Laterna for Camera od kořenů ke kořenům (2): New Normal a Krajina těla v nových perspektivách

Vraťme se k večeru projekcí Laterna for Camera, který začal vzpomínkou na Radokovo Otvírání studánek. Oba následující filmy svým způsobem na Studánky reagují, byť to ani v jednom z případů nebylo záměrem jejich tvůrců. To už je totiž tak, že si umění žije tak trochu samo vytváří si své vlastní vazby docela náhodou a nekontrolovaně. New Normal vypráví také svůj příběh o vnitřní obrodě a jistém druhu očištění člověka, ačkoliv k ní ukazuje jinou cestu. A Krajina těla se obrací znovu k principu koloběhu života a proměn krajiny, kterou tentokrát není příroda, ale lidské tělo.

Vidět film New Normal znovu na Nové scéně, přináší zase úplně jinou perspektivu než na Festivalu tanečních filmů v malém sálu ve Světozoru. V rámci festivalového programu se vymykal svou délkou, takže v mnoha ohledech v dramaturgii celého bloku začal působit zdlouhavě. Ale po boku Radokových Studánek už není po tomto pocitu ani stopy, protože sdílí onu rozjímavou atmosféru, ačkoliv je technicky i dramaturgicky vystavěn jinak. Jakub Jahn sám připomněl to, co je zjevné a pro rukopis filmu typické, a to až fyzicky sugestivní dojem živého pohybu, který není dám jen choreografií a střihem, ale také pohybem kamery. Statické záběry pro J. Jahna a kameramana Davida Markoviče snad vůbec neexistují. Je zajímavé vidět, jak kamera nikoliv snad zkreslila, ale transformovala perspektivu některých prostor Nové scény a vytvořit iluzi prostoru jak více stísněného, tak naopak rozpínavějšího a zbaveného brutalistní tíhy. (Na tom má samozřejmě zásluhu i světelný design a efekty Karla Šimka.) Polocelky se zaměřují na tok choreografie tančících těl, který následuje v souladu s jeho směřováním, takže dojem pohybu ještě umocňuje, pohyb filmu navíc násobí i rychlý střih. Při pohledu z prvních řad vyvolává až pocit reálné závratě, protože nezbývá mnoho prostoru, jak se periferním viděním zachytit statických bodů, a mozek tak interpretuje viděný vjem jako skutečný pohyb. Což je zcela v souladu s principem Laterny magiky, který je postaven na extenzi diváckých smyslů (a na multiplicitě znaků). Navíc se domnívám, že princip choreografování pohybu kamery a do jisté míry i „choreografie střihu“ by měl být běžný postup při vytváření tanečních filmů (dance for camera) a často mne překvapuje, když tomu tak není.

Sujet je popsán v reportáži z festivalu, i ten samozřejmě má trochu jiný náboj přímo v místě vzniku. A po dvou letech od premiéry vyvstává i otázka, jestli vůbec nastal nějaký „nový normál“, nebo spíš zběsilá snaha navrátit život do starých kolejí, i když jsme viděli, kam nás jízda po nich dovedla. New Normal vznikl za pandemie, pohrává si tedy s významy, jako je izolace, tíseň, strach, nemožnost se nadechnout (místo roušek tu máme působivé sólo Zuzany Herényiové), a na druhé straně nabízí cestu zpět k volnosti skrze dotek, kontakt, společnou akci (kterou tanečníci prožívají jako vlny v moři přelévajícím se vzhůru), o blízkosti zpívá i Amelie Siba. Domnívám se, že se nám podařilo velmi rychle vytěsnit vzpomínky na izolaci a nemožnost fyzického sdílení okamžiku, který skupinová choreografie tolik zdůrazňuje. V dramaturgii společného večera si můžeme porovnat „nabídku řešení“ dvou tvůrčích přístupů. Jakub Jahn nesestupuje do bláta na dně duše, ale nechává se unášet extatickým prožíváním pohybu, je tu tedy také přítomný jistý rituál, ale takový, který přináší pomoc zvenčí směrem dovnitř, kdy očista nepřichází usebráním, ale spíš pomyslnou změnou vědomí. Nepracuje s metaforou předávání, ale sdílení.

