Strakova akademie – věrní Říši až do svého konce

Nadání akademie Hraběte Straky vzniklo na základě testamentu sepsaného 18. února 1710. Císařský tajný rada a komorník, hrabě Jan Petr Straka, pán z Nedabylic a Libčan, v Janovicích, Horních Teplicích a Okrouhlicích, nechal sepsat svoji závět 18. 2. 1710.[1] Hrabě určil dvě formy finanční podpory- Studentské nadání peněžní[2] a Nadání ke zřízení akademie pro cvičení chudé mládeže šlechtické v Čechách. Pro Nadaci ke zřízení akademie byl určen výtěžek Strakova fideikomisu[3]. Jeho výtěžek byl schválen Josefem I. císařským dekretem ze dne 17. prosince 1709. Hrabě Straka v testamentu ustanovil, aby po pěti letech, co vymře rod Straka po meči, připadl fideikomis[4] Nadání pro cvičení mládeže chudého stavu vyššího národu Českého. Do té doby měli fideikomis využívat ženy z rodu Strakova z Nedabylic.[5]

Hrabě Jan Petr Straka, zakladatel Strakovy akademie, pocházel z manželství Petra ml. Straky z Nedabylic a Kateřiny Dobřenské z Dobřenic. Oba rodiče mu zemřeli ještě v dětství. Otec se účastnil stavovského povstání a vyvázl s pokutou za odboj proti císaři, nicméně po zbytek života již měl podlomené zdraví a umírá v pěti letech Jana Petra. Po studiu v Praze absolvoval mladý pan Straka tzv kavalírskou cestu po Itálii a Francii.

Učarovala mu Francie, kde také nalezl svou životní partnerku. Usadil se tam na určitý čas a oženil se se šlechtičnou Catherine de Faure-Verdecy. Po návratu do českých zemí zvětšoval rodinný majetek a 22. ledna 1680 byl povýšen do panského stavu a později i do hraběcího stavu, stal se tajným radou a komorníkem. 23. ledna 1701 však Kateřina Straková, rozená de Faure-Verdecy, která žila v Praze v dnešním malostranském domě „U Bílého koníčka“ – Strakově paláci, umírá a je pohřbena u Maltézských rytířů. Palác Straků z Nedabylic je znám i svým názvem U sedmi čertů, později v 19. století zde žila paní Niemetzová. Zajímavá a tajemná dáma Malé Strany, která je dnes pochovaná na Vyšehradském hřbitově v Praze.

 Nicméně spolu se smrtí manželky se začíná smrákat i nad celým rodem Straků. Hrabě patrně pod tíhou budoucnosti bez potomků vytváří fideikomis a svůj testament se založením nadace. Hrabě Straka zemřel na zámku na Libčanech 28. září 1720 a je pochován ve zdejším kostele Nanebevzetí Panny Marie.[6]

Strakův rod vymírá po meči  4. února 1771 smrtí Adama Jiřího hraběte Straky z Nedabylic. Podle závěti pět let využívali výnos ženy rozené Strakovy a v roce 1776 byla otevřena možnost zřídit Strakovu akademii. To se však nestalo. K ukončení výstavby akademie došlo až roku 1896, tedy o více než sto let později. Nejvíce sporů, které způsobily stoleté prodlení, bylo okolo statutu nadace, jejího chodu, přijímání nových stipendistů a jejího hospodaření.

Nová budova akademie měla být internátním zařízením pro výchovu a vzdělávání. V budově ale měli být stipendisté vzděláváni jen ve speciálních disciplínách, za běžnou výukou měli docházet na střední školy, gymnázia a vysoké školy. Podmínkou nadačního stipendia bylo, jak uvádí list z roku 1814, studium v Praze. Dále byla zvolena devítičlenná komise, která na základě předpisů Tereziánského rytířského ústavu ve Vídni a rytířských akademií v Lehnici a v Bedburgu vypracovala předpisy pro Strakovu akademii. Ty byly shrnuty do 14 článků a odevzdány 17. května 1884 zemskému výboru. Nová Akademie měla tři kategorie chovanců -Ty, kteří obdrželi celé stipendium, chovance s polovičním stipendiem a platící. Statut Akademie schválil císař František Josef I. 25. září 1889. Strakova akademie byla vlastně internátem pro šlechtické syny ze zchudlých rodin šlechty nebo pro mladé šlechtice, kteří pobyt zde platili. Vyučoval se zde šerm, tanec, hudba, malba, vybrané způsoby chování ve vysoké šlechtické společnosti, taktéž se pečovalo o tělesnou zdatnost chlapců – plavání, cvičení. Velmi důležitá byla výchova v katolické víře a dbalo se o vytvoření oddanosti a věrnosti mladých mužů císaři a říši.

