‚Mám pocit, že co řeknu, tak se splní.‘ Mistryně světa na divoké vodě Němcová si letošní sezonu užívá
Pozvání do studia Radiožurnálu Sport přijala čerstvá mistryně světa ve sjezdu na divoké vodě na kajaku Marie Němcová. Co stojí za jejími nedávnými úspěchy na vrcholných akcích? Láká jí sjezd divokých řek ve světě? To prozradila moderátorce Kateřině Neumannové.
Maruško, podle výčtu výsledků z letošní sezony se vezeš na vítězné vlně?
Letos je tomu tak a beru to trochu jako odměnu za to, že se mi posledních pár let finálové jízdy nedařily a letos se to otočilo o 180 stupňů, a zatím si to strašně užívám.
Poslechněte si celý rozhovor s kanoistkou Marií Němcovou v pořadu Páteční finiš
Jak se na vítěznou vlnu naskakuje?
Těžká otázka, je to hrozně dlouhá cesta a pro mě to bylo naučit se jezdit finálové jízdy na mezinárodních soutěžích. Lidi, co mě znají, tak ví, že s tím nemám problém, že jsem stresař a často to kazím, protože jsem nervózní. Snažím se s tím naučit pracovat a poslední dva tři roky se mi to daří a je to na výsledcích poznat.
Jezdit si uměla výborně, ale co se stalo, že tam najednou padá jedna zlatá medaile za druhou?
Ani nevím, asi jsem nad tím začala méně přemýšlet. Nešla jsem cestou nějakého kouče, i když jsem si říkala, že jestli to tak půjde dál, tak to zvážím. Spíš to bylo o tom, že už toho bylo moc a řekla jsem si, že by to už stačilo. Pak se to nějak zlomilo a zatím se mi daří.
Jaké byly naopak ty chyby, co jsi dělala předtím?
Bylo to moc přemýšlení nad výsledkem. Často jsem věděla, že mám na to se v soutěži umístit. Možná přišel hlavní zlom, když jsem si první mezinárodní medaili vyjela v 16 letech, kdy ode mě nikdo nic nečekal, to bylo v roce 2017. Tím, že ode mě pak všichni něco čekali, tak se to tím asi trochu zlomilo, že jsem od sebe něco čekala i sama a začala se tím strašně strestovat. Myslet na to, jak by to mohlo dopadnout, jak by to bylo skvělé a měli z toho všichni hroznou radost a to byla u mě asi ta největší chyba.
Nádherný pocit získat medaili na domácí půdě. Těším se až si dám pivo s kamarády, říká bronzová Satková
Číst článek
Ty už máš letos za sebou mistrovství Evropy a mistrovství světa, což jsou dva hlavní vrcholy sezony. Léto je před námi a ty už máš sezonu za sebou?
Není tomu tak. Mohlo by to vypadat, že už budu mít prázdniny, ale za tři týdny máme mistrovství světa do 23 let v Roudnici nad Labem. Já jsem v téhle věkové kategorii naposledy, pak už budu jezdit jen mezi dospělými a chtěla bych se naposledy v téhle kategorii předvést. Trochu mám strach, že už jsem si letos to štěstí vybrala, ale rozhodně se budu snažit tam podat co nejlepší výkon, protože bych se chtěla s tou kategorií ve stylu rozloučit.
A navíc v Česku, téměř na domácí půdě...
Je to tak, z toho mám strašnou radost, protože taťka se jezdí často dívat. Byl za mnou třeba i v Makedonii, což je dost daleko. Tady už vím, že se přijede podívat i děda, co taky jezdil na vodě, celá rodina, a dokonce tu budeme mít i tetu z Kanady a ta se přijede podívat na závody. Mám z toho hroznou radost, že tam budu mít všechny, kteří se nikam dál přijet nepodívají.
Jezdíš na kajaku i na kánoi a v obou kategorií sbíráš medaile. Jak jsou složité tyhle dvě disciplíny na kombinaci?
