O víkendu obletěla svět zpráva, že Moskva nabízí požadavky pro mír na Ukrajině. A hned po ní informace, že své požadavky předložil i Kyjev. Je to posun ke konci krveprolití? Ano i ne, tedy jak v čem. Moskva a Kyjev spolu už rok nekomunikují. I skeptik si tedy může říci, že se třeba na obzoru rýsuje řešení. Ale…

I skeptik – a ještě více euforik dbající na spravedlnost a evropské hodnoty – se vzápětí zarazí. Nejde jen o to, že požadavky Moskvy (“uznat v důsledku práva národů na sebeurčení“ územní lup na Ukrajině) a Kyjeva (reparace, vydání válečných zločinců a mezinárodní kontrola nad jaderným arzenálem Ruska) jsou neslučitelné. Tak už to často bývá. Vyhrocené požadavky se do návrhů dávají i proto, aby pak bylo z čeho slevit. Jenže to není vše.

Spíše jde o to, že z výchozích pozic se nic nezměnilo. Kyjev má jasný cíl – návrat do hranic z let 1991–2014 (před anexí Krymu) a Rusko to odmítá.

Jistý posun ale může být v tomto.

Loni Moskva zdůvodňovala invazi potřebou „denacifikovat a demilitarizovat“ Ukrajinu. Což je ideologická floskule, kterou nelze přenést do mapy. Znamená to obsadit celou Ukrajinu, aby bylo možné prosadit její „denacifikaci a demilitarizaci“?

Na tom sice ideologicky trvá, ale spíše ústy lidí jako Dmitrij Medveděv vystupujících v roli „šílenců“ a hrozících jadernými zbraněmi. Jenže zároveň se nabízejí i zadní vrátka.

Před dvěma týdny jsme psali, že do Evropy vyráží zmocněnec čínské vlády Li Chuej, jenž má jednat v Kyjevě, Varšavě, Paříži, Berlíně i Moskvě. Poprvé zástupce velmoci vystoupil v roli neutrála schopného jednat v metropolích Ruska, Ukrajiny i Západu. Právě teď misi ukončil a nabízí čínskou představu ukončení války na Ukrajině.

Ta představa je neskrývaně proruská, ale jde o to, jak zapůsobí ve světě. Vyhýbá se floskulím typu „denacifikace a demilitarizace“ a drží se toho, co lze znázornit na mapě.

Li Chuej vyzývá Západ, aby uznal dosavadní územní zisky Ruska na Ukrajině. Což je představa pro vyznavače evropských hodnot odporná, ale značná část světa – nepovažujeme-li za svět jen Západ, ale i globální Jih – ji takto nevnímá.

V jejích očích posiluje zhruba tento obrázek: Rusko i Ukrajina (Západ) sázejí na vítězství, ale Čína sází na kompromis. Optikou globálního Jihu takový kompromis nepůsobí jako nemravný a ošklivý.

Bude zajímavé sledovat, až se v pátek v Johannesburgu sejde summit nezápadní skupiny BRICS (Brazílie, Rusko, Indie, Čína, Jižní Afrika). Ekonomicky je silná jako USA a vyzařuje jistou civilizační přitažlivost – zájem o členství mají Turecko, Indonésie, Írán, Mexiko, Egypt, Nigérie, Argentina či Alžírsko. Komu asi fandí na Ukrajině?

V tomto prostředí může čínský návrh – a pozice Číny ve světovém dění vůbec – působit jako přijatelný. Přijatelný bude i pro Moskvu: umožní ji vycouvat z floskulí o „denacifikaci“ a hájit „kompromis“. No nekupte to.

V praxi zatím moc nezmění ani pro Ukrajinu. Bazíruje-li čínský návrh na „faktech na zemi“, bude záležet na ukrajinské ofenzivě, kam tato fakta posune.

Tyto úvahy vyznívají dost cynicky. Ale kdo je apriorně odmítá, měl by říci, jak přimět Rusko ke kapitulaci, aniž by to vedlo ke světové válce.

Po dobu Astonovy dovolené přebíráme úvodníky z Lidových Novin se souhlasem redakce.