Stavba budovy na pozemku bývalé jezuitské zahrady‚  původně pozemky darovala jezuitům Manrique de Lara y Mendoza, probíhala v letech 1892 – 1896. V přízemí se nacházely kanceláře, učebny, slavností síň, tělocvična, místnosti pro speciální výuku – kreslení, jízdu na koni,  hudbu, šerm a tanec. V první a druhém patře byla domácí kaple sv. Václava, studovny a ložnice chovanců. Dále měli chovanci k dispozici místnosti k volné zábavě, místnost s vanovými lázněmi a nádržkou ke koupání. Vlastní křídlo měla jak nemocnice, tak i hospodářské zázemí budovy nadace. Všechny místnosti byly elektricky osvětleny a vybaveny ústředním vytápěním. V zahradě akademie, kterou projektoval František Thomayer, byla studentům k dispozici tzv. letní tělocvična, hřiště a plovárna na břehu Vltavy.[7]

Původně středoškolští studenti docházeli na studium do veřejných pražských gymnázií, určených jejich rodiči. Většinou padla volba na česká a německá gymnázia na Malé Straně. Je třeba říci, že režim v ústavu byl nesmírně přísný. Mladící měli vycházky jen výjimečně, a to pod dozorem starších osob. Denní režim byl přesně rozvržen. Mladíci nosili uniformy. Mezi Pražany nebyla Akademie příliš oblíbená. V postupně demokratizující se společnosti představovala jistý relikt minulosti a postupně se stávala anachronismem, podobně jako Ústav šlechtičen na Pražském hradě.

 Jedním z nejznámějších studentů Akademie byl Johannes (Jan) sv. pán Nádherný z Borutína. Bratr známé majitelky zámku Vrchotovy Janovice – Sidonie Nádherné. Mladý šlechtic se zapsal do dějin svérázným způsobem. Vedl si poznámky a zápisky o lehkých ženách, které pravidelně navštěvoval v pražských nevěstincích. Měl i četné milenky. Psal zoufalé dopisy své matce do Vrchotových Janovic, kde barvitě popisuje zdejší přísné poměry. Kromě příspěvku k dějinám pražské prostituce přelomu 19. a 20. století, tak zanechal i vzpomínky na Strakovu akademii. Dlužno říci, že mladík porušoval kázeň pravidelně a kazil pověst Akademii svým chováním – jezdíval fiakrem s lehkými ženami po pražských ulicích, rád popíjel víno a šampaňské, nicméně zanechal i popis zdejšího života. Nakonec ho matka nechala vypsat z Akademie a zapsala ho na malostranské gymnázium, které i přes své milostné pletky zdárně dokončil maturitou a studoval na vysoké škole. Miloval umění, vědu, ale jeho život vyhasl sebevraždou, kdy dobrovolně předešel strašnému konci kvůli tehdy smrtelné pohlavní chorobě. Janova smrt tehdy vrhla stín na celou rodinu Nádherných a byla preludiem tragického osudu Sidonie Nádherné a jejího milovaného zámku a parku.[8]

V roce 1914 po vypuknutí Velké války většina studentů odchází na bojiště. Celý svůj mladý život byli vychovávaní k věrnosti říši a císaři a bylo pro ně samozřejmé přihlásit se dobrovolně k vojenské službě či se nevyhýbat odvodu.  Brzy počet studentů klesá na úplné minimum a žádní další nepřibývají. Mladé životy šlechtických důstojníků vyhasly v bahně zákopů a hrůzách polních lazaretů.

Kvůli absenci studentů předává nadace prostory Akademie Červenému kříži, který zde zřizuje vojenskou nemocnici. Po celou Velkou válku se zde léčí zranění císařští vojáci. Zbývající studenti, kteří kvůli věku či zdraví nemohli odejít do války, byli přestěhování do Valdštejnského paláce (tehdy ještě v držení rodu Waldsteinů).

Nástup nového režimu, Československé republiky, byl pro Strakovu akademii zničující. Vzdělávací a výchovný ústav pro chudou šlechtickou mládež v Čechách byl nucen po třiatřiceti letech rozpustit internát vzhledem k zániku šlechty po rozpadu císařství, a tak se ze Strakovy akademie stala opět peněžní nadace. Po jistý čas ještě sloužil studentům (i přičiněním T.G. Masaryka), ale i nejrůznějším institucím státu. Nakonec přišlo rozhodnutí Zemského úřadu ze dne 25. května 1938, který znamenal právní zánik již fakticky neexistující Strakovy nadace. Strakův nadační fond byl zrušen a jeho jmění bylo převedeno Zemské finanční pokladně.[9] Tím končí dějiny Strakovy akademie. Dnes zde sídlí úřad vlády České republiky.

Z původní zahrady Akademie zbyl vlastně jen platan v rohu parku, který jako jediný živý pamětník  viděl šlechtické mladíky, prostě mladé muže, kteří zde splétali své sny a naděje i lásky. Mnohým bylo souzeno brzy  padnout ve válce v dalekých krajích, mnohé další odvál osud do různých koutů světa. Zůstalo jen šumění listí v koruně starého stromu. A nám zbylo to štěstí, že mu stále můžeme naslouchat.

[1] JENŠOVSKÝ, Bedřich. Historicko-právní nástin vzniku a vývoje nadání hraběte Straky. Praha 1947,. s. 11.

[2] Studentské nadání peněžní bylo určeno pro tyto skupiny osob: dvou chudých osob při konviktu sv. Bartoloměje na Starém Městě Pražském, pro dvě mladé chudé ženy v klášteře sv. Voršily na Novém Městě Pražském34 a pro jednoho chudého nemocného a opuštěného v klášteře milosrdných bratří u svatých Šimona a Judy na Starém Městě Pražském. Přičemž přednostně se jednalo o členy rodu Straků.

[3] Majestátem, ze dne 17. prosince 1709 mu bylo povoleno vytvořit rodinný fideikomis  ze statků Okrouhlice, Libčan, Janovic a Horních Teplic.s V poslední vůli je ustanoveno, že pokud již nebude mužských potomků rodu Straků, má být fideikomis použit na zřízení a pozdější provoz na Nadání ke zřízení akademie pro cvičení chudé mládeže šlechtické v Čechách.

[4] (práv.) rodinný fideikomis - majetek, který zakladatel zajišťuje pro rod ustanovením o jeho nezcizitelnosti a dědické posloupnosti, byl vytvářen se souhlasem císaře u nejvýznamnějších šlechtických rodů. Rod si tak zajišťoval nedělitelnost a zachování majetku. Bez fideikomisu často docházelo k rozdrobení majetku a pauperizaci šlechtické rodiny.

[5] DOLEŽALOVÁ, Antonie. Hlávkovi předchůdci a pokračovatelé: právní postavení a sociální funkce nadací v českých zemích a v Československu od jejich vzniku do současnosti. Praha 2014, s. 77

[6] Miroslava EGROVÁ, Akademie hraběte Straky, Bakalářská práce, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy 2017, 53 s. Bakalářská práce Miroslavy Egrové, str. 11-13

[7] DOLEŽALOVÁ, Antonie. Hlávkovi předchůdci a pokračovatelé: právní postavení a sociální funkce nadací v českých zemích a v Československu od jejich vzniku do současnosti. Praha 2014, s. 87.

[8] Jan Vokolek – věrný zahradník baronky Sidonie Nádherné - Blog iDNES.cz

[9] Miroslava EGROVÁ, Akademie hraběte Straky, Bakalářská práce, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy 2017, 53 s. Bakalářská práce Miroslavy Egrové, str. 45-49