V Česku to není tak úplně zvláštní, holky to dělají často, ale na mezinárodní úrovni je to složitější. Třeba v Augsburgu jsem dojela finále na kajaku, kde se mi podařilo vyhrát, dojela jsem do cíle, vůbec jsem nechápala, brečela jsem a za hodinu jsem měla start na kánoi. Bylo hrozně těžké se znovu zkoncentrovat a zase jít na sto procent do závodu. Spíš je to náročné v přípravě, protože v obou kategoriích jezdím české závody a není to o tom nebýt zvyklá na zápřah, ale spíš se pak zvládnout zkoncentrovat na druhou kategorii po velkém závodě.
Je trénink pro obě disciplíny odlišný?
Nemusel by být. Většina singlkanoistek trénuje hlavně na kajaku, pokud to nejsou jen kanoistky. Já trénuji hlavně na kajaku a to se mohlo letos podepsat na výsledcích na kánoi, protože mi to pádlování úplně nejde. Je důležité to hodně kombinovat, protože záběr je maličko jiný a zvládat tak nějak všechno.
Zkoušela jsi v minulosti i slalom a zvítězil sjezd...
Je to tak. U nás v oddíle to tak je, že jezdíme slalom i sjezd, ale začíná se na té slalomové lodi, protože ta sjezdová je vratší. Tím, že v Brně nemáme tak dobré podmínky na slalom jako třeba v Troji, tak se to kombinuje, ale je těžké držet krok se slalomáři. Jezdila jsem oboje. Já jsem vůbec sjezd jezdit nechtěla, strašně mě to nebavilo a pak se mi začalo dařit, dostala se do reprezentačního týmu a začalo mě to bavit a teď už na slalom vůbec není čas.
Takže slalom neměl šanci, protože nebyly podmínky?
Není to úplně tak, protože u nás v Brně třeba vyrostly holky Satkovy, které teď jezdí v Praze, ale je těžké to kombinovat, takže se v jednu chvíli musí člověk rozhodnout. Mně se víc dařilo ve sjezdu, ve slalomu jsem se dvakrát do juniorského týmu neprobojovala, tak jsem si vybrala sjezd.
Kde v Brně přesně trénujete?
Trénujeme na Svratce, zhruba šest kilometrů pod brněnskou přehradou. Nikdo ale nesmí čekat, že tam bude nějaká divoká voda, trénujeme na rovné vodě, není to úplně ideální, ale ve sjezdu mají podobné podmínky všichni v České republice. Je to trochu náročnější.
Sjezd na divoké vodě není olympijský. Jak bojujete s podmínkami, protože podpora je určitě o něco menší...
Je menší, ale naši trenéři to mají skvěle vymyšlené, takže my si sami nemusíme platit skoro nic. Vše máme zařízené v rámci oddílu a reprezentace. Vím, že jsou jiné státy a ty nejsou třeba ani schopné dojet na mezinárodní závod, protože nemají finanční prostředky.
Na závodech ale spíte i v kempech ve stanech, vaříte si sami...
Ve stanu jsem dlouho nespala a docela mi to chybí, protože to k našemu sportu tak nějak patří. Je pravda, že si někdy vaříme sami, spíme v chatkách, ale trenéři zastávají názor, že když jsme v přírodě v chatkách, tak jsme pohromadě, než kdybychom byli zavření na hotelu každý na svým pokoji. Když ten sport patří do přírody, tak má smysl, abychom nocovali v přírodě.
Z jakých zemí pocházejí vaši největší soupeři?
Francie, Itálie, to jsou v mých kategoriích největší soupeřky. Pak docela Belgie, Švýcarsko, ale ty největší jsou ta Itálie, Francie a Česká republika.
Zkusíš si někdy i slalom? Nebo tě to už vůbec neláká?
Není to rozhodně o tom, že by mě nelákal, ale není na to vůbec čas. Tyhle dvě disciplíny nikdo moc nekombinuje, tak se závody často kryjí. Ještě před dvěma roky jsem jezdila české poháry ve slalomu, ale teď už to moc nejde. Letos jsem na slalomce ještě vůbec nebyla.
Čeští kajakáři ovládli Světový pohár v Troji. Prskavec zvítězil před druhým Přindišem, Hilgertová byla čtvrtá
Číst článek
Ke kanoistice tě přivedli rodiče, ale jak začne dítě jezdit na divoké vodě? Není to nebezpečné?
