Terezín (Litoměřicko) - Život v ghettu v Terezíně byl těžký, ale bylo štěstí tam zůstat do konce války. Vyprávět zážitky je někdy těžké, nicméně důležité, řekli dnes na Národním hřbitově přeživší, kteří přijeli do pevnostního města na Litoměřicku uctít společně s politiky, diplomaty, hosty a veřejností oběti nacistické perzekuce u příležitosti 78. výročí konce druhé světové války. Svůj příběh vylíčil účastníkům tradiční tryzny Ján Hanák, lékař ze Žiliny, jenž byl transportován do Terezína v osmi letech.
"Když měl člověk to štěstí a zůstal tady, tak přežil, pokud nedostal nějaké nemoci," řekla ČTK Michaela Vidláková, narozená v roce 1936 v Praze. Nejhorší byla podvýživa, nemoci, strach o rodiče, strach z dalšího transportu, uvedla. "A nemohli jsme nikam jít, nevěděli jsme, kdy to skončí, ale přece jen byla naděje, že to jednou skončí a zas bude dobře," uvedl Petr Vogel, původem z Prahy, který žije v Kalifornii. Do Terezína se dostal v roce 1941. První měsíce pobytu si moc nepamatuje, byly mu čtyři roky, v sedmi letech Terezín opouštěl, což vnímá jako velké štěstí. "Že jsem nešel dál do transportu, do Osvětimi," podotkl.
Poprvé od konce války byl dnes v malém městečku u Ohře slovenský lékař Ján Hanák. "Tentokrát přicházím dobrovolně," řekl na úvod svého projevu, v němž popsal mimo jiné transport v dobytčím vagonu, při kterém umírali lidé. Vzpomněl na pobožnosti organizované obyvateli ghetta, kteří byli různých národností i vyznání. "Většina ani nebyla nábožensky založená, ale všichni se účastnili, dávalo nám to pocit jednoty," uvedl. Sám se teprve po návratu do Žiliny dozvěděl, že je židovského původu. Jeho rodina konvertovala ke katolické víře před válkou. Ve vztahu k současnosti zdůraznil, že všechny tragédie novověku začaly nenápadně. Nikdo podle něj dnes nemá právo na pasivitu, nutné je použít všechny prostředky na implementaci kritického myšlení do života.
Mluvit o tom, co se dělo během druhé světové války, je podle Vidlákové nutné. Jezdí do Terezína často se skupinami školáků. Opakovaně v Terezíně byla také čtyřiadevadesátiletá Dita Krausová, autorka knihy Odložený život. "Pokaždé, když sem jedu, tak vzpomínám, jak jsme šli pěšky z Bohušovic se zavazadly, jak byla zima, jak jsme nevěděli, co nás čeká," řekla dnes ČTK. Do Terezína přijela s rodiči, když jí bylo 13 let. "Byla jsem rok a měsíc v Terezíně, pak jsem byla šest měsíců v Osvětimi, tam zemřel tatínek. (Josef) Mengele nás selektoval na práci v Německu, kam jsme se dostaly s maminkou. Tam jsme pracovaly do jara 1945, nakonec nás poslali do Bergen-Belsenu, kde nás osvobodili Angličani," uvedla.
O holokaustu vypráví Krausová lidem v různých zemích. "Chodím a povídám o tom mládeži, vojákům v Izraeli, obecenstvu, které si to žádá," řekla. "Dokud mohu, mluvím," dodala Krausová, která se po osvobození vrátila zpět do rodné Prahy, kde se provdala za českého spisovatele Otu B. Krause, s nímž v květnu 1949 emigrovala do Izraele.
