OHLÉDNUTÍ: Ladislav Kudrna o Čechoslovácích v Indočíně
(8. 6. 2023) – Ve dnech 12. a 13. května 2023 proběhla v Chotěboři a na zámku v Malči mezinárodní konference Sto let od narození profesora Josefa Kalvody, která měla za cíl přiblížit práci a odkaz tohoto polozapomenutého českého historika a politologa žijícího dlouhá léta v nuceném exilu v USA. Letos si připomínáme 100 let od jeho narození v Malči na Vysočině. Na konferenci zazněl také příspěvek doc. Ladislava Kudrny o Kalvodově korespondenci s Milanem Janderkou, vojákem v Indočíně, z něhož přinášíme první ukázku.
Svědectví doby – korespondence mezi Josefem Kalvodou a Milanem Janderkou, příslušníkem francouzské cizinecké legie bojujícím v Indočíně I.
Každý si jistě klade legitimní otázku, proč se Čechoslováci ocitli na druhém konci světa, ve válce, kterou dodnes málokdo zná? Důvod byl prostý. Hlavním impulsem se stal komunistický převrat v únoru 1948, který na Západ vyhnal desetitisíce našich občanů. Včetně Josefa Kalvody a Milana Janderky. Exulanti, kteří utíkali nejen za viděnou lepšího života, ale především za svobodou, skončili po překročení hranic v některém z mnoha uprchlických táborů, nacházejících se na území válkou zničeného Německa. Vysněnou destinací pro exulanty představovaly Spojené státy americké. Realita byla ovšem neúprosná. Pouze zlomek exulantů, většinou těch, kteří měli politické konexe, či náleželi mezi předúnorový establishment, obdržel povolení vycestovat dále na Západ. „Obyčejní“ lidé čekali na povolení k vycestování i více než dva roky, a to v neutěšených podmínkách uprchlických táborů. Nesmíme zapomínat, že druhá světová válka skončila před pouhými třemi lety a zničené Německo bylo stále plné válečných uprchlíků, k nimž se nyní přidávaly statisíce utečenců zpoza železné opony. V táborech panovaly tristní poměry, nedostatek jídla, hygieny, materiálního zázemí, ale i ponorková nemoc, kdy exulant měsíc po měsíci viděl stále ty samé tváře. Pro mnoho mladých mužů se východiskem z bídy stal vstup do cizinecké legie. Jiní, třebaže menšina z nich, vstupovala do legie proto, aby mohla bojovat proti mezinárodnímu komunismu.
Cesta z uprchlického tábora na válečné kolbiště trvala přibližně sedm až osm měsíců. Poté, co mladý muž souhlasil se vstupem do legie, byl agentem cizinecké legie dopraven na nejbližší francouzskou vojenskou posádku, odkud na druhý nebo již týž den putoval do sběrného tábora cizinecké legie v Khelu, nedaleko Štrasburku. V Khelu byl podroben přísným lékařským podmínkám a tzv. screeningu, který ověřil, zda se nejedná o zločince či příslušníka SS či gestapa. Z diplomatických depeší víme, že jen od února do srpna roku 1948 se do legie hlásilo přes 1500 mladých Čechoslováků, z nichž takřka dvě stě nebyla ze zdravotních důvodů přijata. Oproti tradovaným mýtům, již tehdy legie spolupracovala s Interpolem a těžké zločince, stejně jako příslušníky nacistického bezpečnostního aparátu, předávala příslušným úřadům. Něco jiného byli příslušníci Wehrmachtu, kteří byli do legie hromadně přijímáni, což se stalo paradoxně výhodou pro naše legionáře, kteří neuměli francouzsky, ale většina z nich hovořila dobře německy, jelikož povinnou školní docházku absolvovali v době tzv. protektorátu Čechy a Morava.
„Ostatní padli v boji nebo byli zajati, kde mnozí z nich zemřeli v důsledku nedostatku léků a potravy.“
Po 14 dnech v Khelu nastoupili rekruti na vlak, který je dopravil do přístavního města Marseille, konkrétně pevnosti Saint Nicolas, kde byli opětovně podrobeni lékařským prohlídkám a dalšímu vyšetřování ohledně jejich útěku na Západ a činnosti v Československu. V Marseille definitivně podepsali pětiletý závazek služby v legii, který skýtal možnost udělení francouzského státního občanství, pokud jej absolvují se ctí. Po 14 dnech pobytu v Marseille byl vypraven lodní transport do alžírského Oranu. Většina našich mladíků poprvé v životě viděla moře a mnozí přetrpěli první mořskou nemoc. Po vylodění pokračovali do hlavního sídla cizinecké legie v Sidi Bell Abbès, kde si každý elév legionářského řemesla mohl vybrat, u jaké zbraně chce sloužit. Mnozí Čechoslováci si vybrali službu u elitního výsadkářského praporu, který se v době jejich hromadného příchodu do legie začal v Alžírsku formovat, což se jim v září 1950 stalo osudným ve velké bitvě u pevnosti Dong Khe, v němž byl 2. parašutistický prapor cizinecké legie doslova vyhlazen. Ze 700 výsadkářů, kteří byli vysazeni nedaleko pevnosti Dong Khe, se pouhým 13 z nich podařilo probít do francouzských pozic. Ostatní padli v boji nebo byli zajati, kde mnozí z nich zemřeli v důsledku nedostatku léků a potravy.