Určitě to tak je, když přijde někdo nový do oddílu, tak první otázka je, jestli dítě umí plavat. Vesty sice nosíme, ale i tak je to v divoké vodě trochu náročné. Je potřeba začít co nejdříve, třeba okolo 8. až 9. roku a s divokou vodou začít postupně. Jsou i lehčí tratě, děti začínají na lehčích řekách, kde to jen teče, pak postupně na vlnky, válečky a postupně se dostanou na pořádně divokou vodu. Musí se začít pomalu, abychom je hned neodradili.
A baví to děti?
Myslím, že jo, jen je to náročné, protože se na tu divokou vodu dostanou tak strašně málo a chtěly by si tam víc hrát ve vodě, ale my musíme každou minutu využít pro trénink, takže je tam trochu nutíme, aby jezdily to, co my potřebujeme. To je může maličko odradit, ale myslím, že je to baví.
Vadí dětem hodně studená voda?
Není to úplně příjemné, ale vše je individuální. Jezdíme na jaře na soustředění do Španělska, kde je trochu tepleji, děti chodí na vodu maličko později, až když je trochu teplo. My se musíme rozjezdit opravdu brzo kvůli nominačním závodům, ale dětem se to posouvá na později, neposadíme je do toho v březnu, ale třeba až v květnu, kdy to není tak hrozné.
Takže i nějaká koupačka proběhne?
Na začátcích je to tak, ale už když je teplo, tak si děcka dělají eskymácké obraty na tréninku. Aby do lodí neteklo, musíme mít bundy a v tom je opravdu horko. Kolikrát se tam děcka převrací na tréninku a koupání k tomu patří.
Kdy se děti učí prvního eskymáka?
V podstatě hned, když přijdou do oddílu...
Hned je otočíte hlavou dolů?
To ne, ale v zimě dojíždíme na bazén, kde máme lodě, takže se to učí tam. Když je teplo, je potřeba to trénovat v řece, protože tam bude člověk zmatenější, nevidí, kde má pádlo a je potřeba to pořád trénovat. Když to člověk zvedne na bazéně, tak to neznamená, že to zvedne na řece.
Jaký je rozdíl mezi lodí na slalom a na sjezd?
Sjezdová loď je delší a vratší, slalomová má rovnější dno, sjezdová je víc dokulata. Největší rozdíl je v délce, ve výšce a to je asi tak vše.
Ze které se snáz vypadne?
Asi z té sjezdové, ta se i snáz převrátí.
Kromě kanoistiky i studuješ. Co a kde?
Studuji v Brně na Masarykově univerzitě dvojobor tělovýchova a anglický jazyk.
Prospěla ti kombinace, že kromě divoké vody sport studuješ i v teoretické rovině?
Určitě jo, protože kromě toho, že jsem tam potkala strašně moc skvělých lidí, jsou to všichni sportovci a jsme na stejné vlně, tak jsem se tam naučila hrozně věcí, co mě posunuly v tréninku. Už teď mi škola dala hodně.
Co jsi třeba ze školy využila v kariéře kanoistky/kajakářky?
Skoro v každém předmětu si musíme připravovat rozcvičky a to se často snažím používat v tréninku s dětmi anebo ve svém. Když jsme měli anatomii, tak se člověk naučí trochu chápat, jak tělo funguje, a snaží se to pak převést do praxe.
Jsi mistryně světa i Evropy. V čem se můžeš ještě zlepšovat?
Minimálně tohle příští rok obhájit, držet krok s výsledky a snažit se to udržet. U mě se rozhodně dá zlepšovat v dlouhém sjezdu, protože tohle všechno jsou výsledky ze sprintu, takže rozhodně mám rezervy v dlouhém závodě.
Jak dlouhé jsou závody na dlouhých tratích?
Záleží na pořadateli, jaké má podmínky, ale pohybuje se to od 12 minut do 25. Průměr je tak 16 minut.
Není to úplně jiný typ tréninku?
Je to určitě tak. Snažila jsem se spočítat, kolik týdnů už trénuji jen sprint, a teď už je to pět šest týdnů, kdy jsme trénovali jen rychlost a výbušnost. Jsem zvědavá, jak se to projeví na tom, až začnu trénovat dlouhý sjezd, a mám z toho upřímně trochu strach.
Co je to, co tě žene dál? Už jsi toho strašně moc vyhrála...
Mám pocit, že když to řeknu, tak se to splní. Loni jsem říkala, že už jsem vyhrála mistrovství světa na kánoi a chtěla bych potrápit holky i na kajaku, a letos se už docela povedlo. Když teď řeknu, že bych se chtěla zlepšit v tom dlouhém, tak se to třeba příští rok povede. Letos jsem chtěla obhájit titul z minulého roku a místo toho jsem si vylítla dva jiné, takže teď má další dva tituly na obhajování na příští rok.
Z čeho všeho se tvůj trénink skládá?
Hlavní část je na vodě, kterou v zimě na dva tři měsíce vypouštíme. Pak je to posilovna, běh, plavání, kolo. Od trenéra máme trénink na vodě a potom je to spíš to, co si člověk dělá navíc.
Co z toho tě baví a co tě nebaví?
Snažím se to dělat tak, aby mě bavilo všechno. Běhání mě nebavilo, začala jsem běhat pomalu. Plavání mě nebavilo, teď mě baví. Začala jsem jezdit na kole. Snažím se to dělat tak, aby mě to bavilo, a teď není nic, co by mě nebavilo. Všechno beru jako výzvu.
Co je víc, technika, nebo síla? Nebo by to mělo být v rovnováze?
Asi by to mělo být v rovnováze, ale u mě převažuje síla. Technika je potřeba trénovat, nikdo ji nemá ideální a je potřeba ji pořád pilovat.
Kde máte nejčastěji závody?
Když to vezmeme v Česku, tak musíme hodně využívat přírodní řeky, které kromě Lipna tečou, když taje sníh. Často se to spojuje se sněhem, není to příjemné, ale i tohle je kanoistika na divoké vodě. Každoročně Čeňkova pila, Kamenice a teď jsme měli pauzu od Špindlerova mlýna, ale ten by se měl vrátit. Tyhle tři řeky a na konci srpna ještě jezdíme Lipno. Na mezinárodní scéně jsou krásné řeky ve Francii, Rakousku, Slovinsku, ale už jsme byli i v Bosně a Makedonii.
Nasedl jsem na super vodu a držel to až do cíle, říká kajakář Prskavec po triumfu v Tacenu
Číst článek
Jsou ta místa v Česku vhodná i pro hobíky?
Jedna věc je, že má rád divokou vodu, a druhá věc je, že ji umí. Na všechny tyhle řeky je potřeba umět ovládat tu loď, dokázat si pomoci a je to hodně těžké. Není to tak, že se někdo nadchne, sbalí se a pojede. Často jsou pak slyšet zprávy, že se tam někomu něco stalo. Je potřeba mít z vody respekt, znát ji, pracovat s ní a rozhodně to není jen tak.
Jaké největší nebezpečí číhá na vodáky? Myslím pro ty, co sjíždí divokou vodu, a ne ty, co jezdí na kánoi od hospody k hospodě...
U nás asi největší nebezpečí jsou vyhozená ramena, je to asi nejčastější úraz. Stačí udělat špatný záběr nebo se převrátit a rameno je venku. Často to končí operací, ale pak jinak jsou nejčastější odřené klouby od kamenů.
Lákají tě opravdu divoké řeky ve světě, kde se skáče a jde se až na hranu možností?
Ani moc ne, protože mám z vody hrozný respekt. Vím, jak je voda silná a co vše dokáže s malým človíčkem udělat, tak vím, co si můžu dovolit. Asi by mě lákalo skočit si malý vodopádek, ale když vidím občas videa, ty úplné divočiny, tak bych do toho bez tréninku nešla a ani s tréninkem nevím.
Kromě sportu máš ráda zvířata, konkrétně kočky, je to tak? A chováš nějakou?
Je to tak, mám doma kocourka, ale musím smutně říct, že se mi ztratil. Dva týdny už nebyl doma, tak se snad vrátí, protože už jsme parťáci 12 let a hodně by mě mrzelo, kdybych o něj přišla. Když vidím někde na ulici kočku, tak nesmím spěchat, protože jsem schopná tam strávit deset minut. Pokud mě někdo potřebuje někam rychle dostat, musí to zařídit tak, aby tam nebyly kočky.
Pokud běhá někde v okolí bydliště, mají ho dovézt zpátky...
Ano, máme tam i letáčky s telefonním číslem. Snad se vrátí.
Během nemoci a covidu jsi začala háčkovat. Jak ses k tomu dostala?
V roce 2020 jsem dostala mononukleózu a to je nemoc, kdy člověk nemůže dělat absolutně nic. Zadýchala jsem se, i když jsem vylezla schody. Většinu času jsem trávila v posteli, a protože mě baví tvořit rukama, řekla jsem si, že se naučím něco nového. Našla jsem doma nějakou vlnu, jeden háček a na youtube jsem se naučila háčkovat. Teď už mám vln hromadu, háčků taky a zkouším to pořád dál a dál a strašně mě to baví.
Není to pro tebe trochu kompenzací sportu, kdy se musíš rozhodovat v desetinkách sekundy a najednou máš takovou pohodovou zálibu?
Strašně tím relaxuju. Když člověk něco tvoří, něco mu roste pod rukama, tak u toho odpočívá. Pro mě je to strašný relax a mám to ráda.
Hodláš se tomu tedy věnovat dál?
Určitě ne, učím se spoustu nových věcích a teď s tím budu i vymýšlet nějaké podnikání. Rozhodně to neskončilo nemocí.
Říká se, že u vody je dobrá parta lidí. Platí to i u vás?
Určitě ano, často říkám, že jsme tam jako rodina. Někomu se něco stane, potřebuje pomoc a hned se všichni seběhnou. Všichni se tam navzájem podporují a je tam krásná atmosféra.
Je to to, co tě u tohoto sportu drží?
Částečně jo. Mnoho mých kamarádů v posledních letech skončilo, trochu se rozpadla naše skupina, na kterou jsem byla zvyklá, ale formuje se nová. Určitě to k tomu patří a drží mě to tam.
Má na to vliv i to, že jste sportem, kde nejde primárně o peníze? Musíte ke sportu studovat a pracovat. Proč se tam tak dělá dobrá parta?
Je to tím, že jsme menší sport, že se tam tolik netočí peníze. Není to o tom, že když tě porazím, dostanu za to peníze, ale je to taková rodinka, co řeší sport jako takový. Člověku se může na vodě cokoliv stát, něco pokazit, rozbít, pádlo zlomit, je to z uhlíku a jednou pomůžu já tobě a jednou ty mně. Někdy to může být začátečník, co pomůže profíkovi. Je to asi trochu odlišné než jiné sporty.
Pochází z vodáckého prostředí i tvá přezdívka?
Určitě, říká se mi Božka. Ale říká se mi tak jen u vody, za což jsem ráda, protože pak bych se musela jít pomalu přejmenovat. V osmi letech jsem přišla na loděnici a řekla, že se jmenuji Němcová, a trenér Bohuslav Šamánek řekl, jé, Němcová, tobě budeme říkat Božka. Z toho jsem nadšená nebyla, ale už jsem se s tím sžila.
Jak jsi na tom byla s Boženou Němcovou ve škole v rámci studia?
Asi jsem ji extra nevnímala a nikdo si podobnosti nevšímal, až u té vody.
Sjela sis někdy řeku na pohodu, s partou kamarádů?
Musím přiznat, že ne. Nebyla jsem ani na vodě se školou, ani s kámošema. Když jdeme s kámošema, vezmeme si lodě a jdeme na nějakou divočinu. Ani mě to moc neláká.
Jak trávíš dny volna, když máš dovolenou a nemusíš ani do školy?
Buď trochu sportovně, nebo když už mám po sezoně a chci si odpočinout, tak zase to třeba trochu vydržet jinak.
