Zhruba stovka dopisů a dalších rukopisných dokumentů dochovaných v Českém muzeu hudby v Praze umožňuje udělat si živý obraz o provozu divadla a také o kulturním milieu tehdejšího velkoměsta, které bylo překvapivě kosmopolitní, svobodomyslné a přirozeně žilo s uměleckými vzruchy své doby. Knihu otevírá čtivá studie Petry Ježkové o Janu Nepomukovi Štěpánkovi.
Autorka má totiž vzácný dar – aniž by snížila úroveň požadované odbornosti, umí psát živě a barvitě a vlastně zábavně, což dokázala už v knize Obležen národem dramatiků o Janu Lierovi. Štěpánka představuje jako zapáleného divadelníka a úctyhodného měšťana pražského – člověka s velkým nasazením, nabitého energií, schopného široké komunikace na nejrůznějších úrovních, který udržoval širokou síť kontaktů.
O čemž samozřejmě vypovídají i dochované dopisy. A nejen to, Štěpánek byl světoobčan, kterému byl cizí přepjatý nacionalismus, ostatně jeho žena byla Italka Marie Magdalena Santi Zanella z italské rodiny usedlé v Praze na Starém Městě. Manželé měli osm dětí a zdá se, že láskyplné rodinné zázemí hrálo v jejich životech důležitou roli.
Ježková také upozorňuje na rozporuplnost pozdějšího hodnocení Štěpánkovy osobnosti a zvýšenou kritičnost, ba přímo negativní názory na jeho úsilí. Velmi kritičtí k němu byli třeba Jakub Arbes nebo Josef Kubín. I proto jsou uveřejněné dopisy důležité pro jeho poznání, neboť jak píše Ježková, „jsou zbaveny úzké národností perspektivy, která velmi zjednodušuje“.
Přes ně můžeme Štěpánka poznat jako zkušeného divadelníka, dnes by mohl být považován za výtečného produkčního. Studie Dalibora Trunečka si všímá korespondence jako historického pramenu a zajímavě sumarizuje typy dopisů a jejich pisatelů. Poslední text, od Jitky Ludvové, poutavě líčí složitou historii vydané sbírky. Dvě stě let stará korespondence určená divadelnímu řediteli ukazuje, že mentálně se až tolik v divadelním prostředí nezměnilo.
CORRESPONDENZ STIEPANEK KANCELÁŘ STAVOVSKÉHO DIVADLA V PRAZE 1800–1850 Studie: Petra Ježková, Dalibor Truneček, Jitka Ludvová Překlad: Václav Maidl Praha, Divadelní ústav 2023. 432 s. |
Forma dopisů je samozřejmě velezdvořilá, aby ne, pisatelé zpravidla něco chtěli. Jde zhusta o významné osobnosti (herci, pěvci, dramatikové), kteří se ale nerozpakují neskutečně vychvalovat své chráněnce nebo sebe, žádají angažmá, hostování, mají péči o výši honoráře či o to, aby nebyla poškozena jejich autorská práva. Jindy se v dopisech hodnotí inscenace často i květnatě a nemilosrdně a líčí se i všelijaké pohoršující události a drby.
Třeba Štěpánkův dlouholetý přítel herec a režisér Franz Rudolf Bayer hodlající přesídlit do Prahy píše z Vídně a stěžuje si na poměry, ve vídeňských divadlech je prý dobré a špatné smíšeno, jsou pak hrůzostrašně prázdná.
„Útěchou je nanejvýše jeden divák, který zašel, aby si vytvořil srovnání. Na Nevolnících aneb Isidorovi a Olze (které tu hráli s blahovolnou cenzurou) byl dům podruhé – prázdný. Italská opera a balet – jako vymetená.“ Dopisy tedy přinášejí cenné informace nejen o tehdejším repertoáru, ale také o společenské atmosféře a divadelním provozu. Je tu i zpráva o dvou koncertech Nicoly Paganiniho v roce 1828, které Štěpánek zařídil. Paganini si nárokoval dvě třetiny příjmů a náklady šly na vrub divadla.
Velmi příjemný servis tvoří detailní poznámky a vysvětlivky u každého dopisu včetně krátkých medailonů jejich autorů. Correspondenz Stiepanek přináší cenný vhled do historického pramene, který dosud svým způsobem ležel ladem. Mimo jiné ukazuje Prahu v 19. století jako skutečnou kulturní metropoli, jejíž umělecký život ovlivňovaly osobnosti z celé Evropy; čtenář si rychle uvědomí, že v následných epochách tomu mnohokrát tak nebylo. Jde také o skvěle edičně ošetřenou publikaci.