Z uceleného filmu je trochu vydělené sólo Jiřího Pokorného, mám pocit, že šev mezi písní a jeho choreografií je patrný a že v kontextu celého děje v něm už nesedí ty části, které byly natočeny za denního světla, je to jediná pasáž, u níž s odstupem poněkolikáté uvažuji, že měla být kratší. Je to však jen detail. Finále v hledišti divadla vzdává tak trochu hold Josefu Svobodovi a světelnému designu, film snese víc než jeviště, kde by takové vyhlížení do budoucnosti mohlo působit pateticky, na obrazovce či plátně je možné brát je více symbolicky. Rozhodně bych film ještě ráda viděla v rámci nějakého dalšího uměleckého programu.

---

Triptych uzavřel film Terezy Vejvodové a kameramana Antoana Pepelanova, navazující na inscenaci Krajina těla a rozpracovávající vizuální část této scénické básně, která se tím pádem mění v báseň filmovou. Dramaturgie večera v něm vygradovala ke kontrastu: ve Studánkách jsme začali pohledy na reálnou krajinu, na zasněžené úvozové cesty, zaorané, zelené i zralé lány, na tok řeky a průhledy korunami stromů, krajinu přírody. V posledním snímku je divákův pohled veden k tomu, aby vnímal paralelu této krajiny v lidském těle. Zároveň sleduje i stejnou časovou spirálu, koloběh roku a života, jemuž ovšem v detailech povrchů lidského těla pomáhá použití nejrůznějších materiálů, ostatně jako v přírodě počasí – třeba krystalů připomínajících jinovatku, tekutin rozličné barvy a konzistence, prachu a mnoha neidentifikovatelných esencí, které doplňují rozmanitost textur. Mimochodem je to také jediná vnější manipulace s barvami, která se tu děje, jinak je film střízlivě neutrální a zříká se umělého light designu. Světlo je tu jen prvek prostě odhalující, existuje proto, abychom viděli a soustředili se, nemá svůj vlastní symbolický kód.

Film je tedy výsostně výtvarný, to jsme již zdůraznili u projekcí v rozboru samotné inscenace, kde měl funkci jedné ze znakových vrstev tvořících komplex sdělení. Navíc fragmentovaný principem polyekranu. V inscenaci je divák veden, aby sledoval dialog několika složek, které v dobrém slova smyslu zápasí o dominanci, ve filmu má možnost se soustředit jen na jednu z nich. Krajina lidského těla ve filmu prochází sérií proměn, které na rozdíl od figurálních výjevů inscenace nenabízejí konkrétní situace, spíše za sebe řadí elementární pocity blízké haptickým vjemům, které si divák může asociovat (chlad, sucho, vlhkost…) a nechávají větší pole interpretaci. Se znalostí inscenace je jednodušší v něm nalézt vodítko a stopovat proměny. Je však možné jej sledovat i bez toho, aby divák jevištní Krajinu těla zažil, pro percepci to není potřeba. Filmová Krajina těla rozhodně není recyklací „odpadního materiálu“, kterého se tvůrci museli zbavit ve střižně při přípravě projekcí, jak by snad někoho náhodou mohlo napadnout. Má svůj vlastní čas, i když zachovává ten prvotní inscenační princip – jde o pohyblivou galerii, ne o naraci. Film je v tom možná svobodnější než inscenace, protože u něj se rámcová kompozice považuje za normální.

Inscenace je mimo jiné oslavou fyzických schopností lidského těla, tuto rovinu ovšem nese jevištní akce, nikoliv projekce. Ta naopak soustavně efektní krásu rozbíjí bizarními obrazy a detaily, které správně narušují jednotnou estetiku krásy, která by jinak mohla být sterilní. Úhly pohledu, které matou a mění perspektivu, film navíc nešetří ani záběry zamlženými a rozostřenými, které ztěžují rozpoznání reálného předobrazu ještě víc. Pokud si odmyslíme jeho spojitost s inscenací, je tu každopádně větší prostor pro interpretaci. Mohl by to být třeba fiktivní cestopisný dokument po neznámé krajině nebo pohled na přirozené prostředí perspektivou mikroorganismu. Té dokumentárnosti odpovídá i stabilní dynamika filmu, která divákovi dopřává čas zorientovat se v každém prostředí. Můžeme se více zasoustředit na podobnosti mikro a makro světa a vnitřní souvislost jejich vzájemného odrazu, skutečnost, že příroda tvoří podle podobných vzorců a principů na každé z úrovní bytí, od mikroorganismů po planetární soustavy (tato sofistikovanost stvoření může lákat k spirituálnímu výkladu). Beztak je to jen naše antropocentrická míra, která určuje, co je mikro a makro.

