Historik Jiří Malínský se dnes věnuje tématu meziválečného vývoje v Československu a myšlenkový svět válečného zločince Josefa Pfitznera a jeho názorového oponenta a historika Jaroslava Werstadta. 

Pfitznerův a Werstadtův odborný profil

Osudové setkání moderního češství s posledním historickým vzepětím německého šovinismu vedlo k mimořádným krutostem a bezskrupulózním zločinům, které bez ohledu na čas, který od nich uplynul, stále zůstává v povědomí českého, slovenského, evropského i světového lidstva. Specifickou příchutí přitom zůstává „příspěvek“ většiny českých a slovenských Němců. A v něm i případ nacistického válečného zločince, profesora Německé univerzity a protektorátního zástupce okupační moci na pražské radnici Josefa Pfitznera (1901–1945).

Původně tento historik budil v prvorepublikové československé společnosti ten nejlepší dojem. Oceňoval ho – jako zástupce nastupující mladé německočeské generace – i prezident Masaryk. Bodem zlomu se staly výsledky parlamentních voleb roku 1935. Drtivé Henleinovo vítězství a celkové první místo Sudetoněmecké strany podle počtu získaných hlasů znamenalo podstatné oslabení aktivistických německočeských stran; bylo živeno hospodářskou krizí a katastrofální nezaměstnaností v pohraničních územích, nacistickými penězi a bezbřehým vulgárním populismem i počínajícím terorem henleinovských bojůvek. Jedinou stranou, která jim byla s to účinněji vzdorovat a do úmoru s tímto vývojem soustavně bojovala, byla Německá sociálně demokratická strana v Československu (DSAP).

Bojovným polemikem, který se s metamorfovaným štrébrem (šplhounem) opakovaně publicisticky utkával, byl prvorepublikový historik dějin současnosti a také prvního odboje dr. Jaroslav Werstadt (1889–1970). Žák profesorů Josefů Pekaře a Šusty, odpůrce Rakousko-Uherska a příznivec prvoodbojové Maffie byl předsedou mládežnické Mladé generace kramářovské Československé národní demokracie. Byl také spoluiniciátorem založení Památníku národního osvobození (dnešního Vojenského historického ústavu). Lidsky i ideově měl blízko k prezidentům Masarykovi a Benešovi ( i ministru, historikovi a diplomatu prof. Kamilu Kroftovi /1876–1945/). Významná byla i jeho činnost v historické zájmové organizaci Historický klub, vzniklé ještě před koncem monarchie. Podílel se na vzniku časopisu Naše revoluce (1923 – 1938) a sborníku Edvard Beneš / Filosof a státník (1937).

Pfitzner r. 1932

Pfitzner svůj názorový, zjevně účelový konjukturální posun soustředil do dvou rozprav: první r. 1932 Die Geschichsbetrachtung der Tschechen und Deutschen in den Sudetenländern (Historická zkoumání Čechů a Němců v sudetských zemích), druhé r. 1936 ve stati „Neue Wege der tschechischen Geschichtwissenschaft“ (Nové cesty českého dějepisectví) publikované ve stejném periodiku již po nástupu hitlerovského režimu. Německý historik-agitátor se obíral Palackým, Pekařem a Masarykem. Konzervativní historiky profesory Jaroslava Golla a Josefa Pekaře postavil proti výchozí metodologické premise Františka Palackého o stálém boji slovanství a germánství jako základním rysu českých národních a státních dějin; Palacký, člen vědecké rady norimberského Germánského národního muzea, však v žádném případě nebyl protiněmeckým fanatikem, a naopak rozdíly mezi ním a Gollem a Pekařem nebyly i v nejvypjatějších momentech jejich vzájemných vztahů tak příkré, jak se je Pfitzner snažil podat. Palacký Masaryk sdíleli své vlastenectví evropsky; nejlépe to dokumentují Palackého pravidelné zájezdy do Francie i cesta do Moskvy r. 1867.

Ale i Pfitzner r. 1932 se pohyboval více či méně v realitě doložitelného historického faktu: „Němci, lpějíce tvrdošíjně na své državě z doby josefinské, spatřovali v nezadržitelném vzestupu Čechů k zabezpečení a rozšíření svých národně politických práv nikoli oprávněné usilování národa o svobodu a zdokonalení, nýbrž se zřetelem na české státní právo, které bylo s české strany vždy znovu uplatňováno, ohrožení německé državy (německého jazykového území – JM)“. Jinými slovy řečeno, i Pfitzner prvotně uznával oprávněnost české národní a státní demokratické emancipace a boje, který s tím byl přirozeně spojen.

Po vstupu k henleinovcům

Pfitzner, přední osobnost německočeské národnostní menšiny, v r. 1936 ovšem uvažoval – konjukturálně, a ne vědecky, ale fašisticky agitačně právě opačně. Základní akcent kladl položil na až jednostranné zdůrazňování české závislosti na německém kulturním prvorozenství (lhostejno, zda oprávněně či plakátově) a na „osudové“ spojení češství a německé říše. V Masarykovi a Benešovi spatřoval vůdčí představitele demokratické, humanitní, v českém národním prostředí podle něj výrazně menšinové filozofické linie, která se omezila výhradně na „horních deset tisíc“. Potírání českoslovenství (SdP už tehdy usilovala o spojenectví s hlinkovci a slovenská Karpatoněmecká strana byla odnoží SdP) patří rovněž do tohoto arzenálu, který pomíjí dlouhodobou, také tradiční prozápadní orientaci především české společnosti. První republika byla také založena na idejích Velké francouzské revoluce a přímo i nepřímo na jakobínské a americké ústavě (vedle jejích dalších zdrojů). Práce francouzských historiků – zdaleka nejen Ernesta Denise – byly často překládány do češtiny na rozdíl od děl soudobých historiků německých, jak v dobové polemice upozornil Werstadt. Realitě neodpovídalo ani Pfitznerovo nadhodnocení ohlasů staroruskofilských přístupů Karla Kramáře zakotvených v ideovém dědictví carského romanovského režimu před březnem 1917.

Silně zkreslen je i odkaz díla a snah profesora Josefa Pekaře (1870–1937) a jeho ve skutečnosti odtažitý, někdy i výslovně nesouhlasný postoj k snahám německého nacionalismu a šovinismu. Konjukturalista Pfitzner v článku věnovanému 38. narozeninám Konráda Henleina, zveřejněném v hlavní tiskovině SdP deníku Die Zeit (7. května 1936) upadá do rádobyvěšteckých, více či méně devótních výroků: „v této souvislosti má Konrád Henlein své dějinné poslání“, tj. prostředkovat mezi češstvím a militantním nacistickým němectvím. A z tohoto hlediska je Pfitznerovo úsilí zvlášť nebezpečnou propagandou: zesnulý profesor Pekař se nemohl bránit titulu v tomto ohledu údajného apoštola česko–německého srozumění i způsobu, jakým byl stavěn proti Palackému: tvrzení, že se „i dnes opět objevují v táboře českých historiků náznaky, které ukazují na více silnější příklon k Palackému“, bylo i v dobových souvislostech vykladatelné jako přímý útok na československou prvorepublikovou demokracii. A v konzervativním posunu tuto ideu Palackého češství sdílel i Josef Pekař bez ohledu na názorové rozdíly, které panovaly mezi ním a jeho žáky.

Odtud byl veden útok i proti prezidentu Masarykovi: „A přece to netrvalo dlouho a sudetští Němci byli právě s odkazem na své někdejší postavení kolonistů v zemi ocejchováni s nejvyššího místa v zemi (TGM – JM) v novém státě za občany druhého řádu.“ V Masarykově skutečném podání se však věci jevily velmi odlišně: „My jsme vybudovali svůj stát, my jsme jej udrželi, my jej budujeme znova; přál bych si, aby naši Němci při tom pracovali s námi – to by byla lepší politika než jejich pochybené úsilí nynější. … Opakuji: My jsme vytvořili náš stát; tím se určuje státoprávní postavení našich Němců, kteří do země přišli jako emigranti a kolonisté … Závisí na nich, aby se k nám postavili správně … Přeji si upřímně, abychom se co nejdříve dohodli.“ Záměna privilegovaného postavení za rovnost i připojení odpovědnosti za rozpoutání první světové války byly pro henleinovskou, posléze drtivou většinu českých i slovenských Němců nepřijatelné, a proto považovali se za ´druhořadé´ občany.

