Lucie Minářová: Bylo těžké si uvědomit, že nemůžu dělat všechno a skvěle

Lucie Minářová je healthy lifestyle influencerka, trenérka crossfitu, zakladatelka fitness programu a mobilní aplikace JEDUNAVÝKON a autorka podcastu The Tapes. V rozhovoru probíráme tlak na výkon, hranice a smysl ve sdílení a tvorbě či nalezení klidu ve sportu i životě obecně.

Pod slovním spojením zdravý životní styl si lidé představují různé věci. Co znamená pro tebe osobně? 

Pro mě zdravý životní styl spočívá v tom, že ve svém životě dělám takové kroky, abych se cítila fyzicky i psychicky dobře. Ne vždy to musí vypadat tak, jak se pod označením „zdravý“ předpokládá. Klidně si dám burger nebo se vyvalím u Netflixu. Poslouchám své tělo a hlavu a řídím se tím, co mi dělá dobře.

Od 6 let ses věnovala aerobiku, později jsi v něm i trénovala děti. V necelých 22 letech jsi objevila crossfit. Dříve jsi v něm i závodila. Proč jsi od toho upustila a proč se aktuálně naopak opět nacházíš v závodním „moodu“?

Potřebovala jsem upřednostnit své zdraví před ambicemi. Moje ambice byly vždy větší než touha být zdravá. Hnala jsem to do extrémů. V té době, kdy jsem hodně závodila, jsem obětovala kousek svého zdraví pro to, abych byla „dobrá“. Dlouho jsem třeba neměla menstruaci. Musela jsem v trénování polevit, začít víc jíst a dát se víc do zenu, ve kterém mé tělo nebylo. To je tak pět let zpátky. Teď už jsem v klidu, přehodnotila jsem cíle v závodění – nepotřebuji být nejlepší, ale chci si to užívat – a moje tělo funguje dobře a vrací mi to, že jsem mu dlouhodobě dávala dostatek kvalitního tréninku a stravy. Vždy jsem byla závodní typ, ale určitě tomu nechci obětovat tolik jako předtím.

Jak tě ovlivnila profesionální stránka sportu. Jaké změny jsou spojené s tím, když se chystáš na závod? Ať už v tréninku, výživě či psychice… 

Určitě si z tréninku a dalších věcí v rámci přípravy (strava, regenerace) dělám prioritu. A to ne vždy jde ruku v ruce s tím, co by bylo nejlepší pro mě, můj volný čas, společenský život. Třeba nejdu s kámoškou na víno. Chce to víc disciplíny. Dřív, když jsem závodila víc, jsem se určitě cítila pod tlakem a sportovala jsem hlavně proto, že bych měla, ne čistě pro to, že by mě to bavilo. Chci se posouvat, ale už necítím ten tlak.

Vnímáš, že ti sport, řekněme na vyšší úrovni, něco dal a vzal?

Určitě. Vidím to v pracovním životě. Kdykoliv mám nějaký cíl, projekt, zvládnu na danou dobu potlačit zbytek věcí, které bych chtěla dělat. Dalo mi to disciplínu.

Jaká negativa a pozitiva jsi objevila ve světě (profesionálních) sportovců?

Na větších soutěžích v crossfitu je samozřejmě přítomna soutěživost, ale zároveň se jedná o docela komunitní sport, takže se lidé podporují. Myslím si, že pro to, aby byl člověk v tomto sportu fakt dobrý na evropské nebo světové úrovni, neobětuje tomu jen kousek, ale úplně všechno. Level jde pořád nahoru – to, co musel člověk obětovat před deseti lety tomu, aby byl na evropské úrovni, dneska nestačí ani na českou. I proto jsem od toho upustila, protože jsem věděla, že bych se musela vzdát nejen svého zdraví, ale i osobního života.

Jak bys jinak popsala svou cestu do bodu, kde se aktuálně nacházíš? A jaká je to životní a profesní fáze?

Jízda po horské dráze. (smích) Ale ať už jsem byla nahoře, nebo dole – a že těch downs jsem měla na té cestě docela dost – nahlížela bych na to dneska jinak. Moje downs mě nejvíc utvořily, přiměly mě cenit si věcí, které mám. Z každého pádu, který se nám stane, bychom si měli odnést něco pozitivního. Poslední měsíce jsem ve fázi, kterou si užívám. Ale je dobré si uvědomovat, že je to dočasné, protože po každém up následuje down.

Říká se, že by si každý měl definovat své PROČ, aby se posouval efektivně dál a ideálně směrem, kterým chce. Jaké PROČ pohání tebe?

Mám různé PROČ pro různé oblasti života. V té pracovní chci pomáhat lidem předcházet chybám, které jsem v minulosti zbytečně nadělala i já. I když zastávám názor, že každý se musí spálit sám, aby se poučil, myslím si, že nějakým stylem můžu lidem pomoci k tomu, aby se dostali nahoru. Ve sportu mě samotnou žene to, že mě neuvěřitelně baví, takže už tam ani nepotřebuji hledat to PROČ. Je to mou součástí. Ale kdybych ho měla říct, tak je to to, abych byla zdravá a cítila se dobře – teď i v budoucnu.

