Dvě stříbra v nadšeném Halifaxu. Lidi vás poznávají na ulici, líčí Moravec
David Moravec
|
Foto: Trevor MacMillan
Český obránce David Moravec došel s Halifaxem v uplynulé sezoně do finále QMJHL, kde nakonec bral stříbrnou medaili. Tedy stejně jako na šampionátu do dvaceti let, který si užil v místě svého působiště. První ročník za mořem pro něj byl navíc velkou zkouškou a další náročné období ho kvůli zranění ještě čeká.
Davide, co se vám vybaví, když se ohlédnete za sezonou?
Začátek byl pro mě těžký. Byl jsem poprvé v jiné zemi, musel jsem se vypořádat s cizím jazykem a začátek pro mě byl takový těžší. Pak jsem se ale moc těšil na mistrovství a kluky z Česka. Mistrovství se nám navíc povedlo, až tedy na finále, což mě, a i kluky, moc mrzí. V kanadské lize jsme taky došli až do finále a taky jsme skončili druzí, navíc jsem tam měl i nějaké zranění a o to víc mě to štve. Jinak bych ale sezonu shrnul velice pozitivně.
Splnil první rok v Kanadě vaše očekávání?
Od Kanady jsem čekal jiný hokej a vlastně celkově všechno jinak, než na co jsem zvyklý. Dával jsem na sebe velký tlak, abych to všechno zvládl. Jak jsem říkal, tak ze začátku to bylo těžší. Asi prvních deset zápasů jsem si na styl hokeje zvykal, ale trenéři mě vždycky podrželi. Myslím si, že potom už se to jenom zlepšovalo.
Měl jste tedy nějaké nároky i na sebe?
Já jsem věděl, že Halifax je docela známý klub, takže mi bylo jasné, že tam budou dobří hráči. Kanadská juniorka je celkově proslulá rychlým hokejem a tvrdými souboji. Věděl jsem, že budu muset zabrat asi trošku víc než v Česku, protože jsou tady opravdu dobří hráči a dobrý hokej.
„Anglicky jsem skoro vůbec neuměl a šel jsem tam s tím, že to nějak prostě musím zvládnout.“
Na co jste si musel nejvíc zvykat?
Na tu rychlost, protože když jsem v Česku hrál mezi chlapy, tak to bylo pomalejší. V juniorce jsme mladí kluci a pořád se tam létalo a napadalo.
A po nehokejové stránce?
Začátek byl fakt těžký. Anglicky jsem skoro vůbec neuměl a šel jsem tam s tím, že to nějak prostě musím zvládnout. Rodiče mi s tím hrozně pomáhali, vždycky jsme si volali a ujišťovali mě, že to bude dobré a všechno se naučím. Po nějakých pár měsících už jsem anglicky tak nějak mluvil, a hlavně jsem dostal dobrou rodinu v Halifaxu, takže to pro mě bylo také velké plus. Moc mi pomohli.
Takže vidíte progres i tady?
Určitě, protože všichni mluví anglicky. Já jsem měl ještě to štěstí, že se mnou bydlel Švýcar Attilio Biasca, jehož mamka mluví česky. S ním jsem mluvil aspoň trochu česky, ale pak jsem si řekl, že tu angličtinu stejně potřebovat budu. Nějak jsem začít musel, byl jsem prostě hozený do vody.
Foto: Matt Zambonin / HHOF-IIHF Images
Už jste zmiňoval mistrovství, které se hrálo v Halifaxu. Jak jste to prožíval?
Když už jsem věděl, že jdu do Halifaxu, a dozvěděl jsem se, že tam bude i mistrovství, tak mě hned napadlo, že to bude speciální rok. Mistrovství bylo celkově neuvěřitelné. Zážitek, na který budu vzpomínat hodně dlouho. Předvedli jsme výborný výkon a slyšel jsem i pozitivní ohlasy od fanoušků, trenérů z Česka nebo rodičů, což bylo moc hezké. Myslím si, že tím, jak se nám dařilo, tak Česko zase začalo žít hokejem. Snad se to povede i v dalších ročnících.
A jak hokej vnímají v Halifaxu?
Oni to berou jako číslo jedna. Na juniorku chodilo na každý zápas devět deset tisíc lidí. Na mistrovství světa bývalo skoro vyprodáno. Lidi tím žijí, poznávají vás na ulici. Taková ta hlavní ikona tam byl Nathan MacKinnon, od nás Jakub Voráček nebo Filip Zadina, takže si myslím, že klubem prošla velká jména.
