Tragický předobraz scénáře. Rodinu Křižanových minulý režim perzekvoval již od vítězného února
Na svého otce si devětasedmdesátiletý Ondřej Křižan-Hasilík téměř nepamatuje. Valašskomeziříčský podnikatel Jan Křižan byl totiž už před únorem 1948 perzekvován nastupujícím komunistickým režimem, takže se nakonec rozhodl pro emigraci. Při přestřelce s pohraničníky u Mikulova byl jeden z nich zabit a další zraněn, Jan Křižan byl po roce a půl ve vězení popraven v Brně na Cejlu.
Postižena byla samozřejmě celá rodina – žádný z jeho tří synů nesměl zpočátku studovat. Nastupující normalizace pak dva z nich donutila rovněž k emigraci, doma zůstal pouze prostřední syn Jiří, známý novinář a filmový scenárista.
Ten příběh svého otce i celé rodiny už koncem 60. let vtělil do novely Stín, podle níž v roce 1990 vznikl film Tichá bolest s Rudolfem Hrušínským v hlavní roli.
Ondřej Křižan-Hasilík se narodil v roce 1944 jako nejmladší ze tří synů Jana Křižana, majitele parní pily ve Valašském Meziříčí. Rodinný podnik založil Janův otec v roce 1914 a jeho historie málem vzápětí skončila: „Nebylo by pily, kdyby ji babička nezachraňovala, protože dědeček musel za první světové války dvakrát narukovat na východní frontu. Nebylo to jednoduché: babička přišla na pilu, nikdo nepracoval, nikdo nevěděl, co má dělat.“
Ale dodává, že babička měla pomocníky, takže podnik zachránila před platební neschopností a dalšími problémy. „Můj otec se narodil v roce 1915 (12. listopadu – pozn. autora), studoval v Brně nejprve obchodní akademii a po maturitě začal práva na Masarykově univerzitě, která ale nedokončil,“ říká Ondřej Křižan-Hasilík.
V roce 1939 se Jan Křižan oženil s Dagmar Hasilíkovou a postupně se jim narodili tři synové – Jan, Jiří a Ondřej. Jeho otec zemřel v roce 1941, a Jan se tak stal hlavou rodiny a hlavním majitelem pily. „Nebylo to ale jednoduché – sestrám musel vyplatit dědický podíl a tím se zadlužil. Pila patřila naší rodině, ale spravována byla Vítkovickými železárnami a ty za války řídili nacisté. Vyhnali Židy, včetně barona Rothschilda, který byl ve Vídni rok ve vězení, než jim veškerý svůj majetek ‚dobrovolně‘ daroval,“ popisuje Janův syn.
Rodina tedy na správu pily neměla velký vliv, a to ani po válce – ještě před únorem 1948 byla znárodněná. „Komunisté se dohodli s tehdejším socialistickým ministrem průmyslu Bohumilem Laušmanem, i když ta pila patřila Křižanům. Tomu se otec bránil, takže si znepřátelil komunisty a v roce 1948 byl z pily, kde zůstal jen jako řadový zaměstnanec, definitivně vyhozen,“ říká Ondřej Křižan-Hasilík.
Proti jedné totalitě bojoval, před druhou varoval aneb Jak soudruh Šling i kvůli Šoffrovi o hlavu přišel
Číst článek
S politickým vývojem v poválečném Československu se Jan Křižan nedokázal srovnat a začal uvažovat o emigraci. Přestože toto rozhodnutí na dlouhé léta poznamenalo celou rodinu, je Ondřej Křižan-Hasilík dodnes přesvědčen, že její osud byl zpečetěn tak jako tak.
„To, že byl odpůrcem komunismu, stejně jako jeho kamarádi, nakonec na věci nic nemění. Myslím, že měl právo odejít. Říkal si, že když má zničenou existenci a když nemůže ani hospodařit na deset hektarů pozemků rodičů své manželky, protože to bylo všechno zničeno různými vykonstruovanými dluhy berního úřadu, kontingenty, které nemohl splnit a tak musel kupovat zemědělské výrobky, aby je mohl odevzdávat, navíc byl sledován StB a obviňován se styku se zahraničím, protože měl kontakt s jedním americkým novinářem. Tak prostě měl za to, že musí odejít a vybudovat novou existenci. A věřil, že se snad časem podaří, aby jeho rodina byla puštěna za ním do zahraničí,“ popisuje.
