Provedení Mahlerovy 7. symfonie bylo jedním z vrcholných koncertů Pražského jara
Není jistě potřeba připomínat, že Symfonický orchestr Bavorského rozhlasu patří mezi nejlepší hudební tělesa současnosti, zvlášť v kontextu mahlerovského repertoáru. Ve spojení s Danielem Hardingem, který je po právu považován za určitého „mahlerovského veterána“, se pak jednalo o naprosto ideální konstelaci pro vybrané dílo. Tím byla 7. symfonie Gustava Mahlera, jedna z méně často prováděných symfonií tohoto skladatele.
Daniel Harding začal svou uměleckou dráhu již v útlém věku, v pouhých 17 letech se stal asistentem Simona Rattla v Birminghamském symfonickém orchestru ( Simon Rattle, mimochodem, také Bavorské rozhlasové symfoniky od následující sezóny povede). Harding se počítá mezi špičku dnešní generace dirigentů, spolupracuje s předními evropskými orchestry, posledních patnáct let působí jako hudební ředitel Symfonického orchestru Švédského rozhlasu. Jeho dirigentský styl je precizní, sebevědomý a vizuálně nerušivý.
Moderní pětivětou symfonii, přezdívanou též Píseň noci (Lied der Nacht), Mahler zkomponoval mezi lety 1904–1905 a měla, jako jediná z Mahlerových symfonií, premiéru v Praze. V době komponování Mahler prožíval své vrcholné období – těšil se velkému úspěchu jako uznávaný dirigent Vídeňské opery, byl čerstvě ženatý, majetný a v roce 1904 se mu narodila druhá dcera. Nedlouho poté se ovšem začaly karty obracet. V roce 1907 zemřela na spálu jeho prvorozená dcera, zároveň byl hospitalizován kvůli srdečním potížím, z nichž se vyklubala neléčitelná endokarditida. Spolu s narůstající kritikou, přicházející od vídeňských hudebních kruhů, se nakonec v témže roce rozhodl rezignovat na post dirigenta tamější opery.
I proto zřejmě nakonec k premiéře skladby zvolil pražské oslavy diamantového výročí korunovace císaře Františka Josefa. Skladbu tak poprvé zahrál 19. září 1908 orchestr České filharmonie, výrazně rozšířený o hráče orchestru Nového německého divadla. Kompozici, vykládanou často jako „cestu nocí ke dni“, Mahler ještě několikrát revidoval jak před provedením, tak po něm, jak pro něj bylo typické. Je také možné, že skladbě řadou úprav dodal o něco tragičtější vyznění, než původně měla.
Symfonie je psána pro velký orchestr a v jednotlivých částech využívá řadu netradičních nástrojů, z nichž zaujmou zejména kytara, mandolína, baskřídlovka (tenorhorn), či kravské zvonce.
Sestává z pěti kontrastních vět, z nichž tři jsou nadepsány standardně a dvě (obě sudé – 2. a 4. věta) nesou označení Nachtmusik, tedy přímo Noční hudba.
Již při úvodních tónech první věty Langsam (Adagio) – Allegro risoluto bylo zřejmé, že posluchače čeká koncert na velmi vysoké úrovni. Hned prvních pár taktů, ve kterých nastupují potemnělé smyčce a baskřídlovka vynáší svůj tajemný motiv, bylo podáno pevně a jistě. Mám za to, že Harding uchopil celou skladbu velmi racionálně. Podařilo se mu vyhnout se přemrštěné okázalosti, ke které lze snadno spadnout zejména v páté větě. Držel jednotlivé nástroje na uzdě a kontrastní témata proti sobě stavěl efektně, ale bez potřeby přehánět jejich odlišné charaktery.
Bavorští rozhlasoví symfonici organicky přejímali dirigentem udávané dynamické změny, místy se až zdálo, jako by se dynamika přímo fyzicky přelévala od dirigenta až k posledním pultům. Hned v polovině první věty se také projevilo Hardingovo umění nechat skvěle vyznít konkrétní nástroj, když se nad zbytkem orchestru zcela zřetelně rozezněly dvě harfy. Zde ovšem zjevně nejde jen o schopnost orchestru pružně reagovat na dirigenta, ale i ochotu jednotlivých hráčů naslouchat sobě navzájem, což není v mnoha tělesech automatické.
