Ó ty ženy!

Max a Bello jsou skotští ovčáci, čili kolie. Nejkrásnější a nejhodnější psi na světě. Můžete mi klidně věřit, neboť jsem před nimi měl už čtyři jiné psy.

A tohle je pan učitel Makovička. Právě vystoupil z autobusu a spěchá domů. Často ho můžete potkat v nedalekém lese. Když uslyšíte takové rytmické údery bum – bum – bum – bum, které se k vám nezadržitelně blíží, tak je to on a lesní cesta duní pod údery dvojice hůlek v jeho rukou. Jde, ponořen do svých myšlenek, a zdá se, že je tu jen ta chůze a sám chodec někde zmizel.

„Brý den,“ pozdravím.
„Dobrý den,“ odpoví pan učitel s pečlivostí bývalého učitele jazyka mateřského.

Kupodivu se zastaví, přeruší proud svých myšlenek a zadívá se na psy, kteří radostně vrtí ohony a natahují k němu své dlouhé nosy.

„To jsou podvraťáci,“ vystřelí náhle pan učitel.
No dovol? Pomyslím si, ale nahlas řeknu:
„Kdepak, to jsou kolie.“
„Ale nečistokrevné,“ trvá pan Makovička na svém původním hodnocení.
„Ne ne, čistokrevné jsou. S papírama. Kolie, neboli skotský ovčák.“
„Kolie, skotský ovčák...,“ opakuje si pan učitel. „Na shledanou,“ řekne najednou a jeho
bum – bum – bum –bum postupně slábne, až zůstane jen ptačí zpěv a bzučení hmyzu v korunách stromů.

Za pár dní jsme v lese opět. Bože, to je krása! Jaro už pokročilo téměř do léta, stromy se zelenají novými, svěžími listy a ptačí zpěv naplnil les. Tu je budníček (cilp – calp – cilp – calp...) a tam dál v mlází zpívá pěnice (složitý nápěv je to). A ta vůně!

Na lavičce sedí pan učitel Makovička s nějakou paní, kterou neznám a cosi zaujatě vykládá. Jeho hlas zní přesvědčivě, učitelsky a paní ho nábožně poslouchá.

„Brý den,“ pozdravím.
„Dobrý den,“ odpoví pan učitel. Zase ta pečlivá výslovnost.
Když je míjím, praví pan učitel ke své společnici:
„To jsou čistokrevné kolie, skotští ovčáci. S průkazem původu. To se snadno pozná, víte? Tedy, pokud rozumíte kynologii...“
***
Vyprávím tu příhodu doma manželce a směju se, jak se pan učitel suverénně pochlubil něčím, co vůbec neví a nezná.
Moje paní se na mě podívá takovým zvláštním (snad až soucitným?) pohledem a řekne:
„No... a nepřipomíná ti to něco?“
Co jako? Aha... no jo. Ó ty ženy.