Jen devět fotbalistů v historii odehrálo za Baník více zápasů než on. Na kontě jich má 243.
Leč jeho cesta do Ostravy nebyla úplně snadná.
„Už jsem měl nakročeno do Olomouce, byl jsem tam i na tréninku,“ zavzpomínal. „Ale baníkovští funkcionáři mě přetáhli.“ Za jeho odchodem z rodného Šumperka do Baníku byl trenér Jaroslav Gürtler. „Také byl Šumperák a můj taťka ho kdysi trénoval.“
Přiznal, že změnu klubu ve 14 letech moc neřešil. „Ale když jsme hráli proti Baníku, viděl jsem, jací tam jsou borci. Jenže i náš ročník v Šumperku byl šikovný. Do Baníku jsme šli s Jardou Kolínkem, který hrál později za Opavu, a s Mírou Skývou, což byl výborný gólman. Bylo fajn, že nás bylo víc.“
Přesto pro Slončíka nebylo jednoduché zvyknout si na nové prostředí. „Nebyly mobily, chyběla mi rodina. K tomu mě v šestnácti chtěli dát z Baníku pryč, protože jsem byl pořád takové nevyzrálé dítě, nenasvalené. Ani jsem nehrál v základní sestavě,“ podotkl.
„Uvažovali, že mě pošlou zpátky do Šumperka, ale co mi říkal Franta Valošek (někdejší útočník Baníku a trenér mládeže), tak se za mě postavili někteří trenéři. I on říkal šéfům, že fotbal hrát umím. A že i když jsem menší postavy, hru vidím, a že by byla škoda, abych odešel.“
Fotbalista Baníku Ostrava Radek Slončík (vpravo) při souboji s Josefem Kaumanem z FK Teplice. (6. listopadu 2005)
Tak se Baník stal pro Slončíka klubem číslo jedna.
„Začal jsem tady hrát ligu. Když mi bylo osmnáct, získali jsme Československý pohár,“ připomněl finálovou výhru 6:1 nad Spartakem Trnava v roce 1991 ve Frýdku-Místku. Mužstvo tehdy vedl jeho dobře známý Jaroslav Gürtler.
A v 18 letech podepsal v Baníku i první profesionální smlouvu. Na čtyři roky, načež ji protáhl o další čtyři. „Z mušketýrů, jak se nám říkalo s Čížkem, Galáskem a Řepkou, jsem tady zůstal nejdéle,“ podotkl.
Trable s kolenem
Jenže už v 19 letech měl první vážnější zranění kolena. „Tehdejší zákrok hodně ovlivnil mou kariéru,“ připustil. Podstoupil devět operací kolena. Nemrzelo ho, že nebýt zdravotních problémů mohl dokázat mnohem více?
„Jo, ale spíše lidé kolem mě, kteří věděli, co dovedu, říkali, že kdyby mě koleno tak nelimitovalo, tolik nebolelo, mohl jsem být někde jinde. Ale co se dá dělat.“
O Slončíka i přes zdravotní potíže usilovali šéfové pražské Sparty. Čtyři roky o něj bojovali. „Každé přestupové období mě oslovovali. A co vím, tak jejich nejvyšší nabídka byla třicet pět milionů korun,“ zmínil Radek Slončík na tehdejší dobu hodně vysokou částku. Předtím Baník nejvíce peněz dostal v roce 1992 od Slavie Praha za Radima Nečase.
Sparta koupila Slončíka v roce 2000, byť znovu marodil. „Když to tak řeknu, koleno jsem nechal v Baníku,“ usmál se. „Šel jsem do Prahy a hned jsem letěl na operaci do Ameriky.“
Fotbalista Radek Slončík uniká plzeňskému Jarkovi Jarolímovi (vpravo). (16. září 2006)
Za Spartu odehrál 43 ligových utkání a v roce 2001 s ní získal titul. Přestože nenastupoval pravidelně a v sestavě si nevydobyl pozici, jakou měl v Baníku, nepovažuje přestup za omyl.
„Sparta tehdy byla nejlepší klub v Česku, hrála evropské poháry. Díky tomu jsem nastoupil například proti Bayernu Mnichov a Realu Madrid. Chtěl jsem se někam posunout, ale koleno mě nepustilo.“
Ve Spartě si nesedl s tehdejším trenérem Jaroslavem Hřebíkem. „Když to beru zpětně, nevyhovoval jsem mu do jeho systému. Chtěl na hřišti jiné typy, ale musím uznat, že s nimi měl úspěch.“
Přesto si zahrál třeba proti Zinédinu Zidanovi. „I proti Robertu Carlosovi, který byl tehdy také v Realu,“ připomněl. „A za nároďák jsem mimo jiné v Anglii nastoupil proti Davidu Beckhamovi.“
Za národní tým odehrál 17 utkání. „Jsem rád, že se mi to i přes trable s kolenem podařilo, protože reprezentace je pro hráče největší pocta.“
Titul s Baníkem
Ze Sparty zamířil na jednu sezonu do maďarského Újpest FC. V roce 2003 se vrátil do Baníku a následující sezonu s ním slavil titul. „Z týmových úspěchů to pro mě bylo nejvíc,“ přiznal.
„Bylo úžasné vidět fanoušky, jak už v pondělí dopoledne stojí na Bazalech frontu na lístky. A když jsme šli po tréninku domů, bylo vyprodáno. To pro nás byla ohromná motivace.“
Fotbalisté Radek Slončík (vlevo) a René Bolf z Baníku Ostrava se radují ze získání mistrovského poháru v sezoně 2003/2004. (8. května 2004)
A co individuální pocty? „Moc si vážím, že jsem byl v letech 1998 a 1999 vyhlášen nejlepším hráčem ligy (Král ligových trávníků). To je velký úspěch v éře, kdy jsme měli spoustu vynikajících fotbalistů,“ odpověděl.
K tomu v roce 1998 skončil třetí v anketě Fotbalista roku.
Ze svých někdejších spoluhráčů vyzdvihl Viliama Hýravého, který byl u jeho prvoligových začátků. „To byl špílmachr! Vedl mužstvo na hřišti i mimo něj, dal mi hodně rad. Navíc jsem s ním byl na výjezdech na pokoji. Ukázal mi, jak se chovat, ale pokoru jsem měl v sobě.“
Slončík po Hýravém roli tvůrce hry převzal. Byl pověstný svou technikou. A už v 21 letech byl kapitánem. Je přesvědčený, že hráč, jemuž to myslí, má přehled, dokáže perfektní přihrávkou překonat soupeřovu obranu a umí se prosadit v soubojích jeden na jednoho, je pořád velmi cenný.
„Takových hráčů ale ubývá, což je dáno i současnou menší základnou, než bývala za mých časů. Fotbalistů vyrůstá méně, takže je i méně těch kreativních.“
Mladým chybí větší klubismus
Radek Slončík v Baníku trénuje fotbalisty od 16 do 19 let, takže může srovnávat nynější a dřívější generace. „Baník byl číslo jedna, byli jsme největší borci. Získávali jsme československé tituly šestnácti i osmnáctiletých. Z našeho kádru bylo asi osm hráčů, kteří se později prosadili v lize. Bylo tady hodně skvělých fotbalistů a další, když to tak řeknu, stáli za dveřmi.“
Fotbalista Baníku Ostrava Radek Slončík (vpravo) sleduje odkop olomouckého Petra Pavlíka. (31. května 2005)
A dnes? „O každého hráče se bojuje a nemají úplně takový vztah k Baníku jako já, když jsem tady přišel. Chodil jsem fandit i do kotle, žil jsem s Ostravou, s Baníkem. To u mnoha hráčů už nevidím, klubismus nemají úplně v sobě.“
Po Baníku hrál ještě druhou ligu za Fulnek a končil v Karviné, kde poté dělal manažera. Tím byl i v Baníku, když mu šéfoval Petr Šafarčík a klubu hrozil krach.
„V té době to nebylo vůbec lehké. Vydržel jsme dva a půl roku, ale řešil jsem jen špatné věci, které jsem stejně nemohl ovlivnit, a tak jsem se rozhodl, že budu raději předávat zkušenosti mladým klukům. To mě naplňuje.“