V popisu svého podcastu The Tapes píšeš, že je to místo, kde můžeme být sami sebou. A přesně to si i přes překážky zamilovat. Chceš tam budovat bezpečné prostředí pro sdílení, obzvlášť v bonusovém obsahu pro užší komunitu. Jaké pro tebe je sdílet svůj život a zároveň neustále dostávat zpětnou vazbu, a to převážně online od neznámých lidí?

Teď už docela v pohodě. Musela jsem si to sama v sobě srovnat. Ze začátku to bylo velké up, po kterém následovalo větší down. Aktuálně je to větší balanc. Ze začátku mě zpětná vazba hodně bavila, že to, co sdílím, lidi zajímá, něco jim to dává. Když začaly přicházet první hejty – které vždycky přijdou – bylo to těžké. Ne, že bych se hroutila, ale vždycky jsem ten negativní komentář měla dlouho v hlavě a přemýšlela jsem nad tím, jestli není něco pravdy na tom, když mi lidé psali, že jsem tlustá apod. 

Teď, i díky Herohero, je to hodně příjemné. Cítím, že v komunitě, které se více otvírám, nejsou lidé, kteří by soudili, že nejde o ten velký obecný internet. Vím, že to, co sdílím, je tím, co sdílet chci, nastavila jsem si balanc a pořád, i když se to nemusí zdát, si nechávám dost věcí pro sebe a zvažuju, co na sítě dám a co ne.

Vnímáš, že by ses postupem času při sdílení více otevřela, co se třeba citlivějších témat týče?

Naopak. Ze začátku jsem řekla všechno, co mě napadlo. Neuvědomovala jsem si sílu internetu a to, kolik špatně vyložených informací o mně by si mohli lidé vytvořit na základě toho, co sdílím. S rostoucí komunitou jsem si začala víc uvědomovat, co dávám ven, a jsem zodpovědnější.

Jak těžké pro tebe bylo si nastavit hranice soukromí a autenticity?

Bylo to přirozené. Někdy jsou věci, které bych chtěla sdílet, ale neudělám to, protože mám strach, že to někdo pochopí špatně. Bylo těžší zpracovat tu zodpovědnost, kterou vůči svým sledujícím pociťuju.

Jak jsi zatím spokojená s platformou Herohero, kde mohou lidé podcast podpořit? Jak velký zájem mají o rozšířený obsah a další placené výhody? Plánuješ výhody do budoucna rozšířit? 

Moc spokojená. Byl to přirozený krok, přesto, že jsem se ze začátku obávala, jak se lidé postaví k placenému obsahu. Rozhodla jsem se nemonetizovat to, co dělám, ale tvořit něco navíc. A to byl podle mě dobrý krok. Herohero je pro mě safe place. Určitě rozšíření výhod plánuju, třeba o různá offline setkání, tréninky apod. Ale zatím je to docela nové, tak postupně zajišťuji celý běh a přidávám všechno postupně.

Nejen v podcastu jsi více promluvila o tvůrčí zdi, jisté nechuti sdílet nebo třeba vyhoření. Jaké to pro tebe jako tvůrce bylo na chvíli ztratit smysl v tom, co děláš, nebo zjistit, že jsi možná až moc „jela na výkon“? Jak ses s tím vyrovnávala?

Bylo to těžké. Je nutné pochopit, že když člověk tvoří a sdílí sám sebe a svůj život, tak jakmile mu přestane dávat smysl tohle, možná mu nedává smysl to, co on sám dělá. Bylo těžké se zastavit a říct si, že to, co jsem dělala doteď, možná nefunguje – ne nutně na internetu, ale mně samotné. Nebylo lehké přehodnotit, jestli to nechci dělat vůbec nebo to chci dělat jen jinak.

Co se týče zpomalení, to už jsem se jakž takž naučila před pár lety ve spojitosti se zdravotními komplikacemi, které přišly se závoděním. Bylo těžké si ale uvědomit, že nemůžu dělat všechno a skvěle. Takový tlak tvůrci zažívají. Nakonec si člověk musí vybrat jen pár platforem, na které se zaměří. 

Velkým odpočinkem je pro mě pes. Dřív jsem se snažila být produktivní za každé situace, třeba při procházce jsem poslouchala podcasty. Teď s sebou ven neberu nic a užívám si čistě jen čas s Oli, věnuju jí pozornost. Dál hodně vypínám u seriálů.

Už přes rok mohou fitness nadšenci využívat aplikaci JEDUNAVÝKON, cvičební i výživový program, který jsi vytvořila se svým týmem a navazuje na live tréninky a campy. Jaký je o program zájem a jak vzpomínáš na jeho začátky? Kdy se ti v hlavě zrodil tento nápad?

Tréninky JEDUNAVÝKON pořádám už od roku 2017. Tou dobou jsem trénovala jen pár holek. Přišlo mi zbytečné sestavovat trénink každé zvlášť, protože všechny měly stejné cíle a podobné slabiny. Později jsem pro ně dělala i offline akce, abych se podívala na jejich techniku apod. Přišlo to zajímavé lidem na Instagramu, takže to přirozeně začalo růst až do vzniku aplikace. Zájem o členství v aplikaci byl obrovský na začátku a stále je, ale i v souvislosti s krizí, covidem apod. o něco opadl.