Bývalý podnikatel se spojil s bývalým důstojníkem čs. armády, majorem Františkem Boháčem. Ten byl za války s vládním vojskem v Itálii, kde stejně jako řada kolegů záhy vstoupil do odboje, a protože se narodil a vyrůstal v Chorvatsku, byl pověřen navázáním spojení s hlavním štábem Josipa Broze Tita. Po válce pak působil jako vojenský instruktor v Hranicích na Moravě.
„O jeho rodině moc nevím, jen to, že v Chorvatsku měl snoubenku a chtěl za ní, ale sovětští a naši komunisté už tehdy považovali maršála Tita za krvavého psa, jak psal dobový tisk. Nebylo jen tak možné do Jugoslávie cestovat, a pro bývalého důstojníka už vůbec ne. Takže jemu už taky nic jiného nezbývalo. Měl kontakty v Rakousku a byl si obhlédnout místo v blízkosti Mikulova, kde podle jeho rakouského známého bylo možné dostat se přes hranice. Pokusili se o to na Silvestra 1949, doufali, že kontroly možná nebudou žádné nebo jen malé. Ale bohužel to dopadlo jinak!“ vzpomíná Ondřej Křižan-Hasilík.
Co se vlastně přesně odehrálo, nelze dnes s určitostí říci, vyšetřování bylo totiž do značné míry zmanipulované. Oba muži ještě s řidičem Vladimírem Krejčiříkem přijeli autem k hranici, nečekaně je ale zastavila dvojčlenná hlídka pohraniční stráže a vyzvala je, aby ji následovali.
Co zbylo ve mlýně aneb Sirotek z heydrichiády. Rodiče popravili za velezradu, zbytek války strávil v útulku
Číst článek
Podle úředního protokolu právě Jan Křižan zastřelil velitele hlídky, vrchního strážmistra Václava Anschlaga a spolu s Boháčem zranili vojína Edmunda Sziklaie. Do Rakouska se sice dostali, v sovětském okupačním pásmu však byli zadrženi tamní policií, předáni Sovětům a dne 4. 1. 1950 v Mikulově československým orgánům.
Jak to bylo doopravdy?
„Informace o tom mám jen ze zápisu StB, z výslechů, které se opakovaly několikrát. Navíc byli i různým způsobem mučeni – mimo jiné bylo při předávání z vyšetřovací vazby zaprotokolováno, že mají vadné chrupy, přitom při přijímání bylo zapsáno, že zuby mají zcela v pořádku,“ uvádí syn jednoho z mučených.
Přestřelku podle jeho slov popsal pouze vojín Sziklai, ovšem nikdy nebyl se zadrženými konfrontován. „Takže v té výpovědi označoval osoby jen podle místa, kde byly v autě usazeny: ‚Ten, který seděl vedle řidiče, ten, který seděl k němu zády‘. Popsal tedy ten děj, ale nebylo prokázáno, kdo měl na čem jaký podíl,“ pokračuje Ondřej Křižan-Hasilík.
Přestože útěk organizoval Boháč, celá skupina (celkem devět osob) byla označena jako „Jan Křižan a spol.“ – bývalý továrník měl být souzen jako třídní nepřítel, představitel buržoazie, vystupující proti socialistickému zřízení.
Tři roky vězení za nocleh aneb StB ho připravila o největší lásku
Číst článek
„Státní prokurátor v Brně už v únoru, tedy asi po šesti týdnech výslechů, navrhl na schůzi bezpečnostní pětky KV KSČ, aby se hlavní přelíčení uskutečnilo na zámku v Mikulově před veřejností, aby to byl veřejný proces se vším všudy, s připraveným tiskem, s připravenými soudci atd. Protokol z prvního výslechu byl poměrně obsáhlý, měl asi 90 stran a byla tam řada informací, pro které si otce vážím,“ zmiňuje syn Jana Křižana.