Jiná rovina interpretace by nás mohla zavést do výtvarného fantastična, kdy některé záběry působí jako pocta „starému dobrému“ surrealismu, a zdaleka to není jen detail oka, které se takovým symbolem stalo už od časů Andaluského psa. Ani filmovou Krajinu těla, stejně jako surrealistické filmy, nelze vykládat racionálně, protože bychom se tím spíš ochudili o možnost asociování, nehledě na to, že umění je právě jedním z míst, kde si můžeme dovolit být dokonale iracionální, a není to chybou, nýbrž účelem. Nehýřila bych tedy příliš vyhledáváním souvislostí s Radokem, pátráním po takzvaných inspiračních zdrojích. Byť k tomu třeba lákala společná dramaturgie filmového večera, ta však na rozdíl od filmového umění racionální a pragmatická je. Film Krajina těla měl premiéru, premiéra proběhla pod hlavičkou dramaturgické řady Laterna for Camera, která se v nové sezoně dočká dalších přírůstků. Bylo tedy jen samozřejmé uvést i pilotní snímek LfC a pak doplnit program na triptych filmovou legendou. Je spíš shoda náhod, že ve snímcích můžeme vzájemné souvislosti nalézt.

Ale něco náhoda není. Nadčasovost třiašedesátiletého materiálu jen potvrzuje účinnost postupů, které jsou navzdory rozmachu nových technologií stále platné. Napsala jsem někde, že už nežijeme ve filmovém, ale digitálním světě. neznamená to ale, že bychom ztratili schopnost vnímat filmovou realitu, jde spíš o to, že dochází k další extenzi smyslů. Střih, montáž, filmový zrychlený čas, těm prostředkům stále rozumíme a vnímáme jejich účin. Zručné zacházení s nimi a k tomu upřímná touha zprostředkovat divákovi pohled pod povrch věcí, fyzicky či metaforicky, i to stále dělá umělce umělcem.

---

New Normal
Režie, střih: Jakub Jahn
Choreografie: Nataša Novotná
Scénář: Nataša Novotná, Jakub Jahn
Dramaturgická asistence: Jana Návratová
Hudba: Prokop Korb, Amelie Siba
Kamera: David Markovič
Zvuk: Vít Jíra
Scéna a kostýmy: Marek Cpin
Light design: Karel Šimek
Umělecká supervize: Radim Vizváry
Produkce: Sandra Malisová

Tančí:
Adéla Abdul Khaleg, Pavlína Červíčková, Kateřina Hanousková, Zuzana Herényiová, Tamara Kšírová, Tereza Kučerová, Nataša Novotná, Natálie Paulasová, Amelie Siba, Anna Slaninová
Patrik Čermák, Libor Kettner, Jiří Pokorný, Alexandr Sadirov, David Stránský, Viktor Svidró, Radim Vizváry
Premiéra: 2021

Krajina těla (film)
Námět: Radim Vizváry
Režie, scénář, střih: Tereza Vejvodová
Producent: Jindřich Trčka
Kamera: Antoan Pepelanov
Sound design: Šimon Herrmann
Grading: Vojtěch Štetka
Masky: Adéla Anděla Bursová, Alice Kim
Asistent kamery: Marek Čihař
Asistentka produkce: Aneta Harvánková

Účinkující:
Laterna magika: Josef Kotěšovský, Zuzana Hrzalová, Martina Illichová, Lukáš Macháček, Kristián Mensa, Jindřich Panský, Matěj Petrák, Tomáš Pintér, Alžběta Tichá
Hosté: Abdulbasit Aliyu, Martina Babišová, Aneta Harvánková, Jarmila Hausnerová, Annamária Kulhánková, Lucie Lipenská, Gustav Prokop, Olga Romáková, Vlada Seredenko, Zuzana Taláčková, Slavibor Petržílka
Premiéra: 2023