Bill Gates si přečetl román Tomorrow, and Tomorrow, and Tomorrow od Gabrielle Zevin a líbil se mu natolik, že se o něm rozbásnil na svém blogu. Nikdy by prý nečekal, že bude tolik souznít s knihou s herní tematikou, ale dílo ho nakonec oslovilo ve velmi osobní rovině.
Viděl v ní totiž paralely se svým vlastním životem a kariérou. Kniha vypráví o osudech Sama a Sadie, kteří se jako děti spřátelí díky společnému hraní Super Mario Bros., aby se pak společně vydali na cestu k vybudování vysněného herního studia. Nakonec se jim podaří stvořit hit, ale úspěch způsobí rozkol, když se přátelé nemůžou pořádně dohodnout, jak pokračovat. „Kreativní partnerství umí být ohromující, ale i komplikovaná,“ píše k tomu Gates.
Ví, o čem mluví, však nedá moc práce nalézt styčné plochy s historií Microsoftu. Gates se v dětství přátelil s Paulem Allenem, společně navštěvovali počítačový klub a byl to právě Allen, kdo Gatese přesvědčil, aby zanechal studia na Harvardu a radši založil softwarovou firmu. V knize se píše, že skutečná spolupráce je v životě vzácnost. „Souhlasím. Měl jsem štěstí, že jsem takovou poznal v podobě Paula,“ přikyvuje Gates.
Paralely tím nekončí – po obrovském úspěchu Microsoftu se Gates s Allenem rozkmotřili stejně jako postavy knihy. Nakonec si ale všechno vyříkali a až do Allenovy smrti v roce 2018 zůstali přáteli. Gates souhlasí i s další pointou románu, tedy s důležitostí načasování. „Vím přesně, co tím myslí – však jsme s Paulem sami měli obrovské štěstí s načasováním Microsoftu. Vstoupili jsme na trh v době, kdy počítačové čipy začínaly nabírat na síle, ale ještě neexistovaly žádné etablované společnosti v branži,“ píše.
Gates ale zmínil i samotné hraní. Dlouhé roky by prý na otázku, zda se sám považuje za hráče, odpověděl záporně, protože netráví stovky hodin fanaticky ponořen v jediné hře. „Definice hráče je ale v poslední době čím dál tím širší, takže už by asi bylo fér mě za hráče taky označit,“ říká Gates s tím, že začal hrát různé verze online bridge a slovních her.
Minimálně americká neziskovka AARP s takovým sentimentem musí nutně souhlasit, protože Gates je vzhledem ke zmíněnému hernímu zaměření naprosto exemplárním příkladem hráče z věkové kategorie 60+. Vyplývá to z nedávno zveřejněného anketního výzkumu.
Prohlášení o tom, jak se nikdy bláznivě nezamiloval do jediné hry, je ale na druhou stranu mírná polopravda. První kapitola knihy novináře Kyla Orlanda totiž prozrazuje, že ani Gates se svého času nevyhnul herní lásce, ačkoliv se jednalo o dost překvapivou záležitost. Žádná Ultima Online, World of Warcraft nebo Diablo, Gates propadl Hledání min!
Velký šéf si hru oblíbil už během interního testování v roce 1990. Nejnižší obtížnost zvládl vyřešit za deset vteřin a když se tím chlubil, zjistil, že firemní rekord je něco okolo osmi sekund. A bylo zle. Také znáte nutkavou potřebu být ve (libovolné) hře nejlepší? Gates rozhodně ano, protože snaha pokořit nejnižší čas ho ovládla natolik, že nakonec raději smazal Hledání min z vlastního počítače. Což ho ale nezastavilo, protože pak pro změnu chodil hrát k ostatním.
Gates postupně sesekal rekord až na dost úctyhodných pět vteřin, ale fakt, že radši hledal miny, než aby se věnoval firmě, se moc nepozdával zaměstnancům. Rozhodli se ho vyléčit úsměvným způsobem: Vytvořili nepřekonatelný rekord. Posloužilo k tomu makro, které klikalo do rohu herního pole a následně ihned začalo novou hru. Jedno specifické rozložení min totiž lze vyřešit okamžitě právě jedním klikem do rohu, což se makru po několika hodinách povedlo a rekord nula sekund byl na světě.
Skleslý Gates na to reagoval napůl nevážným firemním mailem: „Mé schopnosti kritického uvažování jsou nahrazeny počítačem. Technologie postoupila moc daleko! Když stroje dokážou věci rychleji než my, jak si můžeme zachovat lidskou důstojnost?“
Poměrně nadčasová úvaha, není-liž pravda?