Legionáři 8. praporu 2. pluku cizinecké legie s ukořistěnou vlajkou Viet Minhu (foto archiv Pavla Knihaře)
Pro nás zde je to velmi obtížné, neboť neznáme terén, a to, co musíme s sebou navíc nosit, to si nedovedeš ani představit. Nějaké 40 kg na zádech, horko 65-75 stupňů, utíkej, střílej, dávej pozor a chraň kamarády, kteří jsou již zranění … píše Milan Janderka kamarádu Josefu Kalvodovi z válečné zóny v Indočíně
Většina našich občanů zvolila službu u královny všech zbraní, pěchoty. Fyzicky i psychicky nesmírně náročný výcvik trval obvykle 4 až 6 měsíců. Na jeho konci uměl každý legionář i se zavřenýma očima perfektně ovládat svoji zbraň, přičemž Francouzi, oproti Američanům, nepodcenili ani ideologickou průpravu konfliktu. Legionáři, kteří směřovali do Indočíny, věděli, proti komu jedou bojovat. Francie, oproti Američanům, zakázala v Indočíně nasazení domácích branců, ale spoléhala se výhradně na profesionální jednoty a cizineckou legii. Třebaže mnozí nováčci během výcviku proklínali sami sebe za to, že vstoupili do legie, po jeho ukončení byli hrdí na to, co dokázali, hrdí na to, že se stali součástí kmene, součásti velké pospolitosti francouzské cizinecké legie. Je dobré mít stále na paměti, že mluvíme o mladících, jimž bylo 18, 19 let. Většina z nich nebyla nikdy dál než kousek za svý městem či vesnicí. Nikdo z nich až na výjimky nesloužil v armádě, a nyní z nich byli výsadkáři či příslušníci pěších pluků, legendami opředené legie. Po ukončení výcviku byl legionář zařazen do lodního transportu, s nímž vyplul na měsíc trvající plavbu do vietnamského přístavu Hai Phong. Pokud mladý muž vstoupil do legie v červnu 1948, již na konci téhož roku byl v Indočíně. Francouzi se po celou dobu války potýkali s nedostatkem lidských zdrojů, zatímco Američané byli limitování politikou, respektive mementem korejské války. Američané nikdy nepřekročili linii 17. rovnoběžky, oddělující Jižní Vietnam od severního, protože se obávali, že by tím vyprovokovali vstup čínských „dobrovolníků“ do války. Až do podzimu roku 1950 udávala tón na bojišti Francie. Poté, co Mao Ce-tung zvítězil v občanské válce, směřovala z Číny do severního Vietnamu mohutná materiální pomoc, včetně vojenských poradců. Značná část Čechoslováků se v Indočíně vylodila během roku 1949, což se jim stalo osudným, jelikož byli nasazeni do tvrdých bojů v okolí pevnosti Dong Khe na podzim roku 1950. Každý legionář musel v Indočíně odsloužit dva roky. Francouzská Indočína zahrnovala nejen území dnešního Vietnamu, ale i Laosu a Kambodže. Během celé války záleželo na tom, kde byl legionář nasazen. Pokud sloužil na „klidném“ Jihu, který až do pádu Dien Bien Phu v květnu 1954 ovládali Francouzi, měl větší než malou šanci, že dva roky přežije bez újmy na zdraví. V praxi ovšem platilo, že jednotky se navzájem střídaly v zázemí a na horké severní frontě při hranicích s Čínou či v oblasti delty Rudé řeky.
„Jedná se o největší bojové nasazení a ztráty našich občanů od konce druhé světové války, které nebyly do dnešního dne překonány.“
Jako v každé armádě a v každé válce, mají muži, kteří v ní bojují a umírají, rozličné cíle a důvody, proč se jí zúčastnili, pokud pomineme všeobecnou mobilizaci. Najdeme v ní jak hochštaplery, mladíky toužících po dobrodružství, tak ty, kteří se rozhodli se zbraní v ruce bojovat proti ideologii, kvůli níž opustili svoji vlast. Nebyla to žádná nadsázka, pokud někteří legionáři tvrdili, že u Saigonu se bojovalo za Prahu. Jako historik se neustále snažím připomínat, že na straně Francie bojovalo v letech 1948 až 1954 přes 1600 mladých Čechoslováků, z nichž na bojištích jihovýchodní Asie minimálně 300 padlo. Jedná se o největší bojové nasazení a ztráty našich občanů od konce druhé světové války, které nebyly do dnešního dne překonány. Během druhé vietnamské války bojovalo v řadách americké armády minimálně devět Čechoslováků, kteří po únoru 1948, respektive po 21. srpnu 1968, emigrovali na Západ. Čtyři z nich ve Vietnamu padli.
Dějiny nejsou a nebudou spravedlivé. To ale neznamená, abychom za naší komunistickou minulostí udělali tlustou čáru. Nevěřím v tlusté čáry za minulostí, protože nefungují. Je povinností historické obce, aby veřejnosti předkládala naši nedávnou minulost bez pozlátka ideologie a ahistorismu. Jak pravil klasik, minulost je vždy před námi a kdo ji nezná, je nucen ji stále opakovat.
Pohřeb neznámého legionáře československého původu (foto archiv Ladislava Kudrny)
Připravil MARTIN VACEK