Ondřej si otce váží například za to, že vyrůstal v národně uvědomělé rodině, že za protektorátu pomáhal lidem, zaměstnával na pile ty, kterým hrozily nucené práce, pomáhal partyzánům.
A pokračuje: „Věnoval také peníze na záchranu Josefa Motyčky, který byl odsouzen k trestu smrti ve Vratislavi, ty peníze byly použity na podplacení a jeho život byl nakonec zachráněn. To byly informace, o kterých jsem nevěděl. Ty pak zmizely z toho druhého záznamu výpovědi, protože to asi nebylo podstatné pro obžalobu, druhý záznam byl podstatně kratší a bylo tam jen to, co estébáci považovali za důležité.“
Státní soud Brno zasedal 12.–14. prosince 1950 a výsledek byl víceméně znám předem – Jan Křižan i František Boháč byli odsouzeni k trestu smrti provazem, exekuce byla vykonána v brněnské věznici na Cejlu 14. června 1951.
V předvečer popravy StB umožnila nejbližším příbuzným poslední rozloučení, zavezli je na Cejl. „Matka se mohla s otcem vidět, mohla mu ukázat fotografie dětí, ale nesměla mu je předat, nesměli se dotknout, seděli proti sobě u stolu v přítomnosti dozorců. Otec tehdy matce řekl, že všechno bylo jinak, než co zaznělo u soudu. A pak ještě řekl matce, aby zašla do lesa, který velice miloval, a tam řekla stromům, že ‚už tady nejsu‘. S matkou jsme potom postavili pomníček, na kterém jsou tato jeho slova vytesána,“ vzpomíná Ondřej Křižan na poslední rozloučení s otcem.
Postižena ovšem byla celá rodina. Třicetiletá Dagmar Křižanová nejprve nastoupila do kanceláře, ale nejen kvůli manželovu odsouzení, ale i svým vlastním postojům ke komunistickému režimu, kterými se nikdy netajila, musela brzy odejít.
Zásady zdravé výživy naordinované komunisty aneb Musilovi na Studnicích zapadli jak zrnko
Číst článek
Jako manuálně pracující v komunálním podniku ve Valašském Meziříčí sestupovala po opakovaných kádrových prověrkách na stále horší místa, až nakonec skončila v čistírně oděvů u práce s nebezpečnými rozpouštědly, jejichž výpary jí téměř zničily játra. Všichni tři synové měli navíc znemožněn přístup ke vzdělání.
„Já jsem absolvoval osmiletku v roce 1958, tehdy byly ještě závěrečné zkoušky, měl jsem samé jedničky, ale komunisté rozhodli, že se nehodím na studia. Chtěl jsem tedy jít na učiliště elektroniky u Tesly v Rožnově pod Radhoštěm, to bylo celkem známé místo s dobrými výsledky, a tam mě taky nevzali nebo nemohli vzít,“ říká syn popraveného Jana.
Rodinná rada tedy rychle rozhodla a Ondřej odešel ke strýci, bratrovi své matky. „Jan Hasilík byl lékařem v Žilině a pomáhal už mému nejstaršímu bratrovi, kterého taky nevzali na gymnázium. Během měsíce jsem byl adoptován, už jsem nebyl Křižan, ale Hasilík. Jako Hasilík jsem odmaturoval a bez problémů vystudoval v Bratislavě chemii, začal jsem tam pracovat na doktorandské práce,“ pokračuje pamětník.
Odchod do Jugoslávie
Nakonec se ale Ondřej Křižan-Hasilík rozhodl pro emigraci, s manželkou odešli přes Jugoslávii do Rakouska v roce 1970, kdy už bylo zřejmé, že se po krátkém období Pražského jara opět navrací „komunismus sovětského typu“.
Otce nikdy nepoznal, jako syn ‚velezrádce‘ měl problémy. Celý život je o štěstí, říká přesto Igor Ocelka
Číst článek
Rok před ním emigroval jeho nejstarší bratr Jan a doma tak zůstal pouze prostřední Jiří, známý scenárista a také spoluautor manifestu Několik vět a poradce prezidenta Václava Havla.