Druhá věta, Nachtmusik I: Allegro moderato, diváky vtáhla do nočního světa. Obrazy troubících hlídek, patrolujících městem, se prolínaly s poetickými pasážemi připomínajícími noční přírodu. Mohli jsme také slyšet sestavu kravských zvonců propůjčující skladbě místy až pastorální nádech. Mahlerovo enigmatické pojetí nočního světa se symfonikům velice zdařilo, věta si až do konce udržela klidný a tajemný charakter.
Třetí věta symfonie, mírně „infernální“ Scherzo velice moderního rázu, v sobě zahrnuje sarkastické ztvárnění vídeňského valčíku. Je nadepsáno Schattenhaft, tedy „stínově“. Střídají se v něm dynamické extrémy, témata si v rychlém sledu předávají často neočekávané nástroje. To vše Harding se symfoniky zvládli prvotřídně. Tato věta je považována za velmi nadčasovou a je snadné v ní nalézt prvky, které využívali i později skladatelé 20. století. Dobrým příkladem může být Dimitrij Šostakovič, jehož taneční díla mahlerovskou inspiraci rozhodně nezapřou.
Čtvrtá věta, Nachtmusik II., je nejromantičtějším dílem symfonie. Je nadepsána Andante amoroso a je proslulá zejména zapojením dvou nástrojů pro symfonický orchestr neobvyklých – kytary a mandolíny. Oproti mnoha jiným provedením, kdy jsou tyto nástroje usazeny v čele orchestru a připomínají tak zdánlivě sólisty, byli v tomto případě kytarista i mandolinistka usazeni v hloubi orchestru, takže na ně diváci z některých řad ani neviděli. Toto pojetí se mi zdálo v důsledku správné, protože jejich party, ač unikátní, nedosahují ani rozsahem, ani virtuozitou klasických sólových čísel. Tak privilegovanou pozici by si pak navíc při četnosti všelijakých sólových pasáží zasloužily prakticky všechny nástroje.
Přes usazení uvnitř orchestru byly kytara i mandolína naprosto zřetelně slyšet, až měl posluchač pocit, jako by byly nástroje nazvučeny. Vedle zdařilé dirigentské práce i zde jistě pomohly dřevěné akustické panely zavěšené nad jevištěm, které umožnily divákům slyšet výsledný zvuk celého orchestru prakticky tak, jak jej slyšel sám dirigent.
Bez větších prostojů pak Harding rozehrál poslední pátou větu. Tou bylo oslavné Rondo – finale, vykládané jako Der Tag, či triumf světla a dne. Přesto, že hráči hráli již dlouho přes hodinu, z jejich výrazů bylo stále znát obrovské soustředění a Hardingova gesta snad ještě nabírala na přesnosti. Mahler zde využívá témata z Wagnerových Mistrů pěvců norimberských a Lehárovy Veselé vdovy a ve finále opět vrací do hry kravské zvonce. Věta byla umně vygradována a Harding se v jejím průběhu několikrát popasoval s momenty, které potenciálně sváděly k přílišnému patosu. Finále, ač grandiózní, si tak stále zachovalo srozumitelnost a nebylo zvukově přehlcené.
Celkově bylo Hardingovo provedení Mahlerovy symfonie excelentní. Přestože Mahler předepisuje mohutný orchestr, dirigentovi se dařilo hudbu za všech okolností dobře artikulovat, takže i v hlasitých pasážích bylo možné celkem jednoduše rozpoznávat jednotlivé hlasy. Rovněž bylo zřejmé, že ho orchestr respektuje a všechna jeho gesta bezezbytku přijímá. Nikoho tak nepřekvapilo, když byli umělci po doznění posledních tónů odměněni upřímným potleskem, který se záhy změnil ve standing ovation.
Koncert Hardinga a Bavorských rozhlasových symfoniků byl rozhodně jedním ze stěžejních vystoupení letošního Pražského jara. Dohromady vytvořili mahlerovský celek, který se právem řadí mezi současnou světovou špičku.
Symphonieorchester des Bayerischen Rundfunks
Koncert Pražského jara
24. května 2023, 20:00 hodin
Praha, Obecní dům – Smetanova síň
Program
Gustav Mahler: Symfonie č. 7 e-moll
Účinkující
Symphonieorchester des Bayerischen Rundfunks
Daniel Harding – dirigent
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