První víkend v květnu proběhl další JNV camp. Jaké další plány máte?

Ano, a moc se povedl. Holky jely bomby a moc jsme si ty dva dny užily. Dali jsme si za cíl pořádat campy ve více městech a určitě plánujeme i další offline akce či novinky v rámci aplikace.

Vím, že se tomu věnuješ dost (nejen) ve svém podcastu, ale přesto bych se i v rozhovoru chtěla v krátkosti zeptat: Oblast výživy a fitness je spojená se zmatkem, spoustou informací, které ne vždy jsou pravdivé, různými mýty… Jak se v tom má laik vyznat? Kde hledat osvědčené informace a jak nenaletět „samozvaným“ výživovým rádcům a trenérům či lidem, kteří jen propagují nějaký produkt či dietu?

Mou první radou je – žádná zkratka neexistuje. Jakmile někdo prodává něco, co slibuje zázračné změny, které nevyžadují moc práce, tak to většinou nefunguje. Dále bych poradila, aby se člověk vyhýbal extrémům – v hubnutí, většímu omezování v rámci jídelníčku…

Samozřejmě existuje hodně dobrých odborníků, od kterých informace brát, ale nechci doporučovat vyloženě někoho konkrétního. Je hodně důležité poslouchat, co nám říká vlastní tělo, nezkoušet extrémy a zkratky.

Máš ráda různé formy pohybu a zamilovala sis také surfování. V rámci Surf-Tripu jsi vedla tréninky na Be Fit pobytu na Srí Lance. Jak tuhle spolupráci a pobyt hodnotíš? Co si na cestování se Surf-Tripem nejvíc užíváš, jaká další to má pozitiva? 

Je to úplně skvělý a jsem neuvěřitelně šťastná, že se Be Fit konečně udál. Poprvé nám to pokazila začínající pandemie. Moc se mi líbí propojení cvičení a surfu, protože lidé, kteří cvičí, jsou často podobní jako já – chtějí podávat výkony, stihnout toho hodně – zatímco surfaři jsou v chillu, nikam nepospíchají. Chci lidem, kteří si sem přijedou (nejen) zacvičit, ukázat, že si můžou dovolit se hodit víc do pohody.

Užívám si tu komunitu, náš společný program, ale i to, že tady může být člověk někdy i sám, když chce. Jsou tu lidé, kteří mají podobné cíle. Miluju teplo, užívám si blízkost pláže a každovečerních západů slunce. Určitě v téhle spolupráci budu ráda pokračovat, pokud bude zájem.

Chcete se o Srí Lance a Surf-Tripu dozvědět více? Přečtěte si dřívější článek.

Jak ti surfování jde a kolik mu přes rok věnuješ času?

Špatný. (smích) Ne, podle mě je to fakt jeden z nejtěžších sportů, které jsem zkusila. Není to jen o fyzičce, ale i o schopnosti se sesynchronizovat s oceánem, umět v něm číst, naučit se trpělivosti… U mě je to jak kdy – když jsou menší vlny, tak se nebojím a jsem víc v pohodě. Rozhodně nejsem žádný surfař, mám se ještě moc moc co učit.

Surf chci mít spojený s dovolenou, jinak mu přes rok, co se třeba přípravy týče, čas nevěnuju. Už tak mám dost svých tréninků a dalších aktivit. Nemám v surfování velké ambice, prostě si jen vybírám dovolené, při kterých jde dělat. Když mám možnost, jdu v ČR na wake nebo surf skate.

Do kterých dalších destinací bys doporučila za surfem jet nebo by ses tam ráda v budoucnu podívala?

Moc mě láká Dominikána a Maroko. Taky Maledivy, ale ty už jsou spíš pro pokročilé surfaře kvůli korálům apod. Za sebe bych doporučila Francii a Hossegor, tam je to nádherné, taková evropská Austrálie. Dále mám moc ráda Kanáry, nejen jako surfovou destinaci.

Kam plánuješ do budoucna směřovat na své životní a pracovní cestě?

Moje já před pěti lety by ti toho nadiktovalo dost, ale teď, po tom, co byl covid a další překážky, které mi byly stavěny do cesty, si přeju jen dělat to, co cítím, že chci dělat. Chci žít přítomným okamžikem, ne neustále plánovat dál. Jasně, že mám nějaké dlouhodobější vize, bez toho bych se asi nemohla posouvat dál, ale netlačím na to.

Spíš se necháváš vést intuicí…

Přesně. V dnešní době, hlavně v rámci mé práce, což jsou z velké části sociální sítě a marketing, se všechno hrozně rychle mění, takže ani nejde plánovat roky dopředu. Uvidíme – go with the flow.

Pro ty z vás, kteří dočetli až sem a chtěli by si dát do těla s JEDUNAVÝKON aplikací, máme slevový kód na členství s kódem „DAILYSTYLE23“. Slevu ve výši 30 % můžete uplatnit do 30. června.

Zdroj: Lucie Minářová archiv