‚V mnoha státech se podařilo zlikvidovat vzpomínku.‘ Výstava Evropský gulag připomíná historii internace
Polozapomenutou historii stovek táborů otrockých prací v bývalém sovětském bloku včetně Československa připomíná do konce června výstava Evropský gulag. Expozici v pražské Galerii Ambit připravily Platforma evropské paměti a svědomí a Muzeum Paměti 20. století. Dvěma sty tábory v Československu prošlo od roku 1945 do roku 1961 zhruba 200 tisíc vězňů.
„V současné době síť táborů sahá nejen za polární kruh, táhne se přes celou Sibiř a od Bílého moře k Baltu, ale zasahuje také na samá předměstí Leningradu, Moskvy, Kujbyševa a Baku. Navíc se varovné žárovky rozsvěcejí v nepředvídatelném rytmu na mapě celé východní Evropy, po celém sovětském ‚ledovci‘.“ Těmito slovy vyzýval v 50. letech francouzský spisovatel David Rousset svět, aby nezavíral oči před tím, co se děje ve východním bloku.
Gulagy, tedy tábory nucených prací, začaly v Sovětském svazu vznikat od roku 1918. Podobný systém fungoval i v zemích, které po druhé světové válce ovládli komunisté.
„V takovém pruhu, který se táhne od Albánie až po baltské státy, byly zřizovány tábory, kde bylo vězněno asi milion a půl lidí. Zemřelo asi 130 000. My se tady v té výstavě snažíme ukázat, jak to vypadalo v jednotlivých státech včetně Československa,“ popisuje historik Muzea paměti XX. století Petr Blažek.
Tábory v Československu byly od roku 1945 využívány ve dvou etapách. V poválečných letech v nich byli v drtivé většině Němci, druhá fáze přišla po komunistickém převratu v únoru 1948. Už v říjnu byl přijat zákon o táborech nucených prací, které se staly jedním z hlavním nástrojů politické represe.
Uranové doly
„Československo má ještě takovou zvláštnost, že tady existovala část těch táborů při uranových dolech, bylo jich osmnáct. Byly na Jáchymovsku, Horním Slavkovsku a Příbrami. A podmínky se tam, skutečně příliš nelišily od toho, co zažili někteří lidé v gulazích,“ říká historik Petr Blažek. Pracovalo v nich přes 70 tisíc lidí, zhruba polovina byli političtí vězni. Tvrdé podmínky, tresty a mučení nepřežilo 342 vězňů. 31 z nich zastřelili dozorci při pokusu o útěk.
Než vznikly karty, hrálo se s bankovkami. Hned se také objevily zákazy, vypráví sběratelé
Číst článek
„Logika třídního boje je ukotvena v základní tezi: společnost je rozdělena na třídy podle vztahu k výrobním prostředkům. Existuje totiž třídní boj a dělnická třída v něm historicky vítězí, protože ona je tvůrkyní všech hodnot. Toť vše. Srozumitelné, jasné, nahé, neotřelé dogma. A běda, je-li byť i jediná z těch základních vět obrácena v otázku,“ popsal uranové lágry v knize Motáky nezvěstnému spisovatel Karel Pecka. Sám v nich strávil celkem deset let.
„Ale bez ohledu na podobné šarády zůstává skutečností, že jsme zde, v této kobce. A před deseti lety hnili někde po barákách jiní vězni, oběti jiného systému, jehož základ tvořila teze: svět je rozdělen na rasy, nejvyšší rasou je rasa nordická, je nositelkou všech hodnot, a proto předurčena vládnout nad ostatními,“ psal Pecka.
Proti nuceným pracím ve východním bloku protestovala řada organizací včetně OSN. V roce 1957 byla přijata úmluva o zákazu nucené práce, kterou podepsal i Sovětský svaz.
„Je zajímavé, že komunistům v mnoha státech se podařilo zlikvidovat vzpomínku na to, kde ty tábory jsou. Když třeba přijdete do Horního Slavkova a podíváte se do táborů 12, tak vůbec nic nenajdete. Tam jsou akorát takové sloupky na okraji lesa. A na těch místech, kde umírali lidé, tak tam je dětské hřiště,“ dodává historik Petr Blažek. Výstava Evropský gulag potrvá do 30. června.
