„Přemýšlel jsem nad tím delší dobu. Hodně jsem si s tím začal zahrávat na podzim a řekl bych, že definitivně se to zlomilo okolo Vánoc,“ uvedl Chmelík, odchovanec mělnické házené, který do Plzně přišel jako talent z pražské Dukly. Letos s Talentem vybojoval svůj třetí extraligový titul.
A s největší pravděpodobností poslední...
Necháváte si ještě prostor, že tohle rozhodnutí změníte a vrátíte se k házené?
Nikdy neříkej nikdy. Ale spíš si myslím, že už mě na hřišti neuvidíte. Ozvalo se hodně lidí i z jiných klubů, nicméně já se na házenou dívám tak, že to není úplně nejlepší sport, který by se dal dělat na nižší úrovni. Je potřeba ho dělat naplno, jinak už je to takové slabší.
Co je ten největší důvod, proč v tak mladém věku vrcholový sport opouštíte?
Důvodů je víc. Pokud bych měl vypíchnout ten největší, asi je to čas, který mi házená zabírá. Víkendů, které člověk tráví cestováním na zápasy a nemůže si naplánovat jinou aktivitu, to je něco, co mi přestalo vyhovovat. Začal jsem si uvědomovat, že bych chtěl mít ve svém životě víc času na svoje aktivity. Chci mít řád, který bude víc ovlivněný mnou a ne někým jiným.
Přesvědčovali vás v Plzni hodně, abyste pokračoval?
Vedení a trenéři mě v podstatě respektovali. Vnímali, že jsem si to v sobě vyřešil a mám to nastavené takhle. Nicméně kluci mě popichovali furt a myslím, že kdykoliv se uvidíme, budou v tom pokračovat. Tam se asi nic měnit nebude.
Máte jasno o své budoucnosti?
Spíš je to zatím mlhavá představa. Ale v zimě jsem dodělal vysokou školu a chtěl bych vyrazit na stáž do zahraničí. Tam bych se chtěl odstartovat do profesního života, protože kromě házené a studia jsem zatím víc nezvládal. Beru to jak vstup do životní profese.
To, že jste dokončil vysokoškolské studium, byl další důvod?
Neřekl bych, že to bylo postavené vyloženě tak, že když dokončím vysokou školu, opustím sport. Ale ovlivněné to tím také bylo. Dokud jsem studoval, potřeboval jsem se udržet v nějakém řádu a kombinace s házenou byla dobrá. Konec studia navíc vyšel tak, že mi zároveň vyprší smlouva v Talentu. Zapadlo to do sebe.
V závěru sezony se o vás mluvilo i v jiné souvislosti. Ve čtvrtém finále v Karviné jste fauloval domácí oporu Soláka a uviděl červenou kartu. Kouč Baníku Brůna vás poté osočil, že jste soupeře vyřadil ze hry schválně, obětoval se pro tým, protože končíte kariéru a disciplinární trest vás vlastně nezajímá. Mrzelo vás to hodně?
Upřímně, otrávilo mě to v tom smyslu, že takhle negativní prostředí už nechci vidět. Mým cílem rozhodně nebylo faulovat za hranou pravidel. Dominikovi přeji brzké uzdravení a mrzí mě, že trenér Brůna podsouval konstrukt o mém obětování. Chápu, že jsem si to vesměs způsobil sám. Kdybych nefauloval, tak se to proti mně takhle neotočilo. Nejraději bych to vrátil zpět, ale to už není možné.
Neřekl jste si v tu chvíli, tak já ještě jeden rok kariéry přidám, aby bylo jasno?
Takové emoce jsem určitě neměl. Spíš to bylo tak, že jsem si řekl, že některé lidi už nechci ani vidět.
Do pátého zápasu v Plzni jste zasáhnout nemohl, jak jste ho prožíval?
Bylo to určitá bezmoc, smutek. Byl jsem naštvaný, že můj poslední zápas vypadá takhle. Ale co se dá dělat. Proto ani nemůžu říci, že v hale, bezprostředně po zisku titulu, bych si to nějak extra užil. Až když jsme s klukama seděli na pivku a slavili, bylo to lepší.
Když se ohlédnete, jak na házenkářská léta v Plzni budete vzpomínat?
Když se ohlédnu, těch lidí, které jsem díky házené poznal, byli skvělí, inspirativní a budu na ně rád vzpomínat, je spousta. Rozhodně nelituji. Házená mi dala možnost hrát nějakou dobu na relativně slušné úrovni, zkusit si profesionální sport. Možnost studovat a nechodit večer po brigádách, protože nějaké peníze na uživení jsem díky sportu také měl. Těch věcí a zážitků ze hřiště, ze šatny, odkudkoliv s klukama je spousta. Budu se ohlížet jen s úsměvem.
