Kulturní rubriky nedostávají dostatek peněz. Ubývá tak na profesionálnosti

V kultuře není dostatek peněz a stejně tak chybí v kulturních rubrikách. Tam se šetří i z hlediska lidského kapitálu. Kulturní žurnalisté většinou pracují na volné noze a nejsou schopni se uživit. Podhodnocenost se projevuje celým spektrem. Kultura v ČR se netěší takové oblibě, jak by bylo žádáno. Ministr kultury není brán vážně a na kulturu se vyhrazují malé finanční prostředky.

Standart, kdy kulturní rubriku tvořilo několik specialistů s určitým zaměřením, už je dávno pryč a stálých pozic masivně ubylo. Novináři tohoto typu už nejsou „držiteli exkluzivních informací,“ jelikož téměř vše je dostupné v dnešní době online. Novináři tedy přišli o výsadní postavení a exkluzivitu, kdy se k filmům nebo hudbě dostali přednostně. V konzumování obsahu jsou tedy na stejné startovní čáře jako všichni ostatní. Redakce, kde je v kulturní rubrice více než jeden člověk se vyskytuje ojediněle, příkladem snad můžou být jen Respekt a A2. Kulturní žurnalisti v dnešní době fungují ve větší míře jako externisté na volné noze a přispívají do různých médií.

„Jako freelancer musíte mít dobrou strategii, jak udat příspěvky nebo články do nějakého spektra médií. Věci, které nabízíte editorům/editorkám šijete na míru toho daného média,“ vyjadřuje se Miloš Hroch působící na katedře mediálních studií Karlovy Univerzity. Společně s kulturní publicistkou Táňou Zabloudilovou upozorňují na problém v kulturních rubrikách formou debat.

Dnes kulturní rubriku tvoří zejména jeden člověk, který navíc edituje i příspěvky od externistů. Není ani pravidlem, že by měl své vlastní místo v kanceláři, čímž přichází o kontakt s kolegy, ale i jejich zpětnou vazbu, což může mít za následek nižší kvalitu textu. I editace textů, které do redakce přicházejí od externistů, může být mnohdy velmi časově náročná, jak se vyjádřil někdejší šéfredaktor A2 Karel Kouba: „Když je ten text moc akademický, prochází čtením i čtyřikrát, než jde ven.“

V případě, že je potřeba šetřit nebo škrtat výdaje například z důvodu, že se média málo prodávají, kulturní rubrika jde jako první, jelikož je pro noviny okrajovou záležitostí. K této problematice se vyjádřil pro Houpacího Osla i Jan Vitvar, vedoucí kulturní rubriky Respektu a jeden z mála kulturních žurnalistů se stálou pozicí. Podle něj u nás kultura celkově neupadá na zájmu, problém ale spočívá v referování o ní. „Lidé se sociálními sítěmi si zvykli konzumovat neplacený obsah, přijde jim zbytečné si předplácet nebo kupovat nějaké médium, raději si dělají obrázek o kultuře ze statusů svých přátel.“

V kulturní žurnalistice neexistují jistoty a dlouhodobá práce v tomto sektoru je také spíše utopií. „I my s pevným pracovním místem jsme si museli už dávno zvyknout na nízké platy. Respekt už si také nemůže dovolit mít mě jen na referování o světě výtvarného umění, musím pokrývat mnohem více oblastí. Budoucnost kulturní žurnalistiky nevidím růžově, podle mě to bude čím dál větší boj, protože médií, kde se dá kulturní žurnalistikou živit, bude ubývat,“ říká Vitvar.

Kultura reflektující společnost

Kultura neexistuje ve vakuu, má na ni vliv společnost i politika, které kultura může následně reflektovat. „Stav kultury odráží stav dnešní společnosti,“ řekl už v roce 2015 Jiří Peňás z kulturní rubriky Lidových novin.

Je to možná i jeden z důvodů, ve kterém tkví její podhodnocenost – nedostatečný zájem společnosti, i když Vitvar mluví o opaku. Všechno je to o nastavení. Dříve byla kulturní rubrika váženou součástí novin, protože lidé neměli ke všemu okamžitý přístup na rozdíl od současnosti. Dnes se vše odvíjí od toho, na co lidé nejvíc klikají a co nejvíce sledují. Tím kultura bohužel není. Jako příklad může sloužit i zrušený podcast Seznam Zpráv Kulturák. Vedli ho Jonáš Zbořil a Jana Patočková, ale kvůli nedostatečnému poslechu podcast skončil. I když je trh s podcasty opravdu velký, Zbořil neměl pocit, že by byl přesycený právě těmi kulturními.

Zrušení podcastu nebo celé rubriky ovšem není nic nového. Seznam Zprávy mohou fungovat jako příklad, na kterém lze ukázat, jakým způsobem je kultura chápána. Tedy jako něco zbytného a sloužícího jen jako „doplnění“ k důležitějším věcem. Protože Seznam Zprávy zavedly kulturní rubriku až po pěti letech své existence.

