Nejdřív se stydíte koupit kondom, pak viagru a nakonec jste skoro všichni svatí...

Jsou na světě matky, které se s ničím moc nepářou. 

V některých okamžicích se může zdát, že je jejich upřímnost bolavá stejně jako koleno odřený při prvních jízdách na velocipédu. 

Ale jako se každé odřené koleno zatáhne strupem, zalátá život různé ostychy a prohry strupama radosti a potěšením z neočekávaného.

"Každá ženská si zaslouží chlapskou péči až do tý doby, dokud na to má...víš, co... to animé." rozbrnkala Zorina téma včerejšího povídání, když jsem se jí chtěl zeptat, jak je na tom po zánětu, kterej si, šupák jeden, v jejím těle udělal baletní přípravku v rytmu lambády.

"Animé? Jseš si tím jistá?", zapochyboval jsem.

"Prosimtě, mně starý ženský nebudeš vykládat o chuti na něco.", odbyla mě mutr.

"Ale to je animo, né animé. Animé je slovo, který třeba i Japonci používají k označení animovaných filmů. Manga třeba.", byl jsem za chytrýho.

"Prosim tě, kdo by animoval ovoce?", kontrovala neúprosně Zorina.

"Manga nejsou ovoce.", trval jsem na svém.

"Nééé?", zasmála se máma do telefonu, "...a co to je? Maso?", zůstala máma stejně neoblomná ve svém, jaké já v tom mém. 

"Mango je ovoce, manga jsou japonský animovaný filmy. Tečka.", snažil jsem se ukončit diskuzní přestřelku a konečně se dočkat toho, kvůli čemu jsem mámě volal. Kvůli zánětu.

Jenže to by nebyla Zorina, aby k dišputaci o jejích chutích a nepochopení manga a manga nevyšťourala ze své historie nějaký názor.

"Vy chlapi jste se vším hned hotoví. Máte to tak snadný. Nebejt ženskejch, kde byste byli, co?", nasadila další okruh debaty.

"No nebejt ženskejch, tak tu nejsme. Ale nebejt chlapů, tak tu nejsme taky.", skoro jsem zafilozofoval.

Máma se do telefonu rozesmála tak, že její smích v zahradě před okny kuchyně rozkýval vysoké stonky česneků s fialovými koulemi na jejich špičkách.

"No ještě štěstí, že vás máme.", dosmála se po chvíli. "Je s váma zábava.", pokračovala. "Nejdřív se stydíte koupit kondom, pak viagru a nakonec se z vás stanou svatý, ti povim."

Byl jsem zticha a čekal, co bude dál.

"Co mlčíš? Není to snad pravda?" stepovala Zorina netrpělivě před mojí očekávanou odpovědí.

"Viagru jsem si ještě nekoupil.", reagoval jsem na jeden z detailů jejího životního poznání. 

"No tak to Josefovi gratuluju, že jsi pořád takovej Jura s mangama..." lehce ztichla, "...vlastně s animóóó.", opravila záhy - opět se smíchem - svoji chybu.

"...a kondomy sem se kupovat nestyděl. Akorát jsem si je nevyžádal ústně, ale ukázal na ně mlčky u kasy v drogérii.", vzpomněl jsem si na svoje začátky.

"Noooo", rozesmála se opět máma. "To na tebe musel bejt pohled, ti povim, to si to prodavačka určitě užívala. Dyť řikám, že je s váma sranda. Ani v kostele se tak nepobavíš.", dodala.

Proč do tohodle povídání taháš kostel?", snažil jsem se odhalit souvislosti "animo/manga/kondomy/ viagra a kostel".

"Zkus popřemejšlet, mudrlante.", hecovala mě máma. "Neříkala jsem snad, že se nejdřív stydíte a pak se stejně všichni stanete svatejma?"

"Svatejma? Všichni? Nejen třeba Vojtěch, Josef a Jan Pavel druhý?", dumal jsem.

"Jo jo, hošíku, svatejma. Ty už jsi byl, díky Boží prozřetelnosti ,svátostí obdařen hned po vojně. co si pamatuju.", pronesla až záhadně.

Jsem za mých skoro šedesát let života zvyklý, že se od matky člověk dozví spoustu toho, co ani netuší. Ale téma o obdaření svátostí? To jsme ještě nikdá neprobírali.

Těšil jsem se, vlastně docela hodně tetelil nad tím, jak krásná slova budou charakterizovat moji osobnost. Jak budu díky obdaření svátostí veleben a dokonce jsem si představoval, jak Zorina padne na kolena, až se příště uvidíme a ona se bude moci pokochat mojí božskou aurou.

"Takže svatej, říkáš? A hned po vojně? To je od tebe hezký. Děkuju.", pořád jsem přebýval na obláčku pocitu uctívání vlastní matkou.

"Svatej, hochu. Svatej. Ale ne úplně tak, jak si to zřejmě ve svý chlapský představivosti maluješ.", rozkolísala Zorina mé úvahy o mé svátosti.

"Tak proč? Proč jsou nakonec všichni chlapi svatí, jak tvrdíš."

"Tak já ti napovim. Ať se chlapi snažej sebevíc, nakonec se nad jejich hlavou ukáže svatozář. Někomu dřív, někomu pozdějc. Na hlavě se jim objeví kolečko. Tam nahoře tomu řikaj svatozář, tady u nás tomu říkáme pleš."

---

Jsou na světě matky, které se s ničím moc nepářou.