Byl jste z takového zájmu překvapený?
Ano. Já jsem byl teda zvyklý z extraligy v Boleslavi, ale tady jsem byl opravdu překvapený, že na osmnáctileté devatenáctileté kluky chodí tolik lidí. Když jsme hráli finále proti Québecu, tak bylo vyprodáno. Okolo devatenácti tisíc lidí. To jsem byl mile překvapený, že to tam takhle chodí.
„Bylo hezké si zahrát zrovna v play off proti českým klukům, ale bylo zase smutné je vidět na druhé straně, když jsme je porazili.“
Jaká byla vaše klubová sezona?
Na začátku jsme si na sebe všichni zvykali, ale musím říct, že tým jako takový jsme měli neuvěřitelný. Proběhlo i pár trejdů, takže někteří kluci se vyměnili, ale tým byl skvělý. Měli jsme výbornou partu. Do mistrovství se nám dařilo, potom docela taky, a nakonec jsme to v play off dotáhli až do finále.
Jak vypadala ta vaše cesta?
Play off je vždycky nová sezona, v které se začíná od nuly. První jsme chytili Cape Breton, kde jsem hrál proti dvěma klukům z Česka. Hrají tam Ivan Ivan a Oliver Šatný, takže to bylo trochu zpestření. Potom jsme prošli přes Moncton a Sherbrooke, kde zase hrají David Špaček a Jakub Brabenec. Bylo hezké si zahrát zrovna v play off proti českým klukům, ale bylo zase smutné je vidět na druhé straně, když jsme je porazili. Nicméně jak říkám, play off pro nás bylo skvělé, dotáhli jsme to do finále, jen škoda, že se nám to nepodařilo dotáhnout.
Byl jste s ostatními Čechy nějak v kontaktu?
V sezoně jsme byli s tady těmi čtyřmi kluky v kontaktu pořád. S Oliverem Šatným a Kubou Brabencem, někdy i Ivan Ivanem jsme hráli hry na počítači, takže jsme se bavili tak nějak furt.
Foto: Trevor MacMillan
V úvodu jste zmínil, že vás ve finále zastavilo zranění. O co šlo?
První zápas jsem odehrál v pořádku, ale asi v sedmém střídání druhého zápasu jsem dostal nepříjemný hit. Teď mám něco s ramenem a měl jsem i problém s loktem, ale nějak jsem se z toho na třetí zápas dostal, abych mohl hrát. Jenže hned v prvním střídání přišel zase nepříjemný hit a měl jsem otřes mozku. Další zápasy už jsem tak sledoval jenom z vrchu ze stadionu a fandil klukům.
Jaké to je, sledovat finále z tribuny?
Je to nepříjemné. Já jsem byl na té tribuně víc nervózní, než kdybych hrál. Attilio Biasca byl taky zraněný, takže jsme tam seděli spolu a komentovali finále česky (usmívá se).
Nakonec z toho bylo druhé místo, jaké byly emoce po finále?
Vždycky je to těžké, ještě když prohrajete tak vysoko až ve finále. S kluky jsme to trochu obrečeli. Nicméně se jde dál, čeká nás další sezona, i když víme, že jsme třeba něco mohli udělat líp. Uvidíme, co nám přinese příští sezona.
„Byl jsem u doktora a musím jít na operaci s tím ramenem, které jsem začal poslední dobou více cítit, takže doufám, že se z toho dostanu co nejdřív.“
Kam na pomyslném žebříčku stavíte tu uplynulou?
Určitě je to jedna z mých nejúspěšnějších sezon. Na mistrovství jsme udělali medaili ani nevím po kolika letech, což byl skvělý úspěch. A když jsme na mistrovství skončili druzí, tak jsem říkal rodině, že to zlato přivezu z ligy. To se bohužel taky nepovedlo, ale celkově sezonu hodnotím jako úspěšnou.
Jaké jsou teď vaše plány?
Teď jsem dostal takovou nepříjemnou zprávu. Byl jsem u doktora a musím jít na operaci s tím ramenem, které jsem začal poslední dobou více cítit, takže doufám, že se z toho dostanu co nejdřív. Potom budu asi pokračovat na letní přípravě v Boleslavi a pak se přesunu zase do Halifaxu.
S čím jdete do další sezony?
Zkusím navázat stejným nebo i lepším výkonem. Znovu se probojovat do finále, akorát si tentokrát už vzít to zlato.
Share on Facebook
