Zuzana Válková: Něco si myslím, ale radši to neřeknu. Harvard zřídil radu pro akademické svobody
Není to sice materiál na jednoduchou myšlenkovou zkratku ve znění „co se děje v zámoří, to se bude dít i u nás“, ale zajímavé to je. Prominentní americký vědec, kognitivní psycholog působící na Harvardově univerzitě Steven Pinker, v dubnu v deníku Boston Globe oznámil vznik univerzitní rady, která má chránit akademické svobody. Potud nic zvláštního: různé zušlechťující komise vznikají na univerzitách ve světě denně. Pinker ale v úvodu textu zmiňuje několik nepříjemných faktů.
Podle průzkumu Gallupova ústavu se mezi americkou veřejností během let 2015 až 2022 snížilo přesvědčení o tom, že tamní vyšší školství má kladný přínos pro společnost: dnes si to myslí jen 48 procent lidí. Údajně se, mimo jiné, domnívají, že univerzity potlačují některé názorové proudy.
Čtěte také
Pinker také uvádí, že podle databáze americké Nadace pro svobody a práva jednotlivce došlo mezi lety 2014 až 2022 k 877 pokusům postihovat akademiky za různé typy výroků, což je údajně víc než za dob republikánského senátora McCarthyho proslulého zálibou v honech na zakuklené komunisty. Pinker zmiňuje tendence k autocenzuře a odkazuje na studii, podle níž se na kampusech bojí otevřeně diskutovat i studenti.
Kombinace těchto faktů bude v českém prostředí svádět k výkladu, že za situaci může „patologicky uvědomělá americká levice“, která zemi terorizuje politickou korektností. Jak už to ovšem bývá, blbost je v populaci rozložená spravedlivě, a proto je ve zmiňované databázi možné dohledat spory iniciované zleva i zprava.
Pro úplnost dodejme, že Pinker sám se v minulosti stal terčem kritiky za to, co a jak řekl, a není tedy nezaujatý. Ale proč by vlastně měl?
Čtěte také
Česko je zemí, kde se na výkřicích o cenzuře skvěle staví kariéra, ve skutečnosti však jako společnost operujeme téměř na opačném konci spektra. Donedávna platilo, že nejvyšší představitel země může kdykoliv říci, že je mu nějaká skupina obyvatel „odporná“, a spokojeně se ušklíbnout nad tím, kolika lidem přivodil fibrilaci síní.
Ve složitých kulturních i společenských tématech se elity bez výčitek přiznávají k neinformovanosti a nezájmu, a část veřejnosti jim za neochotu mírnit sprostý slovník kdykoliv zatleská.
Aspoň jsem je řekla
Čtěte také
Nic z toho však neznamená, že jsem ve svém okolí nenarazila na témata, o kterých se známí, například z akademie, místy zdráhají debatovat. Odmítají třeba rozebírat souvislosti biologie a genderu: ať už proto, aby ukázali, že v podstatných oblastech žádné nejsou – anebo třeba jsou. Vědí, že v okamžiku, kdy s postřehy vyrukují, dostanou naloženo buď za to, že ve zkoumané věci žádné souvislosti být neměly, anebo naopak měly.
Kritika některých aspektů feminismu se zase bere jako útok na jeho podstatu, a nikoliv proces, a který je potřebný všem konceptům. Dekolonizace je zase natolik nasáklá politickými předsudky, že než se člověk dostane k tomu, co zjistil, musí zdlouhavě bruslit z toho, o čem téma není a o čem mluvit nemínil.
Zřizování komisí pro regulaci žalobnictví v českém veřejném prostoru nejspíš není potřeba. Obcházení témat, která by si normální hovor zasloužila, ovšem nahrává mudrlantům, konspirátorům a dezinformacím. Sama jsem si jistá, že jsem v této záležitosti leccos řekla „špatně“. Na druhou stranu – a případnému omylu navzdory –, aspoň jsem je řekla.
Autorka je publicistka
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