„Když poměry koncem 50. let trochu povolily, tak mohl studovat gymnázium, ale před maturitou byl vyhozen kvůli svým postojům. Šel pracovat do dolů, kde jen šťastnou náhodou nepřišel o život – prodloužil si doma o jeden den víkend, a když pak v úterý přijel do Ostravy, dozvěděl se, že den předtím byli jeho kamarádi zavaleni. Pak vystřídal různá další místa, ale už tehdy se projevoval jeho talent,“ uvádí Ondřej.
Koncem šedesátých let napsal Jiří Křižan autobiografickou novelu Stín, vydání ale zabránila nastupující normalizace a dílo vyšlo nejprve v překladech v zahraničí. Látku inspirovanou rodinným příběhem pak Jiří Křižan adaptoval jako filmový scénář k filmu Tichá bolest (1990) režiséra Martina Hollého s Rudolfem Hrušínským v hlavní roli.
Avšak ani Ondřej Křižan-Hasilík se ve světě neztratil. Jako vědec a pedagog dostal místo nejprve na univerzitě v Utrechtu, dále působil ve Freiburku a Regensburgu a dva roky rovněž v USA. Nakonec řadu let vedl biochemickou katedru na Lékařské fakultě v Münsteru, kde pracuje i nyní.
V patnácti pomáhal Rudé armádě při Bratislavsko-brněnské operaci. Mluvit o tom mohl až po roce 1989
Číst článek
Na svém kontě má asi dvě stovky odborných publikací především v oblastí biogeneze lysozomů, najít je ovšem lze především pod jeho přejatým jménem Andrej Hasilík. Po roce 1989 sice v Československu zažádal o zrušení původní adopce, aby se mohl vrátit ke jménu svého otce, to se mu ale nepodařilo, neuspěl dokonce ani u Mezinárodního soudu pro lidská práva ve Štrasburku. A stejně dopadl i u německých úřadů.
„Řekli mi, že když jsem tady léta vystupoval na univerzitě pod jménem Hasilik, tak mi změnu nepovolí, že se sice mohu s nimi soudit, ale oni to opět nedoporučí. Usiluji o to stále, ale využil jsem i možnost při změně Občanského zákoníku – nechal jsem se adoptovat svojí pětadevadesátiletou maminkou těsně před tím, než zemřela. Asi jsem byl jeden z prvních, kdo se nechal adoptovat jako dospělý, předtím to nebylo možné. Takže v matrice v Hranicích mám dnes celkem pět zápisů,“ popisuje.
Ondřej Křižan-Hasilík si dodnes velice váží pomoci, které se našim emigrantům na západě dostávalo: „My jsme si nemysleli a dodnes si nemyslíme, že jsme něco výjimečného a že každý je šťastný, že nám může pomáhat. Naopak je to velký dar, když někoho někde přijmou, proto taky nyní sami pomáháme utečencům.“
Týden před válkou odjela s rodinou do Palestiny. Celý život pomáhala těm, kteří tolik štěstí neměli
Číst článek
A pokračuje: „Dnešní mladá generace má tu výhodu, že se jí dostává jazykového vzdělání. Ale měla by toho využít tak, že o tom životě jinde nebude jen číst, ale že se tam alespoň na čas vydá. Zkusit si, jak se tam žije, porozumět tomu, že tam lidé žijí jinak, a přijmout to – nekritizovat a nemyslet si, že právě my jsme pupkem světa. Vědět, že jsme jen jeho součástí a že jinakost může být přínosem. I ta naše, abychom mohli něco ukázat.
Podle něj je také potřebné se konečně vypořádat s tím, co tady komunismus napáchal. „Ve srovnání s Německem a nacismem máme ještě co dohánět. Problémy, které komunismus přinesl a které – jak říkal Palacký – zhovadily národ po jedné generaci, tak některé z nich přetrvávají dodnes. Pravdou je, že český národ nebyl vždycky jenom obětí a zmítán, ale mnohé věci si zavinil sám, rozhodl se pro jistou cestu a své chyby zatím celkem nenapravil. K tomu se musíme ještě dopracovat,“ uzavírá Ondřej Křižan-Hasilík.