„Podhodnocení kulturní žurnalistiky je stav, na který jsem zvyklý, nikdy to nebylo jiné. Už přes dvacet let pracuji jako redaktor v odborných časopisech, a v kombinaci s psaním do různých médií to na uživení stačí. Na server Nadivadlo jsme konec konců s několika kolegy psali deset let úplně zadarmo, ze zájmu, a protože nás to bavilo. Dostávat víc peněz by bylo skvělé, ale obecně to beru tak, že kdo chce vydělávat větší peníze, musí zkusit nějaký jiný obor,“ řekl Houpacímu Oslu divadelní kritik a zakladatel serveru Nadivadlo Vladimír Mikulka.

Podhodnocenost kultury, ale i kulturní žurnalistiky můžeme znázornit i pomocí konkrétních čísel.

Řadový redaktor kulturního čtrnáctideníku A2 měl před deseti lety 16 000 a smlouvu. Dnes má úplně stejné finanční ohodnocení, ale bez smlouvy, takže si musí navíc platit zdravotní a sociální pojištění. Část redakce A2 si přivydělává například jako noční hlídači, popřípadě fungují v jiných zaměstnáních, jak se vyjádřila v rozhovoru na Radiu Wave publicistka Táňa Zabloudilová, která s Milošem Hrochem vede debaty a setkání kolem podhodnocenosti kulturních rubrik. „Už tehdy to bylo málo a dneska je to taky málo. A dneska navíc platí to, že nemají ani tu smlouvu, takže si musí sami platit sociální a zdravotní a mají pořád šestnáct tisíc.“

Dříve byla možnost k psaní mít méně náročnější povolání, kde člověk měl ve volných chvílích možnost psát. Dnešní podmínky už to nedovolují. Do skupiny, která si na psaní musí vydělávat jinou prací, se u nás řadí i spisovatelé a překladatelé. Kvůli těmto podmínkám podle Ondřeje Lipára z Asociace spisovatelů u nás dochází k amaterizaci literatury místo toho, aby se více profesionalizovala. „Stávající přístup je plýtváním tvůrčím potenciálem,“ sdělil ČT24 Lipár.

Když se podíváme i do jiných oblastí kultury, i zde najdeme velmi nízké platové ohodnocení. Třeba v tanečním světě. Například bývalá primabalerina Národního divadla moravskoslezského Barbora Kaufmanová si vydělávala 7000 čistého, o čemž mluví v docu- dance Invisible II., který režírovala Miřenka Čechová. Ta na besedě Divadelní Flory upozorňovala i na to, že tanečníci nemají důchody. „Ono to není bráno ani vážně, že je to náročná disciplína,“ uvedla.

Problém kulturní podhodnocenosti by mohl vyřešit avizovaný status umělce v rámci Národního plánu obnovy. Status by měl být hotov v roce 2025. Podle tiskové mluvčí ministerstva kultury Jany Malíkové se ministerstvo vydá cestou novelizace zákona o některých druzích podpory kultury.

Status umělce jako možné východisko

Většina lidí, co se v kultuře pohybuje, pracuje jako osoby samostatně výdělečně činné (OSVČ). Platí tedy minimální zálohy, které by se měly zvyšovat. Navíc tyto zálohy musí OSVČ odvádět i v měsíci, kdy má mezi projekty nulový příjem.

Lidé, kteří tímto způsobem pracují, si ani v daňovém přiznání do kolonky nepíšou, že jsou umělci, protože to není živnost. Umění není tedy nic, co by vydělávalo, ale na co se musí vydělávat. Na to v souvislosti s literaturou reagoval i Lipár: „Z tvůrčí praxe se stává druhá nebo třetí směna, která má v životech autorek a autorů místo až po zaměstnání, ze kterého zaplatí nájem.“ Dále poukazoval na to, že i tvůrčí práce vyžaduje přípravu, odbornost nebo nadání a tím pádem si zaslouží být odměňována jako každá jiná.

Zmíněné nesnáze by měl napravit status umělce. Ten by nemusel zahrnovat pouze umělce jako takové, ale i ostatní kulturní pracovníky i kulturní novináře. Jaká bude ale jeho výsledná podoba a koho přesně všechno bude zahrnovat, není jasné a ministerstvo kultury se k tomu nechce vyjadřovat. Status umělce by lidem pracujícím v kultuře umožnil nebýt nutně OSVČ. Také nabízí různé slevy na dani nebo podporu při nízké pracovní vytíženosti, navíc by umožnil návrat do důchodového systému. Je také důležité, aby byl provázaný se systémem sociálního zabezpečení a daňovým systémem, jak zmínila teoretička umění Johana Lomová pro ČT24.

Mikulka se domnívá, že institucionalizovat podobné nároky jako nepodmíněný příjem i pro ty, kteří netvoří, je cestou ke komplikacím. „Nevím přesně, jak ten návrh vypadá, ale zcela obecně to nepovažuji za příliš moudrý koncept. Nemyslím, že nárok na peníze od státu má každý, kdo sám sebe považuje za umělce. Obávám se, že by schválení statusu umělce návrhu způsobilo víc potíží než užitku, ale opravdu na to nejsem žádný odborník,“ sdělil redakci Mikulka.

Sám ministr kultury Martin Baxa (ODS) chce do konce svého funkčního období předložit zákon o veřejnoprávní kulturní instituci. Tento zákon podle jeho slov umožní kulturním organizacím vícezdrojové financování, pružnější pracovní smlouvy a vznikem správních rad odstíní politický vliv na ředitele. Snahy o tento zákon se vyskytují už od roku 2014, ale nejsou úspěšné.