Pfitznerovy účelové metamorfózy se dotkly i národnostní otázky. Rakouští Němci – tehdy ještě ne rakouský národ –pro Pfitznera „byli přece od doby josefinské jako státní tmel Rakouska v obranném postavení vůči oněm neněmeckým národům, které se národně probouzely a zápasily v Rakousku o svou rovnoprávnost. Těmto z největší části unikala tragédie, kterou prožívalo německé rakušanství od doby národního probuzení až do zániku monarchie.“ Jak dnes víme, šlo o podstatně odlišný proces: o neblaze proslulý německý Drang nach Osten, tj. o německou koloniální expanzi v novodobém evropském prostoru v jejím posléze všeněmeckém (alldeutsch) záběru, který ve třicátých letech v hitlerovské dikci směřoval k „nápravě“ (Dolchstoßlegende, dýka v zádech) výsledků první světové války a dovršení a současně překonání snah německého šovinismu a jeho cílů z té doby. A nevztahovaly se „pouze“ na slovanské národy.

Návaznosti na cíle německého šovinismu desátých let

V roce 1916 němečtí imperialisté vytýčili své Forderungen des deutschen Österreichs zur Neuordnung nach dem Kriege (Požadavky německého Rakouska k novému řádu-uspořádání po válce), jak zdůraznil Werstadt. Předlitavsko mělo být přejmenováno na Rakouské císařství a ze zastoupení na říšské radě měly být vyloučeny Halič a Bukovina (dnes ukrajinská území) a Dalmácie (dnes součást Chorvatska). Takto vytvořená austroněmecká většina měla být Západním Rakouskem (Westösterreich). Mimoto měla být vojensky obsazena a přetvořena další území na účet Ruska, Srbska a tak docíleno vytvoření společné hranice s Bulharským carstvím, jehož panovníky byli příslušníci německé dynastie Battenbergů. „Pozoruhodná“ byla i němčina jako jediný úřední jazyk zdůvodněný s upřímností přímo odzbrojující: „Poměr mezi Němci a ostatními národy má být upraven tak, aby bylo trvale zachováno a zabezpečeno německému národu náležející vůdčí postavení státní a kulturní.“ Starostliví programatici mysleli i na Čechy: Česko mělo být rozděleno ve své české části na německou jednojazyčnou a německou dvojjazyčnou část. Ve Westösterreichu neměly být zřizovány nové neněmecké vysoké školy a naopak nové architektury se mělo dostat vztahům Berlína a Vídně. Měla být podepsána smlouva o společném výboji a obraně, společném vyzbrojení obou armád, propojené politice obchodní a námořní, sdružit se měla dopravní politika, ale také zdravotní a sociální péče i ochrana průmyslového a duchovního vlastnictví.

Poválečné osudy obou polemiků

Hlavním českým zastáncem těchto trendů se v Pfitznerově pojetí měl stát Josef Pekař s náležitě „přistřiženými“ historikovými vývody jako žádoucí virtuální „vyvážení“ Masaryka a Beneše. Polemika Pfitzner–Werstadt byla průvodním jevem těchto výkonů agitátorských výtvorů zprvu aktivistického mladého německočeského historika deroucího se v dresu Sudetoněmecké strany na své vytoužené místo na nacistickém kariéristickém výsluní. Nešlo však jen o myšlenky: v boji o pražské primátorské křeslo sprovodil ze světa primátora dr. Otakara Klapku (popraven nacisty v ruzyňské věznici v první heydrichiádě 4. října 1941) a usiloval i o další kariérní vzestup. Pro nacistické špičky byl však antipatický. Jeho štrébrovství dospělo až k zaslouženému trestu: na základě velkého retribučního dekretu byl 6. září 1945 veřejně oběšen na nuselském Soudním náměstí (dnes náměstí Hrdinů před blízkým soudním palácem).

Rozplétatel tohoto historického klubka lží a zlomkových pravd dr. Jaroslav Werstadt zaplatil svůj bojovný demokratismus hned dvakrát. Léta 1939–1945 strávil v koncentračním táboře Buchenwald jako vězeň č. 1741. Věznění v tomto táboře také přerušilo jeho publikační, zejména editorskou činnost, která byla nakrátko obnovena během Třetí republiky. Věrnost odkazu prvního odboje a První republiky i rozhodné odmítnutí poválečné sovětizace Československa vynesly tomuto československému historikovi, hájiteli politiky a intelektuálních snah Masarykových a Benešových, penzionování v prosinci 1948 a doživotní zákaz jakýchkoli autorských aktivit.