládežnickým nároďáku starám o servis, si ještě můžu dělat legraci, že jim dovolím mi tykat, až budou mít víc startů v lize než já. To je ale fakt jen sranda, protože jsou to všechno fotbalisti jako hrom. Stačí, když jim s dalšíma lidma z realizáku někdy při nácvicích děláme hloupý obránce.
Rychlost, v jaký jsou schopní ty věci dělat, se nedá vůbec srovnávat s tím, v jaký jsem byl zvyklej hrávat já.
Nemám jim tak absolutně co radit. Jediný co, tak k nim můžu mluvit v duchu svýho oblíbenýho citátu, kterej tak trochu odráží moji kariéru: „Když něco můžeš dělat, dělej to na sto procent. Protože přijde doba, kdy to dělat budeš chtít, ale už nebudeš moct.“
Nebudeš moct dělat to, co máš nejradši.
Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází