Divadelní noviny > Festivaly

Brněnsko-pražské blízkosti (No. 1)

V pražském Divadle Archa začala včera dvoudenní přehlídka nejnovějších inscenací brněského HaDivadla, které vznikly na jaře tohoto roku v rámci stávající sezony, již divadlo nazvalo Sezona 48: Blízkost. Navázaly tak na inscenaci Humanismus 2022, se kterou soubor hostoval v Arše v prosinci loňského roku a které dohromady s včerejším Moravským krasem a dnešním Požárem v šťastném Rakousku tvoří pomyslnou trilogii.

HaDivadlo se pod vedením uměleckého šéfa Ivana Buraje (je jím od roku 2015) vydalo cestou – jak ji sami tvůrci nazývají – „progresivní dramaturgie“ a výsledky tomu odpovídají. Ohledávají formálně výrazné inscenační tvary, hledají a nacházejí aktuální společenská témata, jsou politicky a společensky angažovaní, vstupují do intelektuálních diskusí, kladou rázné, začasté provokativní výzvy přístupu k tvorbě, k divadlu jako instituci i celému českému uměleckému uvažování a provozu.

Včerejší inscenace Moravského krasu (představení bylo teprve jejím třetím veřejným uvedením) se pohybuje na hraně performance a pevně inscenovaného divadelního tvaru, na hraně výtvarné instalace, inscenované přednášky a soudobého činoherního, lehce groteskního divadla, někdy až stand-upového typu. Sestává z několika v zásadě uzavřených celků, jež se odlišují formou, herectvím a vlastně i obsahem. Ústředním tématem je historie – pomyslná i faktická – Moravského krasu, přesněji propasti Macocha, k níž se všechny části z různých úhlů vztahují.

Zprvu jsme svědky poměrně dlouhé stand-upové improvizace/přednášky Radima Chyby, který nechává diváky v rozpacích, o co (mu) vlastně jde. Vypráví o dávné historii Moravského krasu a současně mluví o sobě a svém postavení v souboru HaDivadla a roli v této inscenaci. Vede dialogy s diváky, snaží se je vybudit, provokovat, a současně si nechává od svých dvou hereckých kolegyň sedících v hledišti napovídat, jak a kudy dál, takzvaně „nahazovat řetěz“. Ostatně s ním na ramenou – odpudivě zelenou šálou sestrojenou jako řetěz spletených látkových tubusů a zavěšenou na ramenou – se v prostoru od začátku pohybuje. Poté ze zadních dveří vchází Cyril Drozda, pomalu za zšeřelých světel „proplouvá“ scénou a rituálně přednáší o Moravském krasu z pohledu mytické postavy a současně slovy akademického vědce. Na scénu z řad diváků vstoupí obě herečky, co předtím „nahazovaly“ Chybovi řetěz (Táňa Malíková a Magdalena Straková), a uvedou vlastní hudební číslo. Pak mají video-prezentaci stránek HaDivadla o celém projektu (zde), pokračují rozvinutím různých témat k Moravskému krasu, potažmo Macoše se vztahujícím (krasové útvary, sebevraždy…), k čemuž se opět přidá Cyril Drozda svou druhou přednáškou (vstupem) o historických majitelích pozemků v prostoru Moravského krasu. Inscenace/performance vrcholí apokalyptickou vizí vyhoření celého území krasu a okolí velkým požárem, jež se – v živém přenosu (slovy herců) – odehrává někdy koncem tohoto století (tuším v roce 2097). Je doprovázena vizuálně silnými obrazy promítanými na dvě plátna na stěnách jeviště, kam se během celého představení promítaly různě zaostřované výstupy herců snímané z více videokamer umístěných přímo na jevišti i vysoko nad ním (jeviště je uspořádáno do tvaru písmene L, stejně jako rozsazení diváků proti němu).

Nejsem příznivcem popisů divadelních představení, ale zde mi přijde nejvhodnějším pro pochopení těžko uchopitelného tvaru a formy produkce. Pracuje se nejen s lineárním příběhem (děním), ale jako bychom odkrývali vrstvy zeminy samotné Macochy sledujeme historizující mozaiku obrazů a situací, jež lze interpretovat vždy (i) jako samotné útvary (zprávy), ale v rámci celku se jejich interpretace a – někdy divácky nepříjemné – provedení (záměrně přetahovaný a trapný úvodní vstup Chyby, pisklavé dětinské zkreslení hlasů herců při popisu jeskynních objektů, Drozdovo mytické čarování…) stávají součástí až monumentálního kontextuálního jevištního tvaru (obrazu), jenž z tohoto dění a výstupů před divákem vyvstává jak zaoceánský parník z temné mlhy noci, anebo – případněji – pravěký ještěr z hlubin moravských jeskyň. Pro vyznění inscenace – byť po celý čas je patrný ekologicko-angažovaný, vědomý a současně s pitoreskním nadhledem podávaný názor celé trupy – je důležitý závěrečný obraz, kdy se na plátnech promítají destruované tváře všech aktérů za zvuků hořící krajiny, hrubé industriální hudby a zpěvu Magdalény Strakové. Ostatní leží na zemi. Tma… Konec… Co zbyde z člověka? Co bude po člověku? Co bude s tímto územím, s touto planetou? Další historická epocha, další vrstva zeminy… Další útvar Moravského krasu.

To, co brněnští do Prahy přivezli a prezentovali, je ta nejaktuálnější podoba současného experimentujícího (avantgardního, alternativního, performativního či jakkoli chcete) divadla, jež se pohybuje na hraně instalace, přednášky, performance a dalších forem – hudebního, výtvarného, činoherního – divadla. Pro sebe si ji nazývám divadlo per partes, neboli divadlo integrace po částech. Abyste pochopili celek, musíte každou část interpretovat (integrovat) samotnou a pak tyto interpretace zařadit do celkového obsahu, obrazu, sdělení… V matematice tak získáte úplný graf funkce, v umění tak před vámi vyvstane dílo v jeho složité komplexnosti a vy je tak můžete interpretovat a pochopit. Nebo i nepřijmout a odsoudit. Použijete-li však na celek jen jeden způsob integrování (interpretace), k výsledku se nedoberete. Anebo k nepřesnému, původnímu cíli vzdálenému.

Včerejší představení v hlavním sále Archy bylo právě takovou integrální/performativní – složitou a přitom mnohožánrovou – divadelní funkcí se složitým grafem (řadou vstupů, výstupů a obrazů). Byl jsme za ně vděčen, byť ne každou derivaci jsem zcela přijal. Především se mi zdálo, že v rámci celku byly některé části předimenzované a dění tak ztrácelo napětí a tah (především část s výkladem o webu projektu a představování objektů krasu pištivými hlásky, naopak málo byly dle mého akcentované temné části historie a současnosti tohoto území).

Po představení následovala diskuse tvůrců s diváky v horním foyeru Archy, jež se stává pravidelnou součástí nejen hostování brněnských divadel v Praze, ale i důležitým projevem angažovanosti a smyslu takových produkcí a přístupů k divadlu jako takovému.

Jen houšť a větší kapky. V celém českém divadelním provozu!

HaDivadlo, Brno – Peter Gonda & kol.: Moravský kras. Režie Peter Gonda, dramaturgie Anna Prstková, Matěj Nytra, scéna Matěj Sýkora, kostýmy Tereza Jančová, hudba Jonatán Pastirčák. Premiéra 28. dubna 2023 v brněnském HaDivadle. Psáno z reprízy 19. května 2023 v Divadle Archa, Praha.

///

Více na i-DN:

HaDivadlo opět v Arše

…

• Autor: Vladimír Hulec
• Publikováno: 20. května 2023

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Brněnsko-pražské blízkosti (No. 